Článek
Jsem Pražačka. A uvnitř katedrály svatého Víta jsem tak už několikrát byla. Nedávno jsem měla milou příležitost vydat se tam znovu. Přijela návštěva – nečekaně, v horkém červnovém týdnu. Kamarád mého muže ze Španělska, spolužák z dob studií v Madridu, měl cestu do Česka a napsal, jestli se můžou s ženou na víkend stavit.
Říkám si: no jasně! Ukážeme jim to nejkrásnější z Prahy. Vltavu, Karlův most, a hlavně Pražský hrad. Přece když už někdo přijede poprvé do Česka, nenecháte ho odejít bez toho, aby viděl korunu české státnosti. A tak jsem si to v hlavě krásně naplánovala: v sobotu odpoledne, až hezky pošpanělsku vstanou někdy kolem jedenáctý a trošku opadne vedro, vyšlápneme na Hrad a mrkneme se i dovnitř katedrály. Krásný výhled, gotika, vitráže, majestát. No. A tady moje představa skončila.
Mýlila jsem se ve všem
Nejdřív jsem se zarazila u ceny. Katedrála svatého Víta není zdarma. Prý už delší dobu. Dobře, chápu, kulturní památka, musíme ji udržovat a to něco stojí.
Když mě v sobotu dopoledne napadlo koupit vstupenky online, zjistila jsem, že žádná varianta „jít jen do katedrály“ se nekoná. Musíte si koupit rovnou celý hlavní okruh, kde je kromě katedrály i bazilika sv. Jiří, Zlatá ulička a Starý královský palác. Cena? 450 korun. Za jednoho. Takže za čtyři dospělé lidi skoro dva litry. Jo a kdybyste chtěli i do věže chrámu, tak to si připravte ještě dvoustovku.
To by ještě člověk zkousl. Ale ouha – ani online vstupenka není opravdová vstupenka. Ne, ne, v roce 2025 nestačí zaplatit kartou a naskenovat QR kód u vstupu. Tady si lístek musíte… vytisknout. Ano, doma. Na papír. S tonerem a správně zasunutým papírem. Jinak smůla.
A protože doma jsme už tiskárnu dávno zrušili (jako asi každý normální člověk po roce 2018 že jo. No a hledat někde v okolí nějakou věrejnou se mi nechtělo, přiznávám) čekala nás stará dobrá fronta. A tak jsem se mačkala v třicetistupňovém vedru, mezi turisty z celého světa, na lístky do vlastního chrámu, ve vlastním městě.
Katedrála zůstala zavřená. Nám i dvěma poctivým křesťanům
Fronta se nehýbala. Slunce pálilo. Naše španělská návštěva se usmívala, i když jí bylo jasné, že takhle si evropské dědictví úplně nepředstavovali.
Manžel zkontroloval telefon – a usoudil, že na todle fakt nemá nervy, posunuli jsme se za pět minut tak o pět metrů. No nezažil fronty na banány, a tak má trpělivost ve frontě ještě menší než naše předškolní děti.
Za rohem jsou ještě další dvě fronty, jedna ještě delší na vstupenky a pak samozřejmě jedna, už trochu více odsýpající, do samotné katedrály. A to všechno ještě před tím, než si člověk vůbec stoupne na dlažbu chrámu.
A tak jsme to vzdali. Všichni.
A tak se stalo, že ti Španělé, kteří prošli v dětství jako praví katolíci vším – od Primera Comunión (první svaté přijímání) v bílých košilích až po Confirmación (biřmování) důstojnou vážností – přijeli do srdce českého křesťanství… a do katedrály sv. Víta se nedostali. Ne proto, že by nebyli dost zbožní. Jen neměli vytištěný lístek.
A tak jsme si ji prohlídli jen zvenku. A víte co? Bylo to fajn.
Pražský hrad jako stroj času?
Mám ráda památky. Chápu, že jsou věci, které se mají zachovávat. Ale musí se zachovávat i proces koupě vstupenky z devadesátých let? Je potřeba tlačit lidi do nákupu vstupu někam, co ani nemají zájem vidět? Docela by mě zajímalo, kolik procent zakoupených vstupenek je nakonec využito pro všechny čtyři památky.
Kdyby se na Hrad chtěl dostat turista z jiné části světa, měl by dvě možnosti:
- koupit si vstupenku přes oficiální web, vytisknout ji například na hotelové recepci a čekat tak jen frontu do katedrály,
- zaplatit nějaké agentuře za „skip-the-ticketing-line“ vstup a vyzvednout si papírovou vstupenku u nich. Za víc peněz (30€, tedy zhruba 750 Kč), jak jinak.
A co my, Češi? Pro nás žádná možnost vstupu jen do katedrály. Žádná zvýhodněná vstupenka pro domácí (kromě školních skupin, které mají vstup pouhých 150 Kč na osobu). Jen celodenní turistický balíček, jak když si v Paříži objednáte Eiffelovku + Louvre + plavbu po Seině. A ještě si to musíte vytisknout.
Chce to málo. A přitom tolik
Nechci být negativní. Ale zrovna Hrad, místo s tak obrovským kulturním a historickým potenciálem, by si zasloužil lepší přístup k 21. století.
Mobilní vstupenka? Možnost koupit si jen to, co chci vidět? Malé české vstupné pro babičku, co si myslí, že je to pořád zdarma? To přece nejsou revoluční nápady. Jen drobná úprava systému, který jinak odrazuje i ty, kteří by chtěli – ale prostě se v tom nezorientují nebo to psychicky neunesou.
Takže, milý čtenáři, pozor.
Chystáš se v létě do Prahy? Chceš ukázat dětem nebo zahraničním kamarádům naši chloubu?
Tak dobře plánuj. Začni šetřit. Buď připraven na fronty. Ověř si, jestli máš funkční tiskárnu. A hlavně se obrň trpělivostí – protože Pražský hrad je sice nádherný, ale přístupem pořád trochu jako z Rakouska-Uherska. A tam se QR kódy opravdu neskenují.
Poznámka: Zpracováno autorkou článku na základě vlastní zkušenosti v červnu 2025. Ceník Pražského hradu je v pdf dostupný na stránkách Hradu. Vyjádření Hradu z roku 2023 ke změně cenové politiky je dostupné zde.
