Článek
Po letech jsem strávila Vánoce v Praze. A protože vánoční trhy k Praze patří stejně neodmyslitelně jako zima, světýlka i na tramvajích a pocit, že na Staroměstském náměstí je víc lidí než kyslíku, dala jsem si pár svařáků. Poprvé jsem naivně vyrazila i se svým vlastním kovovým termohrnkem, v dobré víře, že v roce 2025 už to nebude žádný problém. Byl. Teda trochu. Spíš pro mne než pro trhovce.
Svařák jedině do (hezkého) plasťáku
A ejhle — co jsem dostala? Nejdřív plastový kelímek kontrolní, do kterého mi nalili horký nápoj, abychom si ověřili, že se náhodou nepokusím vypít víc (či míň) než mám, a teprve pak ho přelili do mého vlastního hrníčku. Pěkný vánoční absurdistan.
Ano, Ukázalo se, že jediná cesta ke svařáku vede přes vratný plastový kelímek. Vlastní hrníček je sice přijmut bez komentáře či pozvedlého obočí, ale jen pod podmínkou, že nápoj bude nejprve nalit do jejich plastového. Ekologie ano, zdravý rozum méně, řekla bych. Proč nemaj třeba skleněnou odměrku, sakra?
Nutno dodat, že pražské vratné kelímky jsou vizuálně povedené. Ladovská zimní krajina, děti, sníh. Člověk má skoro chuť si jeden odnést domů a vystavit někde vedle betléma. No možná kdyby nebyly z plastu… Jenže pak do něj nalijete horký svařák a dojde vám, že to celé nějak nedává smysl.
Mikroplasty
Když si ale uvědomím, že žijeme v době, kdy už není nikdo schopen popřít, že mikroplasty jsou zlo, je to prostě fulminující paradox.
Vždyť v posledních letech už snad neexistuje seriózní odborná debata o tom, zda mikroplasty představují problém. Diskutuje se spíš o tom, jak velký ten problém, za jakými nemocemi stojí a jak moc jsme jim vystaveni. Jen pro připomenutí, zatím popsané účinky zahrnují mj.: metabolické problémy, neurotoxicita, poškození DNA, narušení imunity, částečné selhání orgánů a demence.
A právě tady začíná být kombinace svařák plus plastový kelímek dost problematická. Teplo totiž není kamarád plastů. Zahřívání zvyšuje uvolňování mikroplastů i chemických látek z plastových materiálů do nápoje, a to obzvlášť v případě, kdy je nápoj horký, kyselý a alkoholický. Tedy přesně v případě svařáku.
K tomu je potřeba přičíst ještě jednu drobnost: tyto kelímky nejsou nové. Jsou (ach ta „ekologie“) opakovaně používané, opakovaně myté, mechanicky namáhané. Povrch plastu se tak časem mění, vznikají mikrotrhliny a škrábance, a právě stárnoucí plast má tendenci uvolňovat částice víc než plast nový. „Potravinářsky bezpečný“ totiž neznamená „v původním stavu navždy“. Znamená to jen, že splňuje aktuální limity. Nic víc, nic míň. A tak jeden svařák může naprosto reálně znamenat i tisíc plastových mikročástic do našeho zažívacího systému s každým dalším použitím kelímku. No a kolikrát se v průměru otočí kelímek, než dojde k jeho vyřazení, je už čistá spekulace z mé strany, ale nedivila bych se kdyby to bylo i více než stokrát.
Když se před lety rozhodlo, že se na vánočních trzích skoncuje s jednorázovými kelímky, myšlenka to byla dobrá. Méně odpadu, méně nerecyklovatelného špinavého papíro-plastu v koši. Jenže výsledek připomíná situaci, kdy si pořídíte kvalitní běžecké boty a pak s nimi chodíte jen přes ulici pro rohlíky.
Nejde jen o mikroplasty
Jenže právě u plastů, které přicházejí do kontaktu s horkými nápoji, alkoholem a jsou opakovaně používané, by byla určitá míra transparentnosti na místě. Ne proto, že by si každý měl hrát na toxikologa, ale proto, že dnes už víme, že některým látkám používaný při výrobě plastů je lepší se vyhnout.
Jedná se například o ftaláty a bisfenoly (například BPA), o nichž dnes víme, že mohou působit jako hormonální disruptory a že se z plastových materiálů uvolňují snáze a rychleji při zahřívání, kontaktu s alkoholem a opakovaném používání.
I zdravější nápoje jsou servírované v plastu
Možná si teď říkáte: dobře, mikroplasty, plast, chemie… ale vždyť je to svařák. Alkohol. Věc, o které nikdo netvrdí, že je zdravá. Vždyť žádná míra alkoholu není zdravá. Tak proč se tady najednou tvářit, že řešíme poslední kapku čistoty v lidském těle?
Upřímně – tuhle myšlenku jsem měla taky.
Jenže pak jsem si uvědomila, že ty samé plastové kelímky se používají i na nealkoholické nápoje. Na horký čaj a čokoládu. Punč. Dětské nápoje. Na všechno, co má zahřát, vonět po Vánocích a tvářit se jako ta „bezpečnější varianta“. A najednou už to není debata o tom, jestli si dospělý člověk k alkoholu přidá ještě trochu plastu navíc.
Inspirace v Německu nevyšla
Je zvláštní, že si trhovci hrají na to, že to je jediná možnost. Vždyť to tak vůbec nemuselo být. Kdo někdy byl na vánočních trzích v Německu nebo Rakousku, ví, že keramické hrnky nejsou žádná futuristická vize. Fungovaly už před deseti, patnácti lety. Vratné, omyvatelné, stabilní. Bez plastu, bez debat o mikroplastech, bez pocitu, že zdraví je vedlejší produkt dobrého úmyslu. Ano, keramika je těžší, a tak představuje větší náklady na přepravu. Ano, semtam se rozbije. Ale jsou-li použité barvy vhodné pro styk s potravinami, dovoluji si tvrdit, že je to mnohonásobně zdravější varianta.
A žloutenka?
Vlastní hrníček? Fajn nápad. Ale jen pokud akceptujete, že váš nápoj se stejně musí nejdřív vykoupat v plastu, aby náhodou nedošlo k ekonomické katastrofě v podobě o dva centilitry větší či menší porce. Jasně, pár sekund je z pohledu uvolněných mikroplastů lepší než několik minut, ale jde mi, klasicky, spíš o princip.
Je fér dodat ještě jednu věc. Moje motivace vzít si vlastní hrnek nebyla původně žádná velká úvaha o mikroplastech. Byla mnohem přízemnější. V době, kdy se v Praze mluví o vysokém výskytu žloutenky typu A, jsem si prostě říkala, že mám menší důvěru v to, že se tisíce vratných kelímků myjí pokaždé dokonale, při správné teplotě a bez zjednodušování procesu, aby to bylo rychleji. A taky že nepotřebuji takovým pokusem na sobě zjišťovat, zda moje 20 let staré očkování je stále účinné. Popravdě bych čekala v dané situaci zavedení jednorázových kelímků.
Nejde o nějakou moji hysterii. Přiznám se, i když doma plast skoro nemáme, tak plastových prkýnek se vzdát neumím, a tak si do salátu sama přidávám svojí denní dávku mikroplastů. Jde mi o to, že když už něco děláme ve jménu „ekologie“, bylo by hezké, kdyby to zároveň dávalo smysl i po dalších stránkách.
zdroje:
drobné zdroje v textu
