Článek
Představte si horké pražské léto na přelomu 18. a 19. století. Vltava láká ke svlažení, ale běda tomu, kdo by do ní skočil. V Praze totiž platila přísná vyhláška z roku 1781, která Pražanům striktně zakazovala koupání pod širým nebem.
Úřady tehdy neviděly v řece sportoviště, ale smrtelné nebezpečí. Mírnější nařízení z roku 1799 sice povolilo koupání v řece na vyhrazených místech, ta však musela být ohraničena kůly. Důvod byl prostý: magistrát i armáda se děsili katastrofálních následků utonutí neopatrných občanů.
Změna nepřišla z radnice ani od osvícených lékařů – ale od vojáků. Úspěšné překonání vodního toku během tažení bylo v té době oceňováno jako hrdinský čin, protože jen někteří z vojáků uměli plavat. Vrchní velení proto podobné novinky ve výcviku vojáků vítalo.
Vizionář v důstojnické uniformě
V roce 1809 se v Praze objevil muž, který měl změnit historii středoevropského plavání. Jmenoval se Ernst von Pfuel a sloužil jako setník u řadového pěšího pluku. Tento Prus byl vším, jen ne typickým suchopárným důstojníkem.
Pfuel byl nadšeným propagátorem gymnastiky a plavání. Viděl v pohybu cestu k odolnosti vojáka. Jeho ambice byly obrovské: vrchnímu velení habsburské armády navrhl projekt, ve kterém mělo být vycvičeno až 30 000 zdatných plavců. V té době měla celá armáda přibližně 150 000 mužů, takže chtěl naučit plavat pětinu tehdejších aktivních vojáků.
První plovárna na staré lodi
Vojenskou plovárnu zřídil setník Pfuel na vysloužilé lodi na levém břehu Vltavy na Klárově. Byla to úplně první vojenská plovárna v českých zemích i celé tehdejší habsburské monarchii. Použitá loď byla malá a velmi brzy přestala vyhovovat potřebám velkého množství vojáků, kteří se zde měli naučit plavat.
Proto o něco později nechal Pfuel zbudovat zbrusu novou plovárnu v zátoce u Křižovnického kláštera, blíže centru města. Z nehoblovaných fošen a trámů nechal vybudovat velký prám s několika můstky, který plavcům nabízel prostorné kabinky a galerie. K výzdobě plovárny Pfuel paradoxně využil to, co měl jako voják po ruce – vyřazená děla a hromady dělových koulí. Pro Pražany se velmi rychle stala vyhledávanou atrakcí.
Ernst von Pfuel (1779-1866) své poznatky o výuce plavání z Prahy později přetavil do oficiální instruktážní příručky, podle které se vojáci učili plavat ještě desítky let po jeho smrti.
Žabí metoda a loutkové divadlo
Výzdoba vojenské plovárny byla pro civilisty neobvyklá, ale mnohem bizarnější jim připadala samotná metoda výuky plavání. Pfuel totiž plaveckou techniku odpozoroval v přírodě – přímo u žab. Vojáky tak učil synchronizovaná „žabí tempa“.
Aby armáda neztrácela muže už během výcviku, vymyslel Pfuel systém, který připomínal loutkové divadlo. Nad hladinou každého plavce přidržoval provaz v rukou instruktora stojícího na prámu. Tento systém později převzaly i civilní plovárny, kde se kromě provazu používalo i bidlo.
Představte si ten pohled: na mole stojí plavčík s bidlem a na provaze pod ním se ve vltavských vlnách zmítá voják, zatímco instruktor rytmicky počítá: „Á dva-tři, á dva-tři!“. Byla to drsná metoda výuky, ale nesla ovoce.
Dělové koule na dně Vltavy
Dvakrát do týdne pořádala armáda na plovárně velkolepá představení pro veřejnost. Ve vodě manévrovalo až 150 plavců najednou. Diváci s úžasem sledovali disciplínu, kterou by jim mohly závidět i dnešní olympijské akvabely. Vrcholem show bylo potápění se na dno Vltavy. Plavci odtud před zraky měšťanů vynášeli vhozené dělové koule. Byla to ukázka síly a obratnosti, která měla Pražany přesvědčit, že voda není nepřítel.
Od roku 1817 se plovárna otevřela i civilistům. V neděli se zde pořádaly koncerty vojenských kapel a místo se stalo centrem společenského života. V plavkách si byli všichni rovni.
Když se plovárna vydá na výlet
Historie vojenské dřevěné plovárny však nebyla jen o sportu, ale i o boji s přírodními živly. Vltava dokázala být krutá a Pfuelova dřevěná konstrukce jí musela několikrát ustoupit.
V roce 1824 zasáhla Prahu ničivá povodeň. Plovárna nevydržela nápor proudu, utrhla se a odplula po řece dolů. Rybáři ji nakonec museli „lovit“ až v Roztokách. O deset let později se situace opakovala. Tentokrát se utržená plovárna zachytila u Jezuitské zahrady (v místech dnešní Strakovy akademie na Klárově). Tam ji vojáci nakonec zakotvili a na tomto novém místě sloužila ještě řadu let.
Konec vojenského monopolu
Vojenský dril a civilní zábava ovšem nešly příliš dohromady. Mezi armádou a Pražany začalo růst napětí, které se nakonec vyřešilo tím, že v roce 1840 vznikla civilní Občanská plovárna. Byla postavená v klasicistním stylu podle návrhu architekta Josefa Krannera a stala se skutečnou architektonickou chloubou Prahy. Nacházela se jen kousek dál po proudu od vojenské plovárny.
Pruský důstojník Ernst von Pfuel Pražanům názorně ukázal, že plavání není jen hazard se životem, ale projev moderního životního stylu. Jeho „žabí škola“ změnila vztah obyvatel města k vodě – a otevřela cestu organizovanému plavání v Čechách. Sám von Pfuel po odchodu z Prahy zažil zářnou kariéru a o několik desetiletí později se ve své vlasti stal generálem pěchoty, ministrem války a nakonec i pruským ministerským předsedou.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
TOMŠOVÁ, Pavla: Plovárny na Vltavě v Praze vzniklé od počátku 19. století do začátku 2. světové války. ČESKÁ KINANTROPOLOGIE 2019, 23, č. 3-4, s. 60-70.
Vodní rekreace v Praze od historie po současnost.
SÁČEK, Karel: Pražská vojenská plovárna a setník von Pfuel.
VALENTOVÁ, Marie: Nejlepší koupání bylo ve Vltavě. Pražské plovárny v době své slávy předběhly Evropu.
KUBNÁ, Andrea-LIPENSKÝ, Ondřej: Plovárny ve městech.
