Článek
Když jsme pár týdnů po dědově pohřbu jeli na chalupu, brala jsem to spíš jako nutnost než jako nějaké pietní gesto. Máma s tátou mluvili hlavně o tom, co všechno je potřeba uklidit, než se rozhodnou, jestli chalupu prodají, nebo si ji nechají. Babička umřela už před lety, poslední roky to bylo hlavně dědovo místo. Všichni jsme se soustředili na praktické věci, asi abychom nemuseli moc přemýšlet o tom, proč tam vlastně jsme. Mně bylo trochu nepříjemné otvírat skříně a šuplíky, kde měl děda svoje věci. Měla jsem pocit, že se zbytečně moc hrabeme v jeho soukromí. Táta byl celý nějak zaražený, ale pořád opakoval, že to udělat musíme, aby se to zbytečně netáhlo.
Vrzající prkno, tajná schovka a plechová krabice
Nejhorší byla půda. Prach, pavouci, krabice, o kterých nikdo nevěděl, co v nich je. Já jsem se tam hodila nejvíc, protože jsem nejmladší a nejlíp se protáhnu mezi trámy. Rodiče zůstali dole a já jim nosila dolů krabice, které mi připadaly důležité. V jednom rohu jsem si všimla prkna, které pod nohama vrzalo jinak než ostatní. Bylo trochu uvolněné, tak jsem do něj zkusila zatlačit. Nečekala jsem nic zvláštního, maximálně nějaké myší hnízdo nebo staré noviny. Když jsem prkno nadzvedla, nahmatala jsem plechovou krabici ovázanou provázkem. Zůstala jsem stát, chvilku jsem na ni jen koukala a pak jsem na tátu zavolala, ať jde nahoru. Nechtěla jsem nic rozbalovat sama, byla jsem si dost vědoma toho, že tohle je jeho táta a jeho dům.
Sedli jsme si tam na starý koberec, který na půdě ležel, a táta začal opatrně rozvazovat provázek. Dělal to pomalu, prsty se mu trochu třásly. Měla jsem pocit, že se bojí, aby náhodou něco nezkazil, i když to byla jenom krabice. Uvnitř byly složené dokumenty, pár černobílých fotek a svazek dopisů převázaných stuhou. Máma hned řekla, ať to možná radši necháme být, že to děda asi schoval z nějakého důvodu. Táta se ale nadechl a klidně odpověděl, že jestli má někdo právo vědět, co v tom je, tak on. Já jsem nic neříkala, jen jsem si v duchu říkala, že pokud je tam něco důležitého, stejně je lepší to vědět, než to nechat shnít někde pod prknem.
Jméno na papíře, které změnilo tátu
Začali jsme prohlížet první papíry. Byly to nějaké staré matrikové výpisy, úřední listiny, kterým jsem na první pohled moc nerozuměla. Táta jen mlčky přejížděl očima odstavce textu. Máma si vzala jeden list do ruky a začala nahlas číst. Po pár větách řekla, že jde o rozhodnutí o osvojení dítěte. Pak zaznělo tátovo křestní jméno a datum narození. Najednou bylo úplné ticho. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, ale ve chvíli, kdy jsem spojila jméno a tu formulaci o osvojení, mi projelo hlavou jediné: „On je adoptovaný.“ Podívala jsem se na tátu. Zbledl a bylo vidět, že v hlavě rychle přemýšlí, jak si to všechno vysvětlit. Jen tiše řekl, že to musí být omyl, ale v jeho hlase nebylo moc přesvědčení.
Táta pak začal krabici procházet rychleji, jako by v ní hledal něco, co by to celé vysvětlilo. Vytáhl svazek dopisů, všechny psané stejnou rukou, adresované dědovi a babičce, ale podepsané cizím ženským jménem. Jeden rozvázal a začal číst. V dopise stálo, že se ta žena vzdává dítěte, protože na něj sama nestačí, že jim děkuje, že mu dají lepší život, než jaký by mu kdy mohla nabídnout. Máma zkusila navrhnout, ať dopisy nečteme do detailu, že je to strašně intimní a že ta žena asi nečekala, že je jednou bude číst někdo další. Táta ale trval na tom, že když se to týká jeho, má právo znát všechno. Já jsem se cítila strašně trapně, měla jsem pocit, že zasahuju do cizího soukromí. Zároveň jsem ale nedokázala odejít a nechat je tam samotné.
Když se rodinné jistoty začnou rozpadat
Rozhovor, který se pak spustil, byl těžkopádný a dlouhý. Nejdřív jsme zůstali sedět na té půdě, mezi krabicemi a prachem, a pak jsme se přesunuli dolů do kuchyně. Máma udělala čaj, asi aby měla nějakou konkrétní činnost a měla co dělat. Táta opakoval, že se nikdy necítil jiný, že mu děda s babičkou vždycky dávali najevo, že je jejich. Zároveň ale říkal, že ho hrozně bolí, že se tuhle věc dozvídá náhodou a tak pozdě. Máma ho ujišťovala, že o ničem nevěděla, že jí to nikdy neřekli. Řekla, že by jim nikdy nevyčítala, že adoptovali dítě, ale to, že z toho udělali tajemství. Já jsem seděla naproti nim a v hlavě mi běžely různé rodinné hlášky. Jak se o mně vždycky říkalo, že jsem „po dědovi“, že mám jeho povahu. Najednou jsem si nebyla jistá, co to vlastně znamená. Jestli to byla pravda, nebo jenom taková hezká rodinná věta, která se říká, protože se to říká.
Ještě ten večer jsme se domluvili, že si dokumenty ofotíme, aby se neztratily. Originály jsme dali zpátky do krabice, ale už ne do tajné schovky pod prkno. Dali jsme je někam, kde o nich víme, ale kde na ně zároveň nenarazí každý, kdo půjde kolem. Táta řekl, že potřebuje čas. Že si musí rozmyslet, jestli chce zkusit dohledat tu ženu nebo případné sourozence. Nepotřeboval od nás rady, spíš ujištění, že ať se rozhodne jakkoliv, budeme za ním stát. To jsme mu s mámou slíbili bez váhání.
Když jsme pak odjížděli z chalupy, nepůsobila na mě už jen jako „dědův dům“. Měla jsem pocit, že je to místo, kde se náš zažitý obraz rodiny změnil, ale zároveň se ukázalo, na čem ve skutečnosti stojí. V autě jsem přemýšlela nad tím, jestli se tím pro mě něco mění. Došlo mi, že ty roky, kdy jsme k dědovi jezdili, ta odřená kolena z jeho zahrady, ty rozhovory večer u stolu, nezmizí kvůli jednomu dokumentu. Že rodinnou historii neurčují jenom geny a staré papíry, ale hlavně to, jak se k sobě chováme ve chvíli, kdy se objeví věci, na které nejsme připravení. A že děda je prostě pořád můj děda.
