Pražská krčma z Hříšných lidí skutečně existovala. Zažila i tanec s mrtvolou

Uprostřed jedné sobotní noci bylo v krčmě Jedová chýše jako obvykle velmi živo. Kapela řezala do strun, pivo teklo proudem a v kouři se míhaly postavy studentů i kriminálníků. Jen jeden muž, pracovník pohřební služby, neměl u dam a dívek úspěch. Žádná z nich s ním kvůli pachu smrti nechtěla tancovat.

Uražený muž však dlouho sám nezůstal. Otevřel truhlu, kterou do podniku přinesli s kolegou, a vytáhl z ní čerstvou mrtvolu. Šokovaní přítomní jen nevěřícně přihlíželi, jak s nebožtíkem začal tančit mezi ostatními hosty. Tato děsivá historka z konce 19. století, jež se stala součástí pražského folkloru, dokonale ilustruje ducha Jedové chýše – místa, kde se smrt a neřest potkávaly u jednoho stolu.

Jedová chýše patřila mezi nejstarší pražské krčmy. Údajně stála na svém místě ještě dávno předtím, než zde nechal císař Karel IV. ve 14. století postavit nedaleký kostel svatého Apolináře. Za dlouhá staletí existence její zdi nasákly krví, alkoholem a neuvěřitelnými legendami, které přitahovaly stejnou měrou spodinu i společenskou elitu.

Odkud se vzal ten děsivý název? Populární legenda nás zavádí do dob krále Václava IV. Ten se tu prý inkognito sešel se svým nepřítelem a za pomoci kata, kterého měl s sebou, mu nechal do pití přimíchat jed. Z „Chýše jedové“ se pak postupem staletí stala Jedová chýše.

Pravděpodobnější je však druhá verze, která mnohem lépe odpovídá „historické logice“ místa. Hostinec ležel v sousedství nemocnic a lékařských ústavů. Stálými hosty tak byli studenti medicíny, kteří denně pracovali s nebezpečnými látkami. Právě ti si zde často dělali neoficiální „kancelář“ a v oparu levného vína kšeftovali s jedy a preparáty, k nimž měli v laboratořích přístup.

Interiér Jedové chýše odpovídal její pověsti. Byla to spíše chatrč, která měla do slušného podniku daleko. Šlo o prostor s nízkými stropy podepřenými sloupy, kde se v létě tančilo na zahradní verandě s výhledem na Nuselské údolí.

Atmosféra zde byla natolik divoká, že se majitelé museli uchylovat k bizarním opatřením proti zlodějům. Kdo si chtěl dát polévku, musel počítat s tím, že lžíce jsou ke stolům připevněny řetízky. Klasické talíře byste zde hledali marně. Místo nich byly přímo do dřevěných desek stolů vyhloubeny jamky, do kterých se servíroval guláš nebo polévka. Tento systém majitelům zaručoval, že „ztracené existence“ po jídle neodejdou i s nádobím.

Korunu bizarnosti celému místu dodával personál. Jako zjevení z jiného světa musel v zakouřené pražské krčmě plné kriminálníků působit beduínský chlapec, který zde hosty obsluhoval v 80. letech 19. století. Do Prahy jej přivezl cestovatel dr. Eduard Glaser.

Svoji zlatou éru zažila Jedová chýše v druhé polovině 19. století, kdy se nízký, začouzený lokál stal eldorádem pražské německé bohémy. Hostinec patřil především studentům medicíny, takzvaným buršákům. Ti tu podle dobových vzpomínek „tropívali takové neplechy, že předstihli i rejdy nejbídnější chátry polosvěta“.

Jejich nejznámější slavností byl recesistický rituál korunovace „králů Jedové chýše“. Zvolení „králové“ pak vydávali žertovné proklamace a předsedali medicínským schůzím. Ty plynule přecházely od odborných debat k hlučnému zpěvu a pitkám.

