Článek
Na mapě ji snadno přehlédnete. Malá maďarská vesnice Nagyrév leží obklopená řekou Tisou, na půl cesty mezi Budapeští a Segedínem. Příroda taková klidná, krajina prý úrodná. Místo, kde byste čekali poklidné stáří a vlaštovky na drátech.
Co kdybych vám řekla, že právě tahle vesnice vešla ve známost jako „továrna na vdovy“. Mezi lety 1911 a 1929 tu ženy systematicky vraždily své manžely, příbuzné, někdy i děti. Oficiálně je potvrzeno 45 vražd, ale podle některých historiků jich mohlo být i několikanásobně víc. Nešlo o sektu, ani o organizovaný zločin. Šlo o tichý, beznadějný a děsivý způsob, jak si ženy braly zpět alespoň kousek kontroly nad svým životem.
A když jsem se o tom poprvé dočetla, musela jsem si k tomu dohledat více informací, protože to, že se o něčem dočteme někde na sítích, ještě zdaleka neznamená, že se to tak stalo. A protože mi přijde, že to je něco, co se u nás moc neví, rozhodla jsem se podělit i s vámi. Opravdu se to stalo. A opravdu to trvalo skoro dvě desetiletí.
Život v Nagyrévu na začátku 20. století
Maďarský venkov na začátku 20. století nebyl místem rovnosti. Dívky se často musely provdat velmi mladé, podle toho, koho jim vybrali rodiče – nešlo o lásku, ale o dohodu mezi rodinami. Neměly možnost rozhodnout se samy. A i když se manžel později ukázal jako hrubián nebo se utápěl v alkoholu, rozvod nepřicházel v úvahu – společnost ho považovala za ostudu, bez ohledu na okolnosti. Mnohé ženy byly negramotné, finančně závislé na mužích a celkově společensky podřízené. Když přišla první světová válka, muži odešli na frontu – a ženy se najednou musely postarat o děti, hospodářství, pole i domácnost. Mnohým ženám, které se za dobu nepřítomnosti svých manželů osamostatnily, se návrat k životu v podřízenosti značně příčil.
A když se muži po válce vraceli – zmrzačení, zlomení nebo „jen“ zahořklí – často s sebou přinesli násilí, alkoholismus a frustraci. (Toto je mimochodem jedna věc, co mě celkem děsí, že se stane, až skončí válka na Ukrajině) A taky asi i odpor k emancipované manželce. Mnoho z žen si dokonce (dle některých zdrojů) našlo během mužovi nepřítomnosti i milence a s tím se pak (nepřekvapivě) nechtěli jejich muži smířit.
V takovém prostředí se asi každá „pomoc“ počítala. A právě v obci Nagyrév působila Zsuzsanna Fazekasová – místní porodní bába, léčitelka a podle některých i potratářka. Do Nagyrévu se přistěhovala v roce 1911 a v té době byl už její manžel nezvěstný.
Vesnice byla odříznutá od úřadů – neměla ani lékaře, a státní četník sem přijížděl jen jednou za pár týdnů. I proto se Zsuzsanna Fazekasová stala nejen porodní bábou, ale i neoficiální lékařkou, rádkyní a dohazovačkou. Říkali jí tudósasszony – moudrá žena, označení, které kdysi patřilo i čarodějkám. Byla to nejspíš žena, která znala ženská trápení víc než kdokoli jiný. A právě ona prý začala ženám radit, jak se zbavit mužů, kteří jim ubližovali.
Jak se vraždilo
Nešlo o krvavé scény ani okultní rituály. Na ty by se, myslím, asi i přišlo dříve. Smrtivou látkou byl totiž arzen. Smrt přicházela potichu a pomalu – v polévce, v čaji, někdy v pivu. Arzen byl tehdy běžně dostupný ve formě mucholapek – pruhů namočených v arzenovém roztoku, které se prodávaly v každém obchodě se smíšeným zbožím. Pokud je žena rozmočila ve vodě a následně kapalinu použila jako přísadu do jídla, účinek byl téměř jistý.
A tak se v Nagyrévu rozšířil zvláštní zvyk. Když muž začal být zlý, když bil, pil nebo prostě jen „překážel“, bylo možné najít řešení. Stačila návštěva u „tety Suzy“, tichá rada.
Nekončilo to jen manžely
Po vraždě manželů ale některé ženy přistoupily k otravě svých rodičů, kteří se pro ně stali přítěží (nebo kvůli získání dědictví?). Další otrávily své milence, některé.
Některé ženy se zbavily i dětí – často těžce nemocných, nebo nechtěných. Jiným překážela tchyně, švagr, dokonce i soused. Motivem tak nebyla vždy jen obrana – někdy to byla i pohodlnost, nebo vidina dědictví.
Prostě štve tě někdo? Šup, tady máš vývar z arzenu.
