Článek
Už bylo pozdní odpoledne, vracela jsem se z brigády domů a v hlavě jsem si pořád dokola počítala, jestli mi výplata vystačí na nájem, zálohy na energie a aspoň něco málo na jídlo. U zastávky jsem z nudy vytáhla mobil, otevřela appku dopravního podniku a tam na mě vyskočilo, že můj měsíční kupon propadl už včera. Došlo mi, že na nový teď prostě nemám. Stála jsem tam, koukala na přijíždějící tramvaj a v hlavě řešila, jestli jít pěšky těch dvacet až třicet minut, nebo to risknout na tři zastávky. Byla jsem unavená, hladová a představa delší cesty pěšky mě vůbec nelákala. Řekla jsem si, že za tak krátkou trasu revizor nepřijde. Nastoupila jsem a doufala, že to nějak projde.
Tři zastávky, které mě dostaly do úzkých
Tramvaj byla dost plná, sedla jsem si doprostřed a snažila se na to nemyslet. Sotva se na druhé zastávce zavřely dveře a souprava se rozjela, objevili se u dveří dva revizoři ve vestách a nahlas vyzvali všechny k přípravě jízdenek. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Automaticky jsem začala hrabat v kabelce, jako bych tam něco hledala, přestože jsem věděla, že tam nic není. Doufala jsem, že se třeba zdrží u jiných a já stihnu vystoupit. Samozřejmě, že ne. Seděla jsem uprostřed, nervózně šustila věcmi, dělala, že něco hledám, a bylo jasné, že si mě všimnou. Když ke mně revizor došel a klidně požádal o jízdenku, jen jsem vydechla, že žádnou nemám a že mi včera propadl kupon. Trochu si povzdechl a poprosil mě o občanku.
Jak začal vypisovat pokutu, v hlavě mi jela jen čísla. Před očima se mi promítalo, co všechno kvůli tomu nebudu moct zaplatit. Revizor mi klidným tónem vysvětloval, kolik dělá pokuta na místě a kolik bude stát, když mi ji pošlou později. V peněžence jsem měla asi tři stovky, ze kterých jsem chtěla vydržet do výplaty. On mluvil o částce přes tisíc korun, když to nezaplatím hned. Bylo jasné, že celou částku na místě dát nemůžu a složenka navíc znamená další dluh. Začala jsem si víc všímat lidí kolem. Někteří se po mně poočku dívali, někdo protočil oči, někdo radši koukal z okna, jako by se jich to netýkalo. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce a jak se mi tlačí slzy. Zároveň mě hrozně štvalo, že mám potřebu se rozbrečet zrovna teď, před cizími lidmi, kvůli vlastní blbosti.
Pokuta, stud a nečekaný hlas podpory
Vedle mě seděla starší paní, celou dobu byla zticha a jen to sledovala. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se nadechovala, že se nějak omluvím nebo začnu vysvětlovat, ozvala se místo mě. Klidným hlasem se revizora zeptala, kolik ta pokuta přesně dělá, když se platí na místě. Nebyl v tom žádný útok, spíš věcný zájem. Když jí odpověděl, otočila se ke mně a řekla, že mi klidně polovinu přidá, že ví, jaké to je počítat každou korunu. Nezněla povýšeně ani soucitně, spíš jako někdo, kdo si tím sám někdy prošel, nebo má doma vnučku v podobném věku. Jakmile promluvila, atmosféra v tramvaji se trochu uvolnila. Najednou jsem neměla pocit, že tam sedím sama jako ta jediná, na kterou se všichni dívají.
Než jsem stihla nějak zareagovat, začala paní lovit peněženku v kabelce. V tu chvíli se ozval i mladý chlapík, který stál kousek ode mě u tyče. Nabídl, že doplatí zbytek, ať se s tím už netrápím, že se mu poslední dobou daří a je pro něj v pohodě přispět. Dodal, že by byl rád, kdyby někdo jednou takhle pomohl i jeho sestře, kdyby se dostala do podobné situace. Revizor se na chvilku zarazil, jako by přemýšlel, jestli je to „v pravidlech“, ale pak přikývl, vzal si peníze od nich obou a v klidu dopsal blok. Bez moralizování, bez poznámek. V tramvaji se změnila atmosféra. Pár lidí se na mě povzbudivě usmálo, jedna holka jen tiše řekla, že tohle se fakt může stát každému, že někdy něco prostě nezvládneme pohlídat.
Cizí lidé zaplatí a mění můj den
Po další zastávce jsem vystoupila dřív, než jsem původně plánovala. Potřebovala jsem na vzduch a trochu se vzpamatovat. Ta starší paní vystoupila se mnou a než tramvaj odjela, ještě jednou zopakovala, že peníze zpátky nechce. Řekla mi, ať na to myslím jen tak, že třeba jednou pomůžu já někomu dalšímu, komu bude ouvej. Stály jsme spolu u zastávky, já s obrovským studem z toho, že jsem jela načerno a nechala se nachytat jako malé dítě. Ten pocit tam pořád byl, ale postupně ho přehlušoval vděk a zvláštní dojetí z toho, že kvůli mně zareagovali úplně cizí lidé takovým způsobem.
Cestou domů jsem o tom přemýšlela víc než o těch penězích, které mi chyběly. Uvědomila jsem si, že jsem poslední měsíce měla spíš pocit, že si každý řeší jen to svoje a že na nikoho moc spoléhat nemůžu. Tenhle trapas v tramvaji mi připomněl, že i v obyčejných situacích dokážou lidi projevit nečekanou laskavost. Neomlouvá to, že jsem jela bez lístku, to ne. Ale aspoň vím, že když se někdy ocitne v průšvihu někdo vedle mě, nechci dělat, že nic nevidím.
