Článek
Nevěřila jsem vlastním očím
Tak si to představte. Sedíme pod stromečkem, všichni v dobré náladě, děti rozbalují dárky, smějeme se… a pak přijde řada na mě. Roztrhnu papír, vytáhnu krabičku a… genetický test. Pro naše děti. Jen jsem zírala.
Hlavou mi v tu chvíli probíhalo tolik věcí, že jsem ani nevěděla, co říct. To si myslí, že není jejich? To fakt musím tohle řešit na Štědrý den? Co si asi pomyslí moje česká rodina, až jim to řeknu? Nejsem zase moc vztahovačná? V tu chvíli bych snad radši rozbalila troje ponožky a spoďáry se sobem než tohle. Manžel na mě kouká, já koukám na něj, děti nic netuší a já si v duchu říkám: „Tohle snad není možné!“
Jaký úkaz to tady máme?
Abych to trochu zasadila do kontextu: naše mladší dítě je blonďaté, modrooké, naprosto severský typ. Což je v této části Španělska… no, minimálně nezvyklý úkaz. ¡Qué guapo, qué rubio! (Ten je tak krásný, ten je tak blonďatý) slyším na ulici denně. Občas i ¡Qué diferente están! (jak jsou odlišní!). A i když to vždycky místní říkají s úsměvem, cítím, jak ho všichni srovnávají – se svými dětmi, vnuky, příbuznými a snad i sousedy. A někdy i se starším sourozencem mého syna - ten je totiž taky úplně jiný – tmavší vlasy, hnědé oči, celkem typicky středomořský vzhled. A tak tu chodím s tímdle česko-španělským duem, které budí pozornost na každém kroku.
Babičky na ulici se u něj zastavují, obdivují, někdy i jen zvednou obočí a řeknou něco ve smyslu: Jak je tohle možné? Je to milé, ale někdy mi to už leze na nervy. A po obdržení letošního dárku si myslím, že to vrtá hlavou i členům rodiny mého manžela. Možná některý (ze šesti nebo kolika) sourozenců tchyně do ni tak dlouho hučel, že to přeci není možné, aby ty silné (rozuměj tmavé) španělské geny nepřebily ty slabé (rozuměj světlé) východoevropské (ne, střední Evropa pro ně opravdu nejsme, pro ně je Česko někde v Rusku) geny.. Ťežko říct.
České holky a jejich nevalná pověst
No, a pak je tu ještě jedna věc. Český holky. Naše pověst s ohledem na ehm promiskuitu, je, upřímně, bohužel někde na špičce onoho pomyslného světového žebříčku. Když se řekne česká žena, je to pro mnohé: nevěra, rozvrácené vztahy, kukaččí děti… Prostě klišé, co ale visí ve vzduchu. A teď si představte, že k tomu přidáte dítě, které nevypadá ani trochu španělsky. Blond vlasy, modré oči – skoro jako by vyšel z Hitlerovy představy ideálních „Hitlerových dětí“. Jen aby bylo jasno, ani mně můj syn není moc podobný. Modré oči se mi vyhly obloukem a neměla jsem je ani při narození.
A teď si dejme všechna fakta hezky k sobě. Ultrablond dítě. Jediný modrooký člen v rodině. Česká matka. Snědá španělská rodina. Myslím, že je vlastně docela logické, že se jim v hlavách sem tam mihne: A co když…? Ne že by mi to kdy řekli na rovinu. Ale předsudky a nedůvěra se prostě schovají do ‚promyšleného‘ dárku jako tenhle test, co jsem dostala.
Pokus o vtip, nebo ne?
Můj manžel tvrdí, že to možná byl pokus o vtip. Jak jsem už párkrát zažila na vlastní kůži, v této části Španělska mají takový zvláštní, skoro až černý, humor. Ale já jsem v tu chvíli opravdu neměla chuť se smát. Ani trochu. Sedím u stromečku, v ruce držím poukaz na test a přemýšlím: To jim vážně tolik vadí, že je dítě jiné? Nebo to dělají kvůli sobě, aby měli klid, že si sousedé a příbuzní nebudou šuškat? Nebo si to všechno beru až moc osobně a je to prostě jen originální dárek?
