Článek
Byla sobota dopoledne a já jela sama přes hranice do našeho „tradičního“ polského města. Je to od nás kousek, na větší nákupy tam jezdíme už několik let, hlavně kvůli cenám. Po cestě v autě jsem si v hlavě procházela, co všechno doma dochází – maso, mléko, věci do mrazáku, pár trvanlivých věcí. Nic výjimečného. Na parkovišti před Biedronkou bylo plno a mezi auty samé české značky, to mě vůbec nepřekvapilo, před víkendem je to tam vždycky stejné. Vzala jsem vozík, rychle projela ovoce, pečivo, drogerii a v duchu si říkala, že chci být co nejdřív zpátky v autě, protože fronty bývají únavné.
U regálu s masem přichází první útok
U chlazeného masa už byla menší tlačenice, hlavně kolem kuřecího v akci. Věděla jsem, že tyhle věci bývají rychle pryč, tak jsem si jen v duchu zkontrolovala datum na ceduli s akcí a začala se rozhlížet po posledních baleních. Viděla jsem dvě, sáhla po jednom z nich a v té chvíli jsem za sebou uslyšela ostřejší poznámku v polštině o tom, že „zase přijeli Češi a berou Polákům jedzenie“. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to není jen nějaký náhodný komentář, ale že to míří přímo na mě. Nikdo jiný tam zrovna nestál. V tu chvíli se mi stáhl žaludek a první reakcí byla tendence předstírat, že nerozumím, vzít balíček a prostě odjet.
Nakonec jsem se ale otočila. Za mnou stál starší chlap v pracovní bundě, tvářil se hodně naštvaně. Zopakoval něco v tom smyslu, že „zase máme prachy my“ a „jim tu nic nezůstane“, a u toho si demonstrativně vzal to druhé poslední balení. V hlavě mi běželo, že dělám to samé co on – nakupuju pro rodinu, platím u stejné pokladny, nejdu si pro nic zadarmo. Zároveň jsem cítila zvláštní směs studu, že se na mě někdo takhle oboří jen proto, odkud jsem, a naštvání, že si na mě dovolí právě proto, že předpokládá, že mu nerozumím.
Odpověď v polštině změní atmosféru
V rychlosti jsem v duchu skládala jednoduchou větu v polštině a zvažovala, jestli to vůbec říct nahlas. Většinou jsem konflikty spíš obcházela tím, že jsem dělala „cizince“, co nerozumí. Tentokrát jsem se nadechla a klidným hlasem mu polsky řekla něco ve smyslu: „Neberu vám to zadarmo, zaplatím stejně jako vy. Jezdím sem, protože u nás je to dražší. Ten obchod je pro všechny, ne jen pro Poláky nebo jen pro Čechy.“ Ještě jsem dodala, že vím, že teď to není jednoduché pro nikoho. Viděla jsem, jak se mu na tváři na vteřinu objevil překvapený výraz, jako by mu došlo, že jsem mu rozuměla od první věty.
Chvíli jen stál, díval se někam vedle mě a pak něco zabručel ve stylu „no, dobra, dobra“ a odjel s vozíkem pryč. Bez dalšího komentáře. Všimla jsem si, že jedna paní u jogurtů se na mě na chvíli podívala a krátce se usmála, ale nic neřekla, jako by nechtěla dělat další rozruch. Situace se v uličce postupně uklidnila a všichni kolem se zase vrátili k tomu, kvůli čemu tam byli – k nákupu. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi třesou ruce, když pokládám balíček masa do vozíku, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem tentokrát nebyla potichu.
Co ve mně zůstalo po konfliktu
U pokladny jsem se ocitla o pár lidí za tím chlapem. Dělala jsem, že ho nevidím, on dělal totéž. Přepnula jsem se do módu „rychle naložit, zaplatit, odjet“ a snažila se celý incident v hlavě odsunout. Když jsem přišla na řadu, pozdravila jsem pokladní polsky. Ona se na mě lehce usmála, odpověděla stejným jazykem a úplně normálním tónem se zeptala, jestli chci účtenku. Polsky jsem jí řekla něco ve smyslu, že to s námi Čechy asi občas nemají jednoduché, a poděkovala jí. Tohle úplně obyčejné lidské gesto mi najednou spravilo náladu. Trochu to zmírnilo ten pocit, že jsem tam vlastně „navíc“.
Když jsem venku nakládala tašky do auta, v hlavě jsem si přehrávala, co by se stalo, kdybych tu první větu skutečně „neslyšela“ a jen bych od regálu trapně utekla. Došlo mi, jak moc ten chlap spoléhal na to, že jako cizinka budu v nevýhodě a nebudu se bránit. Neměla jsem pocit žádného velkého vítězství. Spíš zvláštní směs úlevy, že jsem něco řekla, a smutku z toho, že se z obyčejného nákupu může stát hádka o to, kdo má větší právo být v jednom supermarketu. Zároveň mě to ale utvrdilo v tom, že umět jazyk a ozvat se slušně, ale pevně, někdy stačí. Ne na to, aby se svět změnil, ale aspoň na to, aby druhý na chvíli neměl co říct.
