Článek
Když odemykám dveře bytu, pořád mám tendenci v hlavě tomu místu říkat „doma“. Přitom jsme se domluvili, že je to teď jeho byt a já si jen dojdu pro zbytek věcí. Říkal, že tu nechce být, „ať máme klid“, a já jsem za to vlastně ráda. Jsem po těch týdnech hádek úplně vyčerpaná a jediné, co chci, je prostě to dodělat. Žádné velké scény, žádné vysvětlování. Jen to tu projít, zabalit svoje věci a odjet. Sundám si bundu, odložím klíče na stejný stolek jako vždycky, ale tentokrát se nezastavuju. Vytáhnu krabice, které jsem si přinesla, a začnu si systematicky skládat oblečení a drobnosti, jako bych byla v nějakém skladišti, a ne v bytě, kde jsme plánovali žít spolu.
Poslední návrat do bytu, který byl náš
Zůstala na mě i naše společná knihovna. Dřív jsem ji měla ráda, míchaly se tam jeho romány, moje učebnice a staré cestopisy, které jsme si vozili z dovolených. Teď na ni chvíli jen koukám a říkám si, že to prostě zvládnu poličku po poličce. Beru do ruky knížky, které jsou moje, skládám je stranou, ty ostatní rovnou zarovnávám, protože se nedokážu dívat na ten chaos. Uklízecí režim je pro mě nejjednodušší způsob, jak nemyslet. Když vytahuju jednu jeho starou knihu, z ní mi na zem vypadne přeložený papírek. Automaticky se pro něj sehnu, v hlavě mi probleskne, že to bude určitě nějaký nákupní seznam nebo stará záložka, něco úplně obyčejného.
Papírek rozložím a nejdřív mi vůbec nedochází, co vlastně držím. Je na něm pod sebou sepsáno asi deset ženských jmen. U některých je datum, u jiných zkratka města nebo malé srdíčko. Stojím tam s tím uprostřed pokoje a snažím se tomu dát nějaký normální význam. Napadne mě, že to může být seznam klientek, lidí z nějakého projektu, nějaký pracovní seznam. Jenže pak mi oči sjedou o pár řádků níž a já tam vidím jména, která znám až moc dobře. Jméno kamarádky, se kterou „si jen dobře rozumí“. Jeho kolegyně, o které říkal, že je „hrozně fajn, ale absolutně ne jeho typ“. A holka, o které mi vyprávěl, že je „jen známá z fitka“. Najednou si vybavuju přesně, jak o nich mluvil, jak jsem se u toho cítila divně a jak jsem sama sebe přesvědčovala, že žárlím zbytečně.
Seznam jmen mění celý příběh
Sednu si s tím papírkem na zem mezi dvě krabice, protože už prostě nejsem schopná stát. V hlavě mi běží konkrétní večery, kdy musel zůstat v práci, i když měl mobil plný zpráv. Situace, kdy „jel pomáhat kamarádce“, ale o té kamarádce jsem v životě neslyšela. K jednotlivým jménům se mi začínají spojovat konkrétní statusy na sítích, fotky z akcí, kde byl „náhodou“. Najednou mi to do sebe zapadá tak samozřejmě, až je mi z toho fyzicky špatně. Dochází mi, že to nebude jen náhodný seznam. Vypadá to jako jeho vlastní přehled úletů, skoro jako by si je zapisoval. Cítím směs hnusu, ponížení a zároveň zvláštní úlevy, protože už to nemusím dál omlouvat a vysvětlovat si, že jsem přecitlivělá.
První impuls je úplně jasný – zvednout telefon a okamžitě mu zavolat. Vrazit mu ten seznam před obličej, přečíst mu ta jména nahlas a donutit ho, aby aspoň na minutu přestal se tvářit, že jsem blázen. Ruka mi automaticky sahá po mobilu, ale v půlce pohybu se zarazím. Představím si, jak by to probíhalo. Jak by se nejdřív tvářil překvapeně, pak ublíženě, pak by to celé otočil na mě. Zpochybnil by, co to je za seznam, řekl by, že si vymýšlím, že nic nevím jistě. A já bych zase odešla s pocitem, že přeháním a že bych mu měla víc důvěřovat. Tenhle scénář znám už moc dobře. Místo toho otevřu zprávy a napíšu krátkou větu kamarádce, že „jsem našla něco fakt hnusnýho“. Za pár vteřin mi zvoní telefon.
Místo hádky volám kamarádce o pomoc
Zvednu to a v tu chvíli se mi úplně zlomí hlas. Mezi vzlyky jí vysvětluju, co jsem našla, čtu jí pár jmen, která zná i ona. Čekám, že mi řekne něco jako „třeba to není tak, jak to vypadá“, ale ona chvíli mlčí a pak klidným hlasem řekne, ať si prostě dobalím a vypadnu. Že tohle je všechno, co teď potřebuju udělat. Že ostatní můžeme řešit později, jestli vůbec bude co řešit. Ten její klid mě trochu vrátí nohama na zem. Uvědomím si, že tady v tom bytě sama s jeho věcmi už nechci trávit ani minutu navíc, než je nutné.
Vrátím ten papírek zpátky do té knihy. Ne úplně přesně, jak byl, jen ho zastrčím trochu víc dopředu, aby se na něj jednou musel dívat i on. Je to pro mě taková tichá poznámka, že jsem na to přišla, i když jsme o tom nikdy nemluvili. Dobalím svoje věci rychleji, než jsem čekala. Krabice odnesu ke dveřím a na chvíli se zastavím uprostřed pokoje. Rozhlédnu se po bytě, který mi najednou připadá úplně cizí. Už necítím jen smutek z konce vztahu, ale i zvláštní jistotu, že tohle fakt nebyla moje vina. Zamknu za sebou dveře. Když odcházím po schodech dolů, uvědomuju si, že už nechci být ta holka, která si nechává všechno vysvětlovat a všechno omlouvá. Stačí mi ten jeden papírek, abych věděla, že už se sem vracet nemusím.
