Článek
Nezadržitelně se blíží konec školního roku a s ním i tradiční výběr dárků pro paní učitelky. Pamatuji si, jak naše třídní učitelka na základní škole vždycky dostala hromady květin. Každý červen se její kabinet proměnil v botanickou zahradu a kbelíky na vodu praskaly ve švech. Jednou jsme se rozhodli pro změnu a složili jsme se na zlaté náušnice. Ta radost v jejích očích byla nefalšovaná a prázdné kbelíky zůstaly jen tichým svědkem jejího nadšení.
Moje dcera má za sebou první rok ve školce a já začínám pociťovat ten tlak dárkového šílenství. Kdo dá víc? Kdo dá lepší nebo aspoň větší dárek? Kdo přinese i dárky pro všechny děti? Připadá mi to jako přehlídka rodičovských eg, rozpočtů a někdy až taková absurdní soutěž. Masáže, luxusní parfémy, čokolády v krabičkách, co jsou snad z pravého zlata – opravdu je tohle potřeba?
Samozřejmě, každý chce vyjádřit vděk za péči, kterou učitelé našim dětem věnují. Ale někdy mám pocit, že se z toho stává něco úplně jiného.
Na dárek pro učitelku nemám, situace mnoha rodičů?
Vzpomínám si na jednu maminku, co se při čekání na své dítko v místním domu dětí a mládeže bavila s kamarádkou a říkala, že se vždy cítí nesvá při předávání dárků. „My na to prostě nemáme,“ přiznala se. „A když vidím ty drahé dárky od ostatních rodičů, připadám si až trapně.“ A to je právě ono. Myslím, že to takto má více rodin, ale ne všichni si to přiznají. Věřím, že dárek by měl být projevem vděčnosti (ať už rodiče, dítěte či obou), ale ne měřítkem finančních možností rodičů.
Možná bychom se měli vrátit k podstatě dárků, tedy potěšit druhého, a s tím související jakési jednoduchosti a osobnosti. Koneckonců, skutečný dar není v hodnotě, ale v myšlence a úmyslu, který za ním stojí. Co kdybychom se letos zamysleli nad tím, co paní učitelku opravdu potěší? Možná je to právě ten ručně vyrobený obrázek, který skončí (i kdyby jen na pár dnů) na čestném místě na zdi. Nebo malá kytice lučních květin, která jí přinese domu kousek léta. A dejme při vybírání dárku větší prostor našim dětem, možná budete překvapeni, co o paní učitelce vědí a co zajímavého je napadne.
Pamatuji si, jak jsem se sama cítila trapně, že dávám učitelkám „obyčejné“ kytky ze zahrádky a ne ty přešlechtěné z květinářství. A teď si říkám, jak by to bylo asi v dnešní době… Kytka je samozřejmostí, ale bývá doplněna dalšími položkami…
A co my?
Letos jsme se rozhodli pro malou čokoládu, fialku v květináči a obrázek od dcery. Jednoduché, finančně nenáročné, ale alespoň částečně osobní.
Takže, milé matky, opravdu není potřeba soupeřit se sousedkou. Udělejme letos radost tím, že místo luxusních dárků zvolíme ty prosté a osobní. A kdo ví, možná se nám podaří vrátit této tradici její původní smysl – vyjádření vděku těm, kteří se starají o naše děti každý den.
Nebo je to takto soutěživé jen v Praze? Jaké jsou vaše zkušenosti, milí čtenáři?
