Zvolení Okamury předsedou Sněmovny: nejhorší zpráva letošních voleb?

Jde o jednu z nejmocnějších funkcí ve státě. Předseda Sněmovny řídí jednání, určuje tempo projednávání zákonů, přiděluje návrhy výborům a v krizových situacích přebírá část pravomocí prezidenta. A právě kombinace této moci s osobou Tomia Okamury je pro mě zásadní důvod k obavám. Proč? Vysvětluji níže:

Předseda Sněmovny má být procedurální autorita, ne politický bojovník. Jenže Okamura je jedním z nejpolarizovanějších českých politiků posledního desetiletí. Nedokážu si představit, že by oddělil roli nestranného moderátora od role dlouholetého lídra SPD. A bojím se, že to poznáme na tónu schůzí i na celkové atmosféře parlamentní debaty.

Česko právě poslalo do jedné z nejvyšších ústavních pozic člověka, který je výrazně proti EU, proti evropské integraci a relativizoval podporu Ukrajině. Přijde mi, že to je přesně ten typ signálu, který si jako střední země nemůžeme dovolit – a který v Bruselu rozhodně nepůsobí jako proevropská jistota. A ne, EU není zbytečný předražený byrokratický spolek, jak Okamura tvrdil ještě v roce 2020. 

Předseda Sněmovny sice nemůže rozhodovat o obsahu zákonů, ale může ovlivnit něco, co je v praxi často stejně důležité: kdy se který návrh dostane na pořad jednání a jak rychle se jím Sněmovna bude zabývat. A právě tato procesní rovina je podle mě podceňovaná. Některé návrhy mohou být projednány během pár dní, jiné se mohou odsouvat týdny či měsíce. Přijde mi, že právě v tomto nenápadném ovlivňování tempa legislativy spočívá jedna z největších rizik celé situace.

SPD dlouhodobě pracuje s jazykem, který spoléhá na strach, rozdělování a konflikt. Bojím se, že jeho přenesení do role předsedy Sněmovny normalizuje styl, který do čela zákonodárné moci nepatří. Slova, která pronese předseda, mají úplně jinou váhu než běžná opoziční prohlášení.

Článek 66 Ústavy říká, že pokud prezident nemůže vykonávat svou funkci, přechází část pravomocí právě na předsedu Sněmovny. Upřímně – představa, že by v takové situaci rozhodoval Okamura, je něco, co mě upřímně děsí. Ústavní krize nejsou v současném světě nic neznámého.

Česká politická debata je v posledních letech čím dál ostřejší a častěji se posouvá do osobní roviny. Od role předsedy Sněmovny bych čekala spíš zklidnění atmosféry. Mám ale obavu, že se stane pravý opak – že konfrontace bude dál posilovat i tam, kde by měla převládat věcnost a slušnost.

Není to o tom, že by trhy nebo investoři reagovali hned druhý den. Tak jednoduché to nebývá. Předseda Sněmovny je ale výrazná politická figura a zvolení Okamury podle mě vysílá jasný signál o posunu směrem k euroskeptičtějšímu tónu. A právě pověst spolehlivého a předvídatelného partnera je pro malou zemi klíčová. Jestli ji tato změna naruší, ukáže až čas.

Okamura má čitelný program: tvrdě proti EU, tvrdě proti migraci, selektivně proti podpoře Ukrajiny. A i když předseda Sněmovny nerozhoduje o zahraniční politice přímo, tak má přeci vliv na to, co se projednává, jaký tón debaty se nastaví. To je vliv, který když bude v jeho rukou, rozhodně nepomůže české bezpečnosti ani stabilitě.

Předseda Sněmovny podepisuje zákony, reprezentuje parlament navenek a jedná s prezidentem, premiérem i zahraničními partnery. Je to pozice s výrazným neformálním vlivem – takovým, který může určovat tón celé politické scény. A já upřímně nevěřím, že Tomio Okamura tenhle vliv využije ve prospěch fungování státu.

Nejde o osobní útok na Tomia Okamuru. Jde o obavu, že se klíčová pozice v českém státu dostane do rukou někoho, kdo je spíš ztělesněním konfliktu než stability.

A když mám z něčeho obavu, tak se ráda zamýšlím, zda tato obava je založena na raciu či ne, a tak po mém zamyšlení vznikl i tento článek. Přijde mi, že jeho zvolení ukazuje, česká politika rezignovala na kultivovanost a začíná preferovat jednoduchá, tvrdá, ale krátkozraká řešení. A tak nějak se obávám, že nás to bude stát víc, než si dnes umíme představit, přestože si nemyslím, že se vyplní každý z výše popsaných bodů.

Zdroj: autorský text, vlastní názor autorky článku