Článek
První velké kulaté narozeniny jsem chtěla spíš přečkat než slavit. V práci jsem byla „ta spolehlivá účetní“, co tam sedí přes dvacet let, žádná hvězda, ale jistota. Když si mě šéf zavolal do kanceláře, byla jsem přesvědčená, že půjde o peníze. Místo toho jsem poslouchala řeči o „optimalizaci nákladů“ a „nelehké době“ a na konci ležela na stole výpověď. Vybavuju si, jak jsem si do krabice skládala hrnek, rodinné fotky a pár šanonů, jen aby ruce něco dělaly. Byla jsem rudá studem a v hlavě prázdno, jen jedna věta: kdo mě v mém věku ještě vezme. Doma nikdo moc neřešil, jak mi je, rovnou se probíral úřad práce, podpora a termíny, aby se něco neprošvihlo.
Z úřadu práce k myšlence Německa
První dny jsem jen seděla u kuchyňského stolu s notebookem. Přepínala jsem mezi internetovým bankovnictvím a pracovními portály a pořád dokola přepočítávala, jak dlouho vydržíme z odstupného a manželova platu. Inzeráty na účetní vypadaly všechny stejně, jen jiný název firmy. Představa, že zase někde sedím osm hodin u faktur, mě úplně dusila. Pravda je, že už poslední roky jsem byla vyhořelá, ale bála jsem se si to přiznat. Manžel mi pořád připomínal, ať se jdu co nejdřív zaregistrovat na úřadu práce, abychom o nic nepřišli. Jednou jsem šla na kafe s bývalou kolegyní a ta mi jen tak mezi řečí vyprávěla o své tetě, co jezdí jako pečovatelka do Německa na turnusy. Večer jsem u počítače zkusmo napsala „práce pečovatelka v zahraničí“, projela pár stránek a nakonec vyplnila několik formulářů a poslala životopisy. Spíš jen tak, s pocitem, že se stejně nikdo neozve.
Za dva dny mi zazvonil telefon, číslo jsem neznala. Na druhém konci byla paní z agentury, mluvila klidně a věcně a pozvala mě na informační schůzku. Seděla jsem tam mezi dalšími ženami v mém věku i staršími, poslouchala výklad o tom, jak fungují turnusy, kolik se dá vydělat, co přesně obnáší péče o seniora v domácnosti. Řekli mi, že moje školní němčina se dá dohnat intenzivním kurzem, který bych si mohla zaplatit z odstupného. Pořád jsem čekala na chvíli, kdy mi naznačí, že jsem na to stará nebo málo zkušená. Jenže oni mě brali naprosto vážně, ptali se na moje zkušenosti s péčí o rodiče a děti a na to, jak zvládám stres. Domů jsem jela tramvají s brožurou v kabelce a s pocitem, že mám poprvé od vyhazovu nějaký konkrétní plán. Zároveň jsem byla hodně nervózní, protože mi začínalo docházet, do čeho se to vlastně pouštím.
Když rodina nechce slyšet o změně
Večer u večeře jsem to rodině řekla. Řekla jsem, že na úřad práce zatím nepůjdu, že mám nabídku od agentury na práci pečovatelky v Německu na tříměsíční turnusy a že o tom vážně uvažuju. Místo debaty následovala hádka. Manžel se rozčilil a ptal se, jestli jsem se nezbláznila, kdo bude doma, kdo bude vařit, starat se o dům, papíry k hypotéce. Děti, i když už skoro dospělé, se přidaly, že jim beru mámu, že jsem doteď byla pořád pryč v práci a teď, když „mám čas“, chci ještě zmizet. Zkoušela jsem jim v klidu vysvětlit, že jsem si to spočítala, že vydělám víc než v kanceláři a že to nechci dělat navždy, ale že to chci aspoň jednou zkusit kvůli sobě. Byla jsem velmi nervózní, ruce se mi třásly, ale zároveň jsem cítila, že když teď couvnu, už si nikdy nic podobného nedovolím.
Následující týdny byly doma hodně napjaté. Manžel se mnou mluvil spíš úsečně, občas si neodpustil poznámku typu „doma asi věci neskáčou samy do pračky“ nebo „hlavně ať si tam užiješ ten svůj nový život“. Já mezitím chodila na kurz němčiny, vyřizovala papíry s agenturou, očkování, pojištění. Večer jsem balila a zase vybalovala kufr, protože jsem si nebyla jistá ani tím, co si mám vzít. A v noci jsem nemohla spát a ptala se sama sebe, jestli nejsem sobec. Den odjezdu jsem seděla v autobuse plném žen, které už to znaly. Dívala jsem se z okna, bylo mi špatně od nervozity a hlavou mi běželo, že kdybych teď vystoupila a vrátila se domů, všem bych se zavděčila. Nakonec jsem si jen řekla: „Jestli to nezkusíš teď, už nikdy.“ A autobus se rozjel.
Tvrdá realita turnusů a nová svoboda
První turnus byl velmi náročný. Cizí dům, cizí rodina, senior, který měl své zvyky, a já s čerstvě osvojenými slovíčky z posledního týdne. Byla to fyzická práce, vstávání v noci, přebalování, vaření dietního jídla, hlídání léků. Přes den jsem byla unavená, ale večer jsem usínala s pocitem, že dělám práci, která mi dává smysl. A že i když jsem v cizí zemi, umím se o sebe postarat. Když jsem se po třech měsících vrátila domů, přivezla jsem dárky, čokolády, nějaké oblečení a hlavně výplatní pásku a výpis z účtu. Částka byla skoro dvojnásobná oproti tomu, co jsem brala jako účetní. Myslela jsem, že to trochu uvolní atmosféru. Místo toho jsem slyšela, že „peníze nejsou všechno“ a že jsem je tu stejně nechala samotné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se napětí doma jedním turnusem a jednou výplatou nevyřeší.
Dnes jsou to dva roky, co na turnusy jezdím. Rodina si na můj rytmus částečně zvykla, ale úplně se s tím nesmířila. Děti už mají svoje životy, vidíme se hlavně, když jsem doma, manžel se pořád občas vrátí k tomu, jaké to bylo „dřív, když jsi byla doma každý den“. Jenže já vím, že „dřív“ jsem byla uvnitř úplně vyčerpaná a smířená s tím, že už mě nic jiného nečeká. Teď mám sice život rozdělený na tři měsíce tam a tři týdny doma, ale mám pocit, že o něm aspoň trochu rozhoduju já. Neříkám, že je to jednoduché a že je všechno bez problémů. Ale vím jistě, že právě tahle změna mi zachránila psychiku i sebeúctu. A že do svého starého života „spolehlivé účetní, co sedí dvacet let u stejného stolu“, už se vracet nechci.
