Článek
Povím vám příběh, který napsal sám život a nikdo z vás by ho neřadil mezi příběhy radostné.
Abych to celé uvedla na pravou míru a začala od začátku.
Jsem zdravotní sestra a od roku 1989 pracuji ve zdravotnictví. Mám svou práci moc ráda a nikdy bych neměnila.
11. května 2023 se stalo ovšem něco, co mě a moji rodinu zasáhlo jako blesk z čistého nebe a život nám obrátilo vzhůru nohama.
Příroda byla v celém svém rozpuku a taky nutno podotknout, že i klíšťová sezóna nezůstávala pozadu. Nikdy jsem neměla žádné blízké setkání s klíštětem. To se však změnilo a já zjistila zákus klíštěte. Bez váhání jsem ho vytáhla, udělala vše potřebné a dále tomu nevěnovala větší pozornost.
Po týdnu jsem zjistila, že mám červený a stále se zvětšující flek na boku. Lékař doporučil antibiotika v tabletové formě. Na tom by nebylo ještě nic tak zvláštního. Ale flek se stále zvětšoval, rudnul, svědil a tak znovu k lékaři. Ten po dohodě naordinoval antibiotika injekční formu.
A teď se dostáváme k samotné podstatě mého příběhu. První aplikace proběhla na interní ambulanci za přítomnosti sester a lékaře, což teď zpětně vidím jako dar od Pána boha. Měla jsem totiž variantu, že si to aplikuji sama doma!
Po první minutě aplikace se mi udělalo tak neskutečně špatně a pak už nic nevím… Probudila jsem se až v momentě, kdy se nade mnou skláněl resuscitační tým a evidentně si oddechnul. Já vím jen to, že jsem začala nahlas brečet. Alergická reakce na antibiotika dosud neznámá, se změnila ve známou a skončila anafylaktickým šokem a následnou resuscitací a pobytem na ARO. Toto celé by se zdálo jako něco, co se holt může stát každému, ale s dalším vývojem mého stavu už tak počítáno nebylo.
Ležela jsem tam a hlavou se mi honily myšlenky v takovém tempu, že jsem si sama ani neuměla na ně zareagovat. Přišlo mi to celé jako velký zlý sen s otázkou, proč zrovna já? Sen to bohužel nebyl.
Po týdenní hospitalizaci jsem byla propuštěna do domácího léčení.
Flek po klíštěti zmizel a vše se zdálo na dobré cestě. Ovšem hlava si to přebrala po svém a já začala pociťovat nekontrolovatelný strach o své zdraví. Ještě musím připomenout, že jsem se spoustu věcí učila od znova, jako by tělo zapomnělo, že už to hezkou řádku let umí.
Neuměla jsem jít ven, nakoupit, pobavit se s lidmi, být sama doma. Stále v doprovodu někoho z rodiny. Nějaký čas se zdálo, že si to sedne, ale ono nesedlo. Hlava prostě řekla dost! V této fázi panické ataky si sami nepomůžete, kdybyste dělali nevím co.
Po domluvě s dlouholetým kamarádem a lékařem jsem nastoupila na psychiatrické oddělení. S dotazem, jak velký kufr si mám vzít, mi bylo sděleno, že lodní! Mnozí z vás si asi řeknou, šla prostě do blázince, ale ono to tak je, když si zlomíte ruku půjdete na chirurgii, ale když si zlomíte duši, je čas na „blázinec“. Do několika dnů jsem nastoupila a byla příjemně překvapena. Žádné mříže, svěrací kazajky, ale profesionální přistup, ať už jsi kdokoli. Léčba byla nastavena, a tak nezbývalo nic jiného nežli se zakousnout a bojovat. Bylo to otevřené oddělení, to znamená, že návštěvy byly povoleny, odpolední vycházky též.
Denní řád se dodržovat musel. Začalo to ranní rozcvičkou a já byla zvolena předcvičovatelkou. Poté dopolední program stávající se z pracovních činností/kreslení, vyšívání, péče o zahradu anebo jako v mém případě šití na šicím stroji, odvezla jsem si 3 polštáře, komunity anebo pohovorem s psychologem, což bylo hodně přínosné. Hlava a ruce musely býti stále něčím zaměstnané. Dny plynuly a já začala pociťovat jakousi úlevu na duši. Nadešel den mého propuštění. Lehká obava byla na místě, hlavně pro rodinu, která nevěděla, jak se mnou pracovat. Hlavně na manžela jsem byla hodně fixovaná. Bylo my doporučeno paní primářkou, dělejte co máte ráda! Do každodenního života jsem si vnesla určitý řád, což mě do jisté míry uklidňovalo. Hlavně má posedlost úklidem slavila svůj úspěch. Po návratu do práce jsem si snížila úvazek a začala se do ní i těšit.
Teď s odstupem času vidím, že to byla dobrá volba. Chce to prostě čas a poslouchat své tělo, co nám říká.
Stálo by za to poděkovat mým nejbližším spolupracovníkům, kteří v nouzi největší mě drželi za ruce. A mé rodině.
Touto cestou jsem se chtěla podělit o svůj životní příběh, vím moc dobře, že spousta věcí se nedá ovlivnit, ale to je holt život.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte!