A možná to nebyla jen tchyně. Popravdě si nejsem jistá, jestli by to jí samotnou napadlo. No co vám budu povídat, připadala jsem si jako hlavní podezřelá z nějakého neexistujícího zločinu. A to, že jsem u toho musela nasazovat zdvořilý úsměv, mi fakt nepřidalo. A jestli se nakonec časem ukáže, že to byl spíše vtípek manželova bratra, tak se možná i zasměji a budu čekat na příležitost mu tuto podpásovku nějak „hezky“ vrátit.
Kukaččí vnouče by nechtěli
Je fakt, že ve Španělsku je krev tak nějak všechno. Rodina je tady něco posvátného a příslušnost k ní má skoro až mystický význam. Když má někdo cizí rysy, možná se pak automaticky ptají, odkud se vzaly. Zvlášť když je ani nevidí u matky. Jenže my jsme už v 21. století. Žádný mix původů už není zvláštní – nebo by aspoň neměl být. Ale zjevně v téhle rodině ještě pořád platí, že klan a jeho hrdost jsou nade vše.
Nebo třeba koukali v televizi na nějaký dokument o mužích, kteří x let vychovávali cizí dítě a vzbudilo to v nich jisté obavy? Těžko říct… Jako chápu, taky bych nechtěla, aby můj syn vychovával cizí dítě, které si někde bokem pořídila jeho nevěrná manželka. A jestli vám přijde, že přeháním, tak dle tohoto článku, je každé desáté dítě „cizího“ otce. A to mi přijde celkem drsné číslo.
Nebo za dárkem stojí moje láska k biologii?
Když teď přemýšlím o tom, proč jsem tenhle dárek vůbec dostala, napadlo mě, jestli to nakonec nebyla lehce neohrabaná, ale milá narážka na moji lásku k biologii a přírodním vědám. Možná si říkali: To ji určitě zaujme! A víte co? Asi by měli pravdu – kdyby ale ten test dali mně, pro mou osobu, a ne mně, ale pro mé děti.
Protože já bych si klidně ráda zjišťovala svoje genetické predispozice nebo původ. Ale testovat děti, jako by šlo o otázku příslušnosti k rodině? No… to mi přijde trochu mimo. Takže jestli to byl pokus o vědecký dárek, tak zrovna tenhle experiment se podle mě ani trochu nepovedl.
Jsem zvědavá na výsledky
Teď, když už jsem se vyspala z prvotního šoku, tak už nejsem ani tak naštvaná. Ráno moudřejšího večera v tomto případě platí na sto procent. Možná je to i tím, že mi ten test nakonec přijde… zajímavý dárek. Myslím, že až výsledky přijdou, budu první, kdo je bude chtít vidět. Kromě toho, že ukážou, že jsou naše děti „vlastní“ sourozenci, nám ukážou i mix jejich původu a nějaké predispozice a bude to tak aspoň trochu zajímavé čtení. A třeba tím získám i „vědecky“ podložené vysvětlení pro ty babičky na ulici, co si pořád lámou hlavu, odkud je ten náš malý blonďák (většinou hádají, že jsme z Německa nebo Ukrajiny). A jestli to tchánovcům udělá radost, klidně jim ty výsledky testu přivezu za rok ukázat.
Vlastně jim rozumím, ale…
A tak si říkám: možná to všechno mysleli jinak, než jak to na mě působilo. A možná v téhle jejich snaze vyřešit svoje pochybnosti nebyla ani tak nedůvěra, jako spíš zvědavost. Ale jedno vím jistě: příště by bylo fajn, kdyby si podobné vtipy schovali na jindy.
Protože ty nejlepší dárky nejsou ty, které vás zaskočí nebo přimějí sednout v šoku. Ty nejlepší dárky jsou ty, které vám ukážou, že vás mají rádi. A víte co? Možná to nejdůležitější je, že tohle všechno dělají proto, že jim na nás záleží. A i když mě občas zaskočí (jako třeba letos touhle krabičkou), pořád jsem vděčná, že pro ně jsem i já jejich (rozšířená) rodina. A co vy, dostali jste také někdy dárek, který vás tak trochu urazil či naštval či vám přišel jinak nevhodný, ale pak jste za něj nakonec byli rádi?
