Článek
Z práce jsem ten den šla docela vyřízená a hlavou mi běželo jen: co uvařit, aby to bylo rychlé a nezruinovalo mi to účet. V hlavě jsem si projížděla klasiku – těstoviny, rizoto, polévka – a nic z toho se mi vlastně moc nechtělo. V supermarketu mě hned u vchodu přivítala velká cedule s červeným nápisem, že mají slevu na celá kuřata. Cena byla skoro poloviční oproti tomu, co normálně vídám. Normálně beru spíš menší balení masa, nějaká prsa nebo stehna, ale říkala jsem si, že upeču celé kuře a máme s přítelem vystaráno na dva dny. Hodila jsem ho do košíku a měla jsem dobrý pocit, že jsem chytila dobrou akci a zároveň vyřešila večeři i oběd.
Když sleva smrdí víc než kuře
Doma jsem kuře vytáhla z tašky jako první, protože jsem ho chtěla hned nachystat na pečení, aby mohlo jít rovnou do trouby. Jakmile jsem rozstřihla obal, okamžitě jsem ucítila zvláštní nasládlý zápach, který rozhodně nepřipomínal čerstvé maso. Chvíli jsem doufala, že je to jen pach z obalu, ale když jsem kuře vyklopila na prkénko, bylo mi jasné, že je něco špatně. U kloubů byly šedivé skvrny, maso nemělo hezkou barvu a celý povrch byl takový slizký. Stála jsem nad tím a napadlo mě, že ta sleva asi měla svůj důvod a že jsem naletěla na něco, co bych si normálně nevzala.
Chvíli jsem si říkala, jestli si to jen nenamlouvám, protože se mi nechtělo připustit, že jsem domů dotáhla zkažené maso. Člověk má tendenci si to omlouvat, že to třeba ještě jde zachránit. Zavolala jsem přítele z obýváku, ať se jde podívat, protože jsem potřebovala druhý názor. Přičichl k tomu, zašklebil se a řekl: „Tohle bych fakt nejedl, ani kdyby nebylo nic jinýho.“ Bylo na něm vidět, že má jasno. Zkontrolovali jsme datum spotřeby, bylo na obalu „do dneška“. Na papíře to tedy ještě v normě bylo, ale kuře vypadalo, jako by ten svůj nejlepší den mělo už dávno za sebou. Shodli jsme se, že nemá smysl riskovat a že to zkusím reklamovat.
Strach jít reklamovat a co následovalo
Zabalila jsem kuře zpátky do sáčku, dala ho do tašky a vydala se zpátky do obchodu. Cestou jsem přemýšlela, jestli tam nebudu vypadat jako nějaká konfliktní ženská, co si jde stěžovat kvůli pár korunám. Mám v sobě takovou vnitřní brzdu, že nechci dělat problémy. U zákaznického pultu jsem si stoupla do fronty a najednou jsem si víc uvědomila, že mám v ruce tašku, ze které jde nepříjemný zápach. Přede mnou někdo dlouze řešil stravenky a já tam stála s tím svým kuřetem a připadala si trochu trapně. Když na mě konečně přišla řada, vysvětlila jsem prodavačce, co se stalo, a ukázala jí sáček. Nejdřív se tvářila, že nic necítí, jen tak letmo koukla, ale když pytlík víc otevřela, bylo vidět, jak cukla hlavou a okamžitě zavolala vedoucího.
Vedoucí přišel, sáček si vzal, maso vytáhl a podíval se na něj. Nemusel ho dlouho zkoumat, aby pochopil, že to není v pořádku. Řekl něco ve smyslu, že se omlouvá, že se to stát nemá, a zeptal se mě, jestli chci vrátit peníze, nebo nové kuře. Navrhl, že se spolu půjdeme podívat k regálu. U kuřat zbylo jen pár posledních balení ze stejné akce, všechno se stejným datem spotřeby jako to moje. Najednou jsem ztratila chuť brát cokoliv z toho. Představa, že si odnesu jiné kuře ze stejné várky a budu doma zase řešit, jestli je v pořádku, mě úplně odradila. Řekla jsem, že bych chtěla radši peníze zpátky. Na informacích mi je rovnou vrátili, kuře si tam nechali a já měla pocit, že je to vyřešené aspoň tak, jak se dalo.
Jedna reklamace změnila můj pohled na akce
Když už jsem byla v obchodě, vzala jsem si cestou k pokladně balík těstovin, rajčata v plechovce a trochu sýra. Sáhla jsem po věcech, u kterých jsem měla menší obavy, že mě něčím nepříjemně překvapí. Cestou domů jsem přemýšlela, jak je zvláštní, že jsem se ze začátku cítila skoro provinile, že si dovoluju něco reklamovat, i když to bylo očividně špatně. V hlavě jsem si přehrávala situaci u pultu a trochu mě uklidnilo, že se ke mně v obchodě chovali slušně a nikdo se mě nesnažil přesvědčovat, že je to v pořádku.
Doma jsem dala vařit vodu na těstoviny a u toho jsem si v duchu dělala malou rekapitulaci. Došlo mi, že když je něco podezřele levné, hlavně chlazené maso s datem „do dneška“, tak je to prostě risk, do kterého nemusím jít. Dřív jsem měla takový naivní pocit, že co je v obchodě, je automaticky v pořádku, protože by si přece nedovolili prodávat něco zkaženého. Ten den jsem o tomhle přesvědčení začala dost pochybovat. Od té doby si u masa víc čtu datum, dívám se na barvu, obal a už mě jen nápis „akce“ tak snadno nepřesvědčí. Není to žádná velká životní změna, ale od té doby k chlazenému masu v supermarketech přistupuju s větší opatrností a radši si dvakrát rozmyslím, jestli mi ta „výhodná“ nabídka za to stojí.
