Článek
Seděla jsem v pátek večer sama v obýváku, dělala si čaj a bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě. Po práci jsem bývala většinou vyřízená a tohle byl můj způsob, jak vypnout hlavu. Najednou mi vyskočily fotky z dovolené dceřiny kamarádky. Klikla jsem na album a na několika záběrech jsem jasně viděla i svoji dceru, jak se směje u bazénu, s drinkem v ruce, v plavkách. Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a vybavilo se mi, jak mi ještě minulý týden říkala, že na dovolenou letos nemá ani korunu a že celé léto sedí doma. V tu chvíli mě to hodně zasáhlo. Cítila jsem zklamání a vztek, ale zároveň jsem si nebyla jistá, co s tím. Nic jsem jí nenapsala. Jen jsem mobil odložila na stůl a v hlavě mi běželo jediné: proč mi to sakra neřekla narovinu.
Když prosba o pomoc přestane stačit
Druhý den dopoledne mi od ní přišla dlouhá zpráva. Psala, že má problém s nájmem, že jí nevyšly peníze, že jí chybí několik tisíc a že se bojí, že by musela z bytu pryč, pokud jí nepomůžu. Bylo to napsané tak, že to ve mně automaticky vyvolalo pocit viny. Jako bych byla špatná máma, kdybych ji v tom nechala. Přesně takhle to mezi námi fungovalo roky. Ona měla problém, já zatnula zuby, šla na účet nebo do spořicího a poslala peníze. Jenže teď jsem měla v hlavě ty čerstvé fotky od moře. Najednou jsem nedokázala její zprávu číst jen jako prosbu o pomoc. Napsala jsem jí, že si o tom radši zavoláme večer, že teď nemám klid. Věděla jsem, že přes zprávy bych to nezvládla napsat tak, abych zůstala v klidu.
Zbytek dne jsem byla nervózní. Pořád jsem nad tím přemýšlela a myslela na dvě věci: peníze a lež. Partner si všiml, že jsem nesvá, a tak jsem mu to celé řekla. Ukázala jsem mu i ty fotky. Poslechl si mě a pak řekl něco, co mě zabolelo, ale zároveň mi to dávalo smysl: „Víš, ty ji roky zachraňuješ. Možná už s tím tak nějak počítá.“ Nešlo jen o tuhle jednu dovolenou, ale o to, jak to mezi námi dlouhodobě funguje. Ona si dovolí něco, na co nemá, a v záloze má pocit, že mámu ukecá. Ten jeho pohled mě zarazil. Uvědomila jsem si, že pokud teď zase automaticky zaplatím, nijak jí nepomůžu. Jen potvrdím, že to takhle může dělat dál. Rozhodla jsem se, že tentokrát chci s dcerou mluvit jinak, i kdyby to mělo být nepříjemné.
Telefonát, který převrátil náš vztah
Večer mi zavolala sama. Ještě jsem nestihla říct „ahoj“ a už na mě spustila, jak je to s nájmem vážné, že majitel bytu tlačí, že si neví rady a že fakt potřebuje, abych jí pomohla. Nechala jsem ji chvíli mluvit. Chtěla jsem slyšet, jestli o dovolené něco zmíní. Nezmínila. Tak jsem se nadechla a klidně jsem řekla, že jsem viděla fotky z dovolené u moře a že potřebuju vědět, jak to tedy je. Na druhém konci bylo pár vteřin ticho. Pak začala koktat něco o „last minute“, že to byla výjimečná nabídka, strašně levná, že ji kamarádka ukecala a že to „nešlo odmítnout“. Slyšela jsem v hlase nervozitu a hledání výmluv. Cítila jsem, jak ve mně stoupá vztek – ne kvůli té dovolené, ale kvůli tomu, jak se z toho snaží vykroutit. Držela jsem se, abych nezačala křičet.
Řekla jsem jí přímo, že mě nejvíc zraňuje to, že mi lhala. Že by mě mnohem míň bolelo, kdyby za mnou přišla předem a řekla: „Mami, chci jet k moři, ale nevychází mi to, pojďme to probrat.“ Že když po mně chce peníze na nájem, aspoň minimálně čekám upřímnost. Na to okamžitě zareagovala obranně. Řekla, že to přeháním, že to bylo „jen malé zamlčení“ a že stejně nikdy nepochopím, jak těžké je dneska pro mladé vyjít. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Najednou zvyšovala hlas a vyčetla mi, že jí pořád připomínám, kolik mě stojí, a že se kvůli tomu cítí jako přítěž. V tu chvíli jsem cítila, že jestli něco neudělám, skončíme v klasické hádce bez výsledku. Tak jsem jí klidným hlasem řekla, že jestli se o tom chceme bavit dál, obě musíme zvolnit. Že jinak hovor ukončím, protože takhle se nikam nedostaneme.
Pomoc ano, ale s jasnými pravidly
Chvíli bylo napětí, pak se její hlas trochu zklidnil. Začala mluvit normálně. Přiznala, že část peněz, které měla na nájem, prostě utratila na tu dovolenou. Že nechtěla být zase ta, co nikam nejede, když všichni kolem sdílejí fotky od moře. Jak to říkala, slyšela jsem v tom její nejistotu a potřebu zapadnout mezi kamarády. V tu chvíli jsem jí rozuměla. Sama si pamatuju, jaké to je nepřipadat si dost dobrá vedle ostatních. Ale zároveň jsem věděla, že to neomlouvá to, že pak automaticky počítá, že máma zaplatí nájem. Řekla jsem jí, že jí tentokrát s nájmem pomůžu, ale jen částečně. A že to bude mít podmínky: že si do příště sepíše rozpočet, že si spolu sedneme a podíváme se, co zvládne sama, a že až bude příště něco takového řešit, řekne mi to narovinu, ne až když je po všem. Zněla zklamaně, možná i dotčeně, ale nakonec souhlasila.
Když jsem po hovoru položila telefon, cítila jsem zvláštní směs úlevy a smutku. Úlevu z toho, že jsem konečně dokázala nastavit nějaké hranice a neuhnout při prvním náznaku slz. A smutek z toho, že se to vůbec muselo stát takhle. Uvědomila jsem si, že tohle asi nebylo naposledy, co něco podobného řešíme. Ale taky jsem cítila, že pokud chci, aby mě jednou nevnímala jen jako někoho, komu si kdykoli zavolá o peníze, musím začít u sebe. Neznamená to, že ji přestanu mít ráda nebo že už jí nikdy nepomůžu. Znamená to jen, že pomoc z mojí strany nemůže být samozřejmost, se kterou se předem počítá, a přitom mi neřekne otevřeně, co se děje, a já se to dozvím až z hezkých fotek od bazénu.
