Článek
Vše začalo nenápadně už na jaře. Dokládají to zápisky šlechtice Jana z Kunovic, který počasí pozorně sledoval na jihovýchodní Moravě. Jeho deník odhaluje mrazivou chronologii: v březnu jen čtyři dny se sněhem, v dubnu čtyři deštivé dny a v květnu vůbec nic. Jen sucho, prach a spalující žár. Bez deště na jaře, kdy rostliny nejvíce potřebují vodu, byla většina polních plodin odsouzena k záhubě.
Velmi podobně to vypadalo i v Čechách. Lounský kronikář Pavel Mikšovic si poznamenal, že od svátku Seslání Ducha svatého, který připadl na 16. května, nepadla z oblohy ani kapka. Slunce pražilo dlouhých 74 dní až do konce července.
Po jediné srpnové přeháňce se nebe znovu uzavřelo a sucho trvalo až do 5. října. Ceny potravin postupně vystoupaly do astronomických výšin a lidé mohli jen bezmocně sledovat, jak se úrodná pole mění v rozpraskanou, mrtvou zem.
Neviditelný štít nad Evropou
Z pohledu moderní vědy nebylo sucho v roce 1540 pouhým náhodným výkyvem. Rekonstrukce tlaku vzduchu ukazují, že nad Evropou se tehdy ustavila mohutná tlaková výše. Ta fungovala jako neprostupný štít, který odrážel vlhké oceánské proudění daleko na sever nebo na jih. Zatímco nad Atlantikem panoval neobvykle nízký tlak, střední Evropa se doslova pekla ve vlastní šťávě pod jasnou oblohou. Meteorologové tento jev dnes označují jako tepelnou kupoli.
Šlo o tak extrémní výkyv počasí, že se podle moderních propočtů něco podobného stane jen jednou za více než dvě stě let. Vědci takovou událost označují jako megasucho.
Zelená řeka a hořící království
O tom, že rok 1540 byl skutečnou klimatickou katastrofou bez historické obdoby, nejlépe vypovídal stav velkých řek. Labe u Litoměřic kleslo tak nízko, že se dalo přejít suchou nohou. Voda, která v korytě zbyla, byla stojatá, zelená a páchnoucí. A nízký stav vody navíc zastavil vodní mlýny. To vyvolalo dominový efekt: i když bylo čím mlít, nebylo jak. Lidé museli putovat desítky kilometrů k výše položeným horským říčkám, které si díky pramenům zachovaly alespoň minimální průtok, aby si vůbec zajistili mouku na chléb.
K tomu se přidalo neštěstí, které kronikáři popsali jako lesy hořící „vlastní mocí“. Pavel Mikšovic si zapsal, že u Loun propukly v lesích požáry z horka, které zničily porosty v hodnotě stovek zlatých. Krajina vysušená na troud nepotřebovala k záhubě nic víc než křesací kamínek, nedopálený zbytek dýmky nebo jiskru z kovářské výhně zanesenou větrem na suché jehličí. Stačilo pár mikrojisker a během několika vteřin vznikaly obří požáry. Protože kronikáři lidský faktor nepostřehli, připsali vše „velikému horku“.
Ekonomický paradox: Hlad po chlebu a nadbytek vína
Dlouhotrvající sucho drasticky zvedlo ceny obilí po celé zemi. Zprávy ze všech koutů království se shodují na drtivých dopadech – například jihlavský městský písař zanechal zoufalé záznamy o spálené úrodě zeleniny a řepy, zatímco na jihovýchodní Moravě v Uherském Brodě lidé podle dobových pramenů trpěli krutým nedostatkem základních potravin. Luxusem se stal i obyčejný chléb.
Úplně opačně na tom bylo víno. Extrémní horka a absence deště v době zrání hroznů vykouzlily ročník, který neměl obdoby. V Čechách kronikáři psali o přehojné úrodě vína a nevídané kvalitě hroznů. Bobule byly sice menší, ale obsahovaly extrémně vysokou koncentraci cukrů a aromatických látek. Víno bylo sladké, silné, nekazilo se a vinaři po celé Evropě na tento rok vzpomínali jako na annus mirabilis – zázračný rok.
Když se stromy rozhodnou stávkovat
Moderní věda narazila při zkoumání velkého sucha z roku 1540 na fascinující detektivní zápletku. Vědní obor zkoumající letokruhy stromů (tzv. dendroklimatologie) pro tento rok žádnou velkou katastrofu paradoxně nezaznamenal. Když se vědci snažili najít důkazy o velkém suchu v letokruzích starých dubů nebo jedlí, nenašli téměř nic. Mnoho studií ho proto neřadí ani do první dvacítky nejhorších suchých let.
Letokruhy stromů jsou přírodním archivem klimatu. Každý kroužek představuje jeden rok života stromu – širší znamená dostatek vody a tepla, užší prozrazuje stres. V případě extrémního počasí letokruh nemusí vůbec vzniknout.
Jak je možné, že kronikáři píší o apokalypse, ale stromy o ní mlčí? Vědci nabízejí překvapivé vysvětlení: stromy jsou v extrémním stresu schopny fyziologické reakce, kterou bychom mohli nazvat „bezpečnostním vypnutím“. Když sucho přesáhne určitou, pro strom kritickou mez, rostlina zkrátka zastaví svůj růst a letokruh vůbec nevytvoří. Modely, které z šířky letokruhů zpětně počítají srážky, pak takovou událost podhodnotí. Zjednodušeně řečeno – zatímco písař si zkázu zapsal, strom ji raději „zaspal“ v hlubokém útlumu. Moderní věda záhadu velkého sucha v roce 1540 nakonec vyřešila ve prospěch kronikářů – zatímco stromy mlčely, písaři a kronikáři měli pravdu.
Memento v kameni
Po konci megasucha v roce 1540 se začala rodit tradice značení nejnižších stavů vody v řekách na tzv. hladových kamenech. Nízký stav hladiny totiž neznamenal jen nedostatek vody. Vyřadil z provozu vodní mlýny a zastavil životně důležitou lodní dopravu. Odhalené dno se rovnalo bezprostřední socioekonomické katastrofě.
Nejznámější z nich leží na levém břehu Labe v Děčíně-Podmoklech. Na jeho povrchu jsou vytesány letopočty začínající rokem 1616 do konce 19. století. A spolu s nimi nápis v němčině: „Wenn Du mich siehst, dann weine“ – Spatříš-li mě, plač.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
BRÁZDIL Rudolf a kol.: Extreme droughts and human responses to them: the Czech Lands in the pre-instrumental period. Climate of the Past 2019, 15, s. 1–24.
PFISTER, Christian: The „Black Swan“ of 1540. Aspects of a European megadrought. In: Leggewie, K. and Mauelshagen, F. (Eds.): Climate Change and Cultural Transition in Europe, Leiden, Brill, s. 156–194, 2018.
BRÁZDIL, Rudolf a KOTYZA, Oldřich: Historie počasí a podnebí v českých zemích. Nejstarší denní pozorování počasí v Českých zemích. Brno 1996.
Co je to tepelná kupole? Meteorolog vysvětluje, proč jsou současná vedra silnější než dřív.
