Článek
Když se mi pračka rozbila zrovna v týdnu, kdy jsem už tak počítala každou korunu, snažila jsem se to nejdřív ignorovat. Prala jsem pár dní ručně ve vaně, měla jsem rozbolavělé ruce a věčně někde pověšené prádlo, ale říkala jsem si, že to nějak překlepeme. Jenže s dětmi se prádlo hromadí rychle a začalo být jasné, že to takhle dlouho nepůjde. Nakonec jsem tedy se sebezapřením zavolala do servisu, i když jsem už při vytáčení čísla přemýšlela, kde vezmu peníze. Technik dorazil dopoledne, když byly děti ve škole a školce a já byla doma sama. Na první dojem vypadal normálně, spíš tak trochu odtažitě, ale profesionálně. Představil se, zeptal se, co pračka dělá, a řekl, že se na ni podívá a pak mi řekne, jestli se oprava vyplatí.
Když rozbitá pračka převrátí celý rozpočet
Uklízela jsem něco v kuchyni, zatímco on asi dvacet minut něco měřil, zapínal, vypínal, rozebíral. Občas se na něco zeptal, ale jinak byl tichý, soustředěný. Vypadalo to, že ví, co dělá, a já se v duchu uklidňovala, že to třeba nebude tak hrozné. Po těch dvaceti minutách ale přišel za mnou, otřel si ruce o hadr a oznámil mi, že je špatný motor a nějaká elektronika. Řekl částku, kterou by oprava stála. Byla to skoro polovina částky, kterou jsem za pračku kdysi zaplatila. V tu chvíli se mi úplně sevřel žaludek. V hlavě mi naskočil nájem, složenky, školní obědy, to, že jsme těsně po Vánocích a účet je dost vybraný. Musel vidět, jak mi ztuhnul výraz, protože jsem se automaticky posadila ke stolu, měla jsem pocit, že kdybych stála, podlomí se mi kolena.
Chvíli bylo ticho, jen bylo slyšet tikání hodin a nějaké zvuky z ulice. On na mě tak zvláštně pohlédl, jinak než předtím, skoro jako by si mě teprve teď začal prohlížet. Pak řekl něco ve smyslu, že „nemusíme všechno řešit takhle oficiálně“ a že když je to pro mě moc peněz, „můžeme se domluvit i jinak“. V první chvíli mě vůbec nenapadlo, kam tím míří. Myslela jsem, že mluví o nějaké slevě, splátkách, odložené platbě. Jen jsem tak neurčitě přikývla a čekala, co řekne dál. On se pak mírně usmál a pronesl, že jsem „hezká ženská“ a že „se přece nějak domluvíme“. V tu chvíli mi to došlo. Ten nepříjemný moment, kdy se vám spojí slova a tón hlasu a najednou chápete, co tím člověk skutečně myslí.
Nenápadná věta, která změnila atmosféru
Úplně jsem ztuhla. V tu ránu jsem si uvědomila, že jsme v bytě sami, že on má pořád rozebranou pračku a kolem sebe nářadí. Hlavou mi proběhla úplně primitivní myšlenka: co když se naštve. Zmohla jsem se jen na to, že jsem se nahlas a možná až moc klidně zeptala, jestli tím myslí nějakou slevu nebo odloženou platbu, i když jsem odpověď tušila. On se tak samolibě pousmál, naklonil se trochu blíž a řekl, že „něco za něco“ a že by mi třeba vůbec nemusel účtovat práci. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně od žaludku. Zároveň jsem cítila vztek, že si vůbec dovolí mi tohle navrhnout, jen proto, že jsem v těžké finanční situaci a jsem doma sama.
Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak moc mě to vykolejilo. Zhluboka jsem se nadechla a řekla mu, že o takovém „jiném způsobu platby“ nechci ani slyšet, že chci buď normální fakturu, nebo ať to necháme být. Snažila jsem se mluvit klidně, ale zároveň pevně. Dodala jsem, že se o tom stejně chci poradit s partnerem, i když jsem věděla, že ten je zrovna v práci a domů přijde až večer. Chtěla jsem, aby měl pocit, že nejsem úplně sama a bez podpory. V tu chvíli najednou změnil tón, začal se smát a tvrdit, že to byl jen „blbej fór“ a jestli jsem se jako fakt chytila. Bylo ale vidět, že znejistěl, už se nedíval tak sebevědomě a trochu se ošíval.
Odmítnutí, nepovedený „vtip“ a dusno v bytě
Řekla jsem mu, že opravu za tu částku nechci, i kdyby žádnou podobnou „nabídku“ nedal. Poprosila jsem ho, ať pračku zase složí tak, jak byla, že si to potřebuju promyslet. Už nic moc nenamítal, jen začal rychle balit nářadí. Atmosféra v bytě byla najednou dost napjatá, nikdo z nás se nesnažil tvářit přátelsky. Zaplatila jsem mu základní částku za výjezd a diagnostiku, i když se mi to v té chvíli příčilo. Část mě měla chuť mu ty peníze nechat ležet na stole a vyhodit ho, ale hlavní bylo, aby co nejdřív odešel a já měla klid. Doprovodila jsem ho ke dveřím, slušně se rozloučila, zavřela za ním a okamžitě zamkla na oba zámky. Pak jsem chvíli jen stála v předsíni, ruce se mi třásly a cítila jsem zvláštní směs úlevy, že je pryč, a odporu k tomu, co se právě stalo.
Asi po půl hodině, když se mi trochu uklidnil dech, jsem vzala telefon a zavolala kamarádce. Potřebovala jsem slyšet, že nepřeháním, že nejsem přecitlivělá. Všechno jsem jí popsala, slovo od slova, včetně těch jeho narážek. Ona mě hned podpořila v tom, abych to nenechala být a napsala mail přímo firmě, přes kterou jsem si technika objednala. Sedla jsem si k počítači a napsala to co nejvěcněji. Žádné nadávky, žádné silné výrazy, jen popis situace, čas, jméno technika a přesné formulace, které použil. Do druhého dne mi přišla omluva, že se velmi omlouvají za chování zaměstnance, že to budou řešit, a zároveň nabídka, že pošlou jiného technika a dají mi slevu na práci.
Proč jsem se rozhodla to nenechat být
Tu nabídku jsem si párkrát přečetla, ale nakonec jsem ji odmítla. Neměla jsem už chuť pouštět si domů dalšího cizího člověka, i kdyby byl profesionální sebevíc. Rozhodla jsem se pro novou, levnější pračku z obchodu, vzala jsem ji na splátky bez navýšení, i když jsem věděla, že mě to zadluží na pár měsíců dopředu. Brala jsem to jako drahou, ale docela jasnou zkušenost. Uvědomila jsem si, jak rychle se člověk může cítit zranitelný jen proto, že je v nevýhodné situaci, a jak snadno to někdo jiný využije. Zároveň jsem si potvrdila, že má smysl ozvat se, i když z toho nakonec není žádné velké drama, prostě „jen“ stížnost mailem. Minimálně pro ten pocit, že jsem to nepřešla mlčením a neshodila sama sebe tím, že bych dělala, že se nic nestalo.