Překvapilo mě, jak dlouho si toho nikdo nevšiml. Nebo spíš – všiml, ale mlčel? Částečně asi i díky tomu, že úmrtní listy v obci vystavoval Zsuzsannin bratranec, mohly otravy dlouho procházet bez povšimnutí. Nezvykle častá úmrtí tak zůstávala jen řádkem v matrice – bez otázek, bez vyšetřování. I to přispělo k tomu, že vše vycházelo najevo až po mnoha letech.
Kolik jich bylo?
Oficiální počty se zastavily na čísle 45. Tolik případů se podařilo během vyšetřování a soudních procesů doložit. Jenže exhumace ukázaly, že ze 50 vykopaných těl mělo 46 v sobě stopy arzenu. A co ty ostatní? Kolik hrobů zůstalo neotevřených? Kolik rodin raději mlčelo, aby neotřásly vlastní pověstí?
A právě v tom spočívá ta největší hrůza příběhu. Nešlo o ojedinělé zoufalství, ale o systém, takové tiché komunitní řešení problému.
Konec ticha
Rok 1929, kdy byl do Nagyrévu přidělen nový lékař, byl zlomový. Začal si všímat podezřelého množství náhlých úmrtí, často u relativně zdravých mužů. Navíc se v některých případech opakovaly stejné symptomy: prudké bolesti břicha, zvracení, úmrtí do několika dní — typické známky otravy arzenem. Spolu s četníky požádal o exhumace – a to, co našli, bylo znepokojivé i pro otřískané úředníky.
Následovalo zatčení 26 žen a dvou mužů. Mezi nimi bylo několik matek od rodin, starších žen a dokonce i jedna osmdesátnice. Některé se přiznaly bez známky výčitek. Tři ženy byly popraveny, dalších šest dostalo doživotí. A mnoho dalších uniklo trestu – buď kvůli nedostatku důkazů, nebo kvůli tichému soucitu společnosti.
Zsuzsanna Fazekasová si prý vzala život ještě před zatčením (nebo obviněním). Uvařila si poslední dávku smrtícího jedu.
Tři důvody, proč lidé páchají zlo – a jak to spolu souvisí?
Když jsem o tom případu přemýšlela víc do hloubky, došlo mi, jak skvěle lze na arzenové vdovy napasovat můj oblíbený psychologický koncept, který se často používá v kriminalistice nebo forenzním auditu – tzv. trojúhelník podvodu. Pomáhá vysvětlit, proč někdo překročí morální hranici, i když by to za normálních okolností neudělal.
Trojúhelník má tři vrcholy:
- Tlak (motivace) – člověk se cítí být v pasti. Například ženy v Nagyrévu žily v násilných manželstvích, neměly možnost rozvodu, ani kam utéct.
- Příležitost – chyběl dohled. Ve vesnici nebyl lékař, jen porodní bába, a úmrtní listy vystavoval bratránek hlavní podezřelé. Arzen byl navíc běžně dostupný.
- Ospravedlnění – nikdo z nás nechce být ten špatný, a tak si člověk raději najde odůvodnění, proč to, co dělá, „není až tak špatné“. „Ubližoval mi.“ „Byl to opilec.“ „Dělám to pro děti.“ „Jen pomáhám.“ „Nejsem první ani poslední, říkala Zsuzsanna.“
Čím větší trojúhelník, tím větší pravděpodobnost podvodu. Vraždy v Nagyrévu nebyly promyšleným zločinem s motivem zisku. Byly plodem zoufalství, systému, který ženy opustil, a komunity, která se naučila mlčet. Právě proto na mě ten příběh působí tak děsivě – ne kvůli jedu, ale kvůli tomu, že v tom trojúhelníku tehdy žila celá vesnice.
Dnešním očima je to hrůzný případ, o tom žádná. Mrazivá kronika ticha. Ale zároveň si říkám – co když to byl jen důsledek světa, který nepočítal s tím, že žena má právo odejít, když se jí ubližuje? Nevěřím, že by ty ženy vraždily s radostí. Ale věřím, že mnohé z nich neviděly jinou cestu. Bez rozvodů, bez policie, bez psychologické pomoci. Jen s bábou, která „pomohla“, jak uměla. Není to omluva jejich jednání. Ale jde o kontext. A ten mi, přiznám se, přijde děsivější než samotný jed.
Nagyrév je dnes klidná vesnice. Přívoz přes Tisu prý dál funguje. Co všechno se ale může stát, když (nejen) ženy nemají kam jít – a společnost se dívá jinam?
Poznámka autorky článku: O tomto případu byl natočen v roce 2005 dokument The Angelmakers, který jsem ale neviděla a pro psaní textu jsem použila psané zdroje viz níže.
Zdroje:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Vražedkyně_z_Nagyrévui
https://www.guinnessworldrecords.es/world-records/777715-most-prolific-murder-ring
https://www.nytimes.com/1929/08/13/archives/reveal-poisoners-as-widow-makers-police-find-two-hungarian-women.html
https://www.nytimes.com/1929/09/13/archives/two-nagyrev-babies-poisoned-by-arsenic-exhumation-gives-new-turn-to.html
https://www.yahoo.com/news/hungarian-women-poisoned-husbands-decades-061500820.html
