Poslední dva týdny do Vánoc: Co opravdu funguje, když už nestíháte

Do Vánoc zbývá méně než dva týdny a tohle je přesně ten okamžik, kdy většina lidí pochopí, že všechno už stihnout nepůjde. Většina lidí, dovoluji si říct, že hlavně žen, v téhle fázi roku balancuje mezi tím, co ještě „musí“ stihnout, a tím, co už se reálně stihnout nedá. A právě tady se často láme chleba. Buď se člověk snaží přidat tempo, nebo si konečně sedne a začne přemýšlet, jak to zvládnout bez úplného vyčerpání.

Letos jsem se rozhodla pro tu druhou variantu. Ne proto, že bych měla všechno hotové. Ale proto, že jsem si uvědomila, že další zrychlení už nic nevyřeší. Sedla jsem si a napsala si úplně všechno, co mi v souvislosti s Vánoci běželo hlavou. Úklid, dárky, jídlo, práce, rodina, školní akce. Všechno. Jedna koučka, co znám, tomudle seznamu říká druhý mozek. A přesně tak to je, vše co je v hlavě v tom vašem mozku, dejte na papír. No, byl to dlouhý seznam, co vám budu povídat. Ale zároveň to byl moment, kdy se mi trochu ulevilo.

Psychologové popisují už téměř sto let, že nedokončené úkoly náš mozek zatěžují víc než ty hotové. Říká se tomu efekt Zeigarnikové . Dokud máme věci jen v hlavě, mozek je neustále připomíná – i když vaříme večeři nebo se snažíme večer vypnout. Jakmile jsou ale na papíře, část napětí poleví. Mozek má pocit, že situaci někdo „hlídá“.

Teprve když jsem měla seznam před sebou, došlo mi něco dalšího. Spousta položek tam nebyla proto, že by byly důležité mně. Byly tam proto, že tam byly každý rok. Když jsem si položila jednoduchou otázku, co si z letošních Vánoc budu pamatovat za pár let, odpovědi byly překvapivě prosté. Ne dokonale uklizený byt. Ne pět druhů cukroví. Ale vztahy, klid, pocit, že nikam nespěchám.

Výzkumy dlouhodobě ukazují, že právě kvalita vztahů a pocit smyslu mají na naši spokojenost výrazně větší vliv než výkon nebo dokonalost. Vánoce nejsou výjimkou, spíš naopak.

Předvánoční doba je dle mne ideální doba pro využití principu, který se běžně používá v ekonomii a projektovém řízení, a to Paretovo pravidlo. Zjednodušeně říká, že zhruba 80 % výsledku vzniká z 20 % úsilí. A najednou mi to začalo dávat smysl i v prosinci. Malá část věcí vytváří většinu vánoční pohody. Zbytek jsou často jen časové a mentální černé díry, které vypadají důležitě, ale reálně nic zásadního nepřidávají.

Začala jsem proto škrtat. Ne z rezignace, ale vědomě. A nebylo to snadné. Psychologické výzkumy (například zde) dlouhodobě ukazují, že klíčovým faktorem stresu není množství úkolů, ale pocit, že situaci zvládáme. I ne zcela dokonalá kontrola snižuje stres výrazně víc než snaha stihnout všechno.

Když jsem si dovolila některé věci pustit dopředu, místo abych je „nestihla“, paradoxně se mi ulevilo.

Místo nekonečného přemýšlení, kolik druhů cukroví „by se mělo“, jsem se doma prostě zeptala, které cukroví mají všichni nejraději, prostě rychlá domácí anketa. Výsledek byl jednoznačný. Dva, maximálně tři druhy. Zbytek jsou tradice, která hezky vypadá na podnose, ale které málokdo jí skutečně rád.

A najednou to dávalo smysl. Když upeču to, co má největší efekt, ušetřím hodiny práce a nikomu tím Vánoce nepokazím. Spíš naopak. V praxi totiž Paretovo pravidlo často znamená méně práce, stejnou radost.

Podobně jsem se zkusila podívat i na úklid. Místo představy „musí být uklizeno všude“ jsem si položila jednoduchou otázku: kde se o Vánocích skutečně budeme pohybovat. Odpověď byla překvapivě krátká. Obývák, kuchyně, koupelna. Všechno ostatní jsou spíš kosmetické úpravy pro moje vlastní svědomí.

A když jsem si to přeložila do praxe, vyšlo z toho vlastně docela racionální rozhodnutí: uklidit důkladně tam, kde se opravdu žije, a zbytek pustit. Okna přežijí, skříně také. Vánoce tím nijak neutrpí.

Velkou změnu mi přinesla ještě jedna věc, která zní až banálně: dát si na každý den jeden konkrétní vánoční cíl. Ne „řešit Vánoce“, ale jednu jasnou věc. Koupit stromek. Připravit bramborový salát. Zabalit dárky. Hotovo. Studie z oblasti kognitivní psychologie opakovaně potvrzují, že dokončený úkol uklidňuje víc než pět rozpracovaných. Mozek má rád uzavřené smyčky.

Podobně mi pomohlo rozložit si věci do kalendáře. Pouhý seznam totiž svádí k optimismu. Všechno vypadá, že se to „nějak stihne“. Kalendář je v tomhle neúprosný, ale férový. Když se něco nevejde, není to selhání. Je to informace.

Psycholog Daniel Kahneman popisuje tzv. optimistické zkreslení – přirozenou tendenci lidí věřit, že toho stihnou víc, než je reálně možné. Podle výzkumů pak systematicky podceňujeme čas, náročnost i únavu, kterou jednotlivé úkoly přinesou. Kalendář tenhle klam rychle odhalí. Mnoho z nás totiž opravdu značně přeceňuje, co se dá zvládnout za jeden den. A když očekáváte, že něco bude trvat hodinu, raději si na to vyhraďte 2-3 hodiny. Věřte mi, moc času vám nezbyde.

Velkým zdrojem stresu jsou tradičně dárky. Ne proto, že by byly tak zásadní, ale proto, že je nosíme v hlavě. Co komu koupit, jestli jsme na někoho nezapomněli, kolik jsme už utratili. Přitom výzkumy jasně ukazují, že externí systém, tedy jednoduchý seznam nebo tabulka (ať už na papíře nebo v Excelu), výrazně snižuje mentální zátěž. Jakmile dárky „přestěhuji“ z hlavy na papír nebo do souboru, mozek konečně přestane kontrolovat, jestli jsem na něco nezapomněla.

Velkou úlevu mi přineslo i to, že jsem si u dárků začala psát nejen komu a co jsem koupila, ale také kam jsem to vlastně schovala. Pokud máte malé děti a doma se pohybují zvídaví průzkumníci s překvapivě dobrým čichem na balicí papír, víte, že vánoční logistika nekončí nákupem. A trpká zkušenost z minulých let mě naučila ještě jednu věc: vánoční dárky, které najdete v březnu, už mají o značně menší kouzlo.

Čím víc jsem se v tom všem vrtala, tím jasnější mi bylo, že klidné Vánoce nevznikají z toho, že stihneme všechno. Vznikají z toho, že se rozhodneme, co pustíme, aby zbyla energie na to důležité.

Možná letos nebudou Vánoce dokonalé. Možná nebude všechno uklizené, napečené ani ideálně načasované. Ale pokud si teď, v těch posledních dvou týdnech, dovolíme trochu ubrat, něco pustit a dát si věci do hlavy i do papíru v rozumném pořadí, je pořád velká šance, že je zvládneme bez vyčerpání.

Zdroj: drobné odkazy v textu,

Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. Farrar, Straus and Giroux.