Článek
Když v roce 1918 vznikl společný stát Čechů a Slováků, situace na ulicích připomínala sud prachu. Téměř na denním pořádku byly hladové bouře, stávky a rabování skladů s potravinami. Tuto výbušnou atmosféru přiživovali vojáci vracející se z ruského zajetí, kteří s sebou do továren přinášeli nakažlivou myšlenku o tom, že by moc měli převzít dělníci a rolníci. Vládě v Praze bylo naprosto jasné, že musí davy naštvaných lidí urychleně vtáhnout do demokratického systému. Jinak hrozilo, že ho zničí hned v zárodku.
Jedním z prvních zákonů schválených v roce 1918 proto byl zákon, který stanovil podmínky státní podpory pro nezaměstnané. O jejím přiznání rozhodovaly státní úřady a peníze poskytoval stát. Nárok na pomoc měl každý občan závislý na mzdě, který prokazatelně hledal práci.
Pomoc státu nestačila
Stát nezaměstnaným poskytoval jen částku, která jim umožňovala přežít na hranici existenčního minima. Občan v malé obci do sedmi tisíc obyvatel dostával osm korun denně, ve větším městě deset. K tomu měl nárok na příplatek na manželku nebo družku a na každé dítě do čtrnácti let. Podporu mohl pobírat maximálně šest měsíců, ve výjimečných případech rok. Nebylo to mnoho, protože ceny ovlivňovala extrémní poválečná drahota. Například v roce 1919 stálo kilo mouky 7 Kč a kilo hovězího masa 20 Kč.
Systém státní podpory ovšem velmi brzy narazil na ekonomickou realitu. Republika se potýkala s hospodářskými problémy a ve státní pokladně začaly docházet peníze na podporu nezaměstnaných. Hrozilo, že se dělníci začnou bouřit. Politici proto přišli s plánem, který měl zabít dvě mouchy jednou ranou.
Gentský systém: Odboráři platí z vlastní pokladny
Vláda pro výplatu v podpory v nezaměstnanosti schválila gentský systém. V platnost vstoupil 1. dubna 1925 a přinesl zásadní změnu. Peníze už nezaměstnaným nevyplácely státní úřady. Starali se o ně odboráři – a většinu peněz na podporu museli vydat ze svých vlastních pokladen. Nezaměstnané tak vypláceli z příspěvků dělníků, kteří si museli platit členství v odborové organizaci. Stát na výplatu lidí bez práce přispíval jen malou částkou a navíc nejvýše tři měsíce v roce.
Problém byl v tom, že kdo nebyl v odborech, třeba proto, že neměl peníze na pravidelný příspěvek, měl smůlu. Když přišel o práci, stát mu podporu nezajistil. Bez odborové pokladny mohl člověk během několika týdnů spadnout do existenční nouze.
Nárazník proti nespokojeným masám
Za první republiky nebyly odbory jen organizacemi, které hájily mzdy a pracovní podmínky. Téměř každá významná politická strana měla svou odborovou centrálu. Dělník tak vstupem do odborů často vstupoval také do konkrétního politického tábora.
Gentský systém tohle propojení ještě posílil. Když totiž odbory rozhodovaly o podpoře pro své nezaměstnané členy, získaly do rukou nástroj, který mohl přivádět další lidi do odborových organizací. A protože odbory byly úzce propojené s politickými stranami, znamenalo více odborářů také potenciálně více voličů.
Navíc stát v podstatě přinutil radikální masy, aby se organizovaly v rámci existujících demokratických struktur, místo aby je bořily zvenčí. Z politických stran a odborů vznikl dokonalý nárazník. Dělník nespokojený s podporou v nezaměstnanosti nepovažoval za svého nepřítele státní úřady, ale šel vyhrožovat k přepážce své vlastní odborové organizace. Stát si tak za částečný finanční příspěvek koupil sociální smír.
Statisíce lidí v pasti
Dokud byla práce, systém fungoval. Pak přišel rok 1929. Hospodářská krize zavírala továrny, mizela pracovní místa a počet nezaměstnaných vystřelil do roku 1933 téměř k jednomu milionu. V zemi s přibližně čtrnácti miliony obyvatel to znamenalo katastrofu pro statisíce rodin.
O práci přitom nepřicházeli jen tovární dělníci. Bez zaměstnání zůstávali také nádeníci, zemědělští dělníci nebo úředníci. Pro část těchto lidí byl problém v tom, že nebyli členy odborových organizací, jejichž pokladny podporu vyplácely.
Když odborovým pokladnám došly za velké hospodářské krize peníze, dokonalý štít státu praskl. Hrozbu masových nepokojů musel narychlo hasit ministr sociální péče Ludwig Czech (1870-1942). Zavedl státní poukázky na jídlo, kterým zoufalí lidé neřekli jinak než žebračenky.
Podporu tak musela nahrazovat pomoc rodiny a soukromá dobročinnost. Vláda se sice snažila situaci záplatovat – organizovala nouzové veřejné práce nebo rozdávala poukázky na základní potraviny v rámci takzvaných stravovacích akcí. Pro statisíce rodin to ale byla jen slabá náplast na obrovský problém.
Chladný kalkul, který fungoval do první krize
Za cenu malého státního příspěvku přenesli prvorepublikoví politici finanční zátěž na odbory, uklidnili radikalizující se dělnictvo a zároveň ho pevně svázali s demokratickým systémem. Hrozba bolševické revoluce se vytratila. Sociální smír byl koupen za zlomek jeho skutečné ceny.
Systém ale měl jednu skrytou vadu. Fungoval jen tehdy, když byla práce. Jakmile přišla hospodářská krize a odborové pokladny to neunesly, lidé se začali bouřit. Do ulic nastoupili četníci a vojáci. Situace byla tak výbušná, že nezřídka padly výstřely. Například při zásahu proti stávkujícím horníkům v Mostě v roce 1932, byli zastřeleni dva demonstranti.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
RÁKOSNÍK Jakub: Kontinuita a diskontinuita vývoje sociálního státu v Československu (1918–1956). Soudobé dějiny 2013, roč. 20 (1-2), s. 15-39.
HABARTOVÁ, Tereza: Sociální politika a problém nezaměstnanosti za I. ČSR. Brno 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita.
RÁKOSNÍK Jakub.: Odvrácená tvář meziválečné prosperity. Nezaměstnanost v Československu v letech 1918-1938. Praha 2008.
