Článek
Pracoval jsem tam čtvrtý rok, v malé kanceláři na okraji města. Nebyla to vysněná práce, ale měl jsem pocit, že se tam dá růst, když se člověk snaží. Ten podzim jsme dělali na jednom velkém projektu, který pro mě byl něco jako osobní test. Chtěl jsem ukázat, že nejsem jen ten, kdo dělá svoji část a jde domů. Šéf se párkrát zastavil u mého stolu v open space, plácl mě po rameni a mezi řečí říkal, že „se mi to na prémiích hezky vrátí“. Znělo to přirozeně, skoro jako hotová věc. Bral jsem to jako závazek z jeho strany, ne jen jako motivační řeči. I proto jsem pak moc neřešil, že tam trávím večery, ruším vlastní plány a prostě pracuju, jak je potřeba.
Když dřeš s vírou v prémie
Poslední týdny před deadlinem jsem byl v práci skoro pořád. Vycházel jsem z kanceláře za tmy a často jsem večeřel jen bagetu z obchodu vedle kanceláře. Doma jsem partnerce vysvětloval, že teď je to na chvíli drsnější, ale po Vánocích se nám to vrátí. Měli jsme napnutý rozpočet a já počítal s tím, že prémie pokryjí aspoň část našich starostí. Šéf mi občas psal i po pracovní době, jak je rád, že to tak tahám, že si toho všímá a že „na to nezapomene“. Ty zprávy mě těšily, připadal jsem si důležitý. Říkal jsem si, že to má smysl, že si mě konečně všimli trochu jinak než jen jako někoho, kdo si tam odsedí osm hodin a zmizí.
Projekt jsme nakonec zvládli včas. Klient byl spokojený, na závěrečné poradě šéf přede všemi pochválil tým a výslovně zmínil i mě. Po poradě mi pak řekl, ať se za ním „na chvilku“ stavím příští týden, že probereme další kroky a odměny. Bral jsem to jako potvrzení všeho, co naznačoval předtím. Když mi ale přišla pozvánka do kalendáře a viděl jsem tam i personalistku, na vteřinu mě napadlo, že je to zvláštní. Hned jsem si to ale vysvětlil po svém – říkal jsem si, že asi chtějí něco měnit v pracovní smlouvě nebo že jde o nějaké formality kolem prémií. Na schůzku jsem šel v dobré náladě, skoro jsem se těšil, že uslyším konkrétní částku a možná i nějaký plán, co dál.
Zasedačka, kde se všechno zlomilo
Jakmile jsem vešel do zasedačky, dobrá nálada mě přešla. Šéf seděl u stolu s papíry před sebou, personalistka vedle něj, všechno najednou působilo hrozně úředně. Místo nějakého poděkování začal formálním tónem mluvit o „reorganizaci“, „zefektivnění“ a „současné ekonomické situaci“. Chvíli jsem ani pořádně nevnímal, co říká, a on pak vytáhl výpověď a posunul mi ji přes stůl. Jen jsem na něj koukal a v hlavě mi běželo, jak jsem tam ještě před týdnem seděl do noci. Jak mi psal, že je rád, že to tak táhnu. Když jsem se konečně nadechl, vyšlo ze mě jen: „A ty prémie, o kterých jsi mluvil?“ Sklopil oči do papírů a začal něco mumlat o tom, že situace se změnila a že firma teď musí šetřit.
V tu chvíli mi to celé došlo. Jak za mnou chodil, jak mě motivoval a ujišťoval, že se mi to vrátí, a přitom bylo klidně možné, že už dávno věděl, že mě bude muset vyškrtnout z tabulek. Že se mu hodilo, že makám, ale do dlouhodobých plánů už se mnou nepočítal. Měl jsem chuť se s ním začít hádat, vyjmenovat mu všechny přesčasy, všechny večery, které jsem tam trávil. Říct mu, jak je to nefér. Jenže mi došlo, že rozhodnutí je stejně definitivní. V té místnosti jsem neměl žádnou šanci to zvrátit. Jediné, co jsem mohl ovlivnit, bylo, jak z toho odejdu já. Hlas se mi sice třásl, ale snažil jsem se mluvit klidně a díval jsem se mu přímo do očí. Řekl jsem mu: „Ty prémie si možná časem ani nevybavíte, ale až se vám jednou začne rozpadat tým, vzpomenete si na dnešek.“
Odcházím bez práce, ne bez hrdosti
Na pár vteřin nastalo ticho. Personalistka si začala rovnat papíry, bylo vidět, že jí to není moc příjemné. Šéf se na mě nedokázal podívat, jen napůl kývl a řekl, že tím je schůzka u konce. Sebral jsem si výpověď a zeptal se personalistky na pár praktických věcí – jak je to přesně s výpovědní lhůtou a s odstupným. Poděkoval jsem za informace, spíš ze zvyku než z vděčnosti, a vyšel na chodbu. Měl jsem pocit, že se mi klepou kolena, ale zároveň se mi trochu líp dýchalo, jako bych aspoň nad něčím zase měl kontrolu.
V kanceláři jsem si v tichosti sbalil věci do tašky. Nechtěl jsem kolem sebe dělat scény. Jednomu kolegovi, který se mě ptal, co se děje, jsem jen řekl, že odcházím a že se pak ozvu. Nezvládl bych před někým znovu vysvětlovat, co se stalo, když jsem to ještě pořádně nepřijal ani já sám. Když jsem vyšel z budovy, došlo mi, že nemám ani prémie, ani práci. Že všechno, na co jsem měsíce spoléhal, je pryč během jedné krátké schůzky. Přesto jsem neměl pocit, že jsem si nechal úplně všechno líbit. Tu poslední větu, co jsem mu řekl, jsem si v hlavě opakoval cestou domů a doufal, že si na ni někdy vzpomene. A mně připomene, že příště nebudu brát podobné „sliby“ jako samozřejmost.