Kromě mediků se v krčmě scházela i pražská bohéma – malíři a sochaři. Přicházeli především za místní dámskou společností. Tu tvořily ošetřovatelky a také „frekventantky babictví“, jak se tehdy říkalo studentkám porodních kurzů. Z Jedové chýše se tak občas stával improvizovaný ateliér, kde tyto budoucí porodní asistentky stály umělcům modelem.

Vrcholem zábavy byly tzv. „jodoformové bály“. Název dostaly podle tehdejší dezinfekce se štiplavým zápachem, kterou byli medici cítit, když odbíhali z pitevny přímo k tanci. Na tento druh zábavy dokonce občas zavítaly i dcery univerzitních profesorů, které tu jejich otcové pečlivě hlídali. Tancem často žilo celé okolí – tradovalo se, že při takzvané šesté tuře (části tance) slavné čtverylky se celý taneční rej vyhrnul ze sálu rovnou ven do všech koutů zahrady.

K úpadku této slavné „medicínské“ éry přispěly až politické okolnosti. Rozdělení pražské univerzity v roce 1882 na českou a německou část vyvolalo mezi studenty národnostní spory. Ze společných veselic se staly pouliční rvačky a hostinec se postupně proměnil v obyčejnou noční špeluňku.

V Jedové chýši nešlo vždy jen o nevinnou zábavu. Záznamy z černé kroniky dokládají, že jedné nedělní noci v roce 1913 se zahrada hospody stala dějištěm krvavého dramatu. Neznámý útočník zde nebezpečně pobodal čtyřiadvacetiletou služku Annu Kaslovou.

Pachatel, popsaný jako muž „vzezření Itala nebo Charváta“, okamžitě přeskočil zděnou ohradu zahrady a zmizel v temnotě směrem k Albertovu. Těžce zraněná dívka byla v bezvědomí dopravena do nemocnice, zatímco policie po útočníkovi marně pátrala.

S blížící se první republikou se z podniku definitivně stala nebezpečná putyka. Její osazenstvo se výrazně proměnilo. Své klienty zde lovily prostitutky ze stanovišť na nedalekých hradbách. Občas do ní zavítali zvědavci, kteří o legendární krčmě slyšeli jen z vyprávění. První housle v ní ale hráli zločinci z pražského podsvětí. Zátahy sem proto často podnikala pražská mordparta, které tehdy šéfoval policejní rada Josef Vaňásek – skutečná předloha televizního rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského.

Hluk, nemravnosti a dřívější hororové scény nenechávaly v klidu místní obyvatele. Lidé z okolních domů si neustále stěžovali a proti krčmě vedl dlouholetý boj i farář od sousedního kostela svatého Apolináře. Úřady kvůli těmto tlakům podnik občas policejně uzavřely a nechaly ho pustnout, krčma se ale vždycky po čase dokázala znovu probrat k životu.

Co nedokázala církev, vyřešila nakonec věda a moderní doba. V roce 1926 Jedovou chýši koupil profesor psychiatrie Antonín Heveroch. Jeho motivace nebyla nostalgická, ale čistě praktická – potřeboval pozemek pro rozšíření psychiatrického ústavu a „doupě neřesti“ mu překáželo.

Sám se ale demolice nedožil, zemřel o rok později. Stavební práce tak začaly až v roce 1933, kdy pražská městská rada schválila nové regulační plány a legendární krčma byla definitivně srovnána se zemí. S jejím zánikem zmizel kus historie staré Prahy, kde se u stolů s vyhloubenými jamkami potkávali budoucí lékaři s vrahy a zloději. Dnes už její divokou historii připomínají jen zažloutlé stránky starých novin a legendární televizní seriál, který jméno Jedové chýše proslavil po celé zemi.

KNÍŽKOVÁ Iva: Zneužívání kokainu v Československé republice v letech 1918–1938. Praha 2020. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.

JAGOŠOVÁ Anna: Pražská galerka a její obraz v masové kultuře mezi světovými válkami. Praha 2023. Univerzita Karlova. Diplomová práce.

TURKOVÁ Barbora: Karel Ladislav Kukla – pozorovatel. Praha 2019.Univerzita Karlova. Bakalářská práce.