Článek
Když mi manžel oznámil, že k nám poprvé prijedou za dva týdny jeho rodiče ze Španělska, řekla jsem jen „Dobře.“
A myslela jsem to vážně. Tchyně je milá, srdečná a nemá potřebu mi radit, jak mám vychovávat děti, uklízet nebo žít. Skoro ideální tchyně. Zvlášť když je tisíce kilometrů daleko.
Jenže pak se u nás doma něco změnilo. Skoro hned. Ale začalo to celkem nenápadně. Začaly se tu dít věci, díky kterým mi došlo, že ta návštěva je vlastně velká věc.
První signál: Manžel si všímá domova
Žiju s tím mužem už dost dlouho na to, abych věděla, že když si náhle všímá detailů, není to náhoda.
Je to stav po jistém oznámení.. Najednou chodí po bytě trochu jinak. Zastavuje se. Dívá se. Mračí se. Přemýšlí nad něčím jiným než jen jeho práce.
Elektrika, která se léta neřešila
Na elektriku doma nesahá. Nikdy. Ne že by nechtěl. On se necítí. Je to nebezpečný. A to je argument, který se těžko vyvrací.
Takže poslední lampa v sérii zůstala nepověšená. Roky. Provizorně. Do doby, než to postoupí na žebříčku jeho priorit do top 10 zhruba z místa tisíc sto dvacet.
A jak (ne)málo stačilo. „Hele, já bych zavolal elektrikáře.“ Počkej. Ty zavoláš elektrikáře? Ano, elektrikáře samozřejmě řeším já. Protože on česky nemluví. Ale mám „zelenou“. A to se taky počítá.
A co je ještě zajímavější – peníze nejsou problém. Hlavně ať je to co nejdřív. Najednou je všechno strašně jednoduché.
Sedačka, která zničehonic zmizela
Provizorní sedačka z Jysku. Ta, co „zatím stačí“.
Ta, co byla hezká. Ale jen tak první měsíc, teď už rozhodně není ideální. S malými dětmi totiž byt a jeho vybavení nefunguje ve stavu „jako nový“, ale spíš dokud to „zatím ještě drží pohromadě“, tak dobrý. A tak by se dala popsat i ta sedačka.
Jednoho dne už tam nebyla. Odešla do velkoobjemového kontejneru. Bez rozlučky. Bez sentimentu.
Místo ní se čeká na lepší. A větší. Aby si „měli rodiče kde sednout“. My jsme tam seděli roky. Ale to se zřejmě nepočítá.
A já si v duchu říkám: Aha. Konečně, díky tchyně. Co bude dál?
Jídelní stůl, který vlastně nikdy neexistoval
Pak přišlo odhalení, že jídelní stůl vlastně nemáme. Přes rok jsme měli jen kuchyňský ostrůvek. Teď máme i provizorní kancelářský. Ano, jedli jsme u něj přes rok. Ano, bylo to celkem v pohodě. Ono když nemám svůj příjem, blbě se s tím něco dělá, že jo..
Ale teď? Teď už to není ono ani pro manžela. Je fascinující, jak rychle se „najednou“ z „tohle stačí“ stane „tohle už fakt ne“. Teď už jen zbývá modlit se, aby nový dorazil včas.
Drobnosti, které čekaly roky
A pak přichází ta nejkrásnější část. Domácí mikroobjevy.
Světlo v komoře už dva roky nesvítí. Nevadilo. Svítí se mobilem. Nebo se tam prostě nejde. Najednou na to má kouknout ten elektrikář viz výše.
Silikon v koupelně „není ideální“. Ano. Není. Nový silikon jsem koupila před dvěma lety. Aby měl doma vše na opravu. Pro případ, že by se někdy chtělo. Nechtělo se. Sousedy jsme nevytopili, tak asi necítil nutnost. Až teď.
A pak je tu klika. Jedna konkrétní. Nikdy úplně nefungovala. Musela se nadzvednout, lehce přesvědčit, pochopit. Najednou je jasné, že klika potřebuje výměnu…
Ne proto, že by se s ní nedalo žít. Ale proto, že by si toho „někdo“ mohl všimnout.
Uklizený pracovní stůl jako důkaz všeho
A pak to přijde. Jeho pracovní stůl. Uklizený.
Papíry zmizely. Kabely ukázkově uspořádané. Žádné „dočasné“ řešení.
Dívám se na to a v hlavě mi běží jediná věta: Aha. Takže to šlo celou dobu.
Malá poznámka o realitě ženy na rodičovské
Je fér říct jednu věc nahlas. Jsem na rodičovské dovolené. Takže spoustu věcí vidím, řeším tak nějak v sobě a vnímám… ale sama je prostě plně udělat nemůžu. Ne finančně. Ne bez debat s partnerem. A najednou, když má přijet španělská maminka, jde všechno.
A o tchyni to vlastně vůbec není
Byli jsme u nich několikrát na Vánoce. Jednou skoro dva měsíce.
Což není dovolená. To už je takový přesunutý život do Španělska. Psala jsem o tom třeba tady. No a teď se to otáčí a přijíždějí oni k nám. Jen na dva týdny. Poprvé za dvacet nebo kolik let, co je manžel v Česku. Rozhodli se celkem na poslední chvíli. Popravdě myslím, že doufali, že přeci jen dorazíme i letos my. Nebo s podzimní depkou přišel i stesk po dětech. Těžko říct.
Jo, mrzí mě to
A pak je tu ještě jedna věc, kterou si nechávám spíš pro sebe. Trochu mě to mrzí. Ne dramaticky, ne na hádku. Jen tak potichu. Že v tomhle všem vlastně žijeme my. Denně. Dlouho. A nějak to šlo. Ale před maminkou by se za to možná styděl. Některé věci najednou vypadají jinak, když je uvidí někdo zvenčí. A tak si říkám, jestli by občas nestálo za to udělat je nejen proto, aby se nemusel stydět před maminkou, ale i proto, že v tom prostoru žijeme spolu.
Takže se neukazuje byt. Ukazuje se náš standard. A víte co? Je to vlastně celé docela pochopitelné.
Španělská tchyně přijede jen na návštěvu. Ale u nás doma spustila proces, který už nejde nevidět.A asi je to dobře. A ten loňský dárek (genetický test vnoučat, o kterém jsem psala zde) jsem jí už odpustila.
