Článek
Když se ohlédnu zpátky, celé to začalo docela nevinně. Byl začátek zimy, bydleli jsme spolu už pár měsíců a já v předsíni přerovnávala bundy, aby ty těžší byly na horním věšáku. Z kapsy jeho bundy mi vypadla malá šperková krabička. Nejdřív jsem se lekla, že jsem něco vytrousila, ale když jsem ji zvedla a otevřela, uviděla jsem jemný náhrdelník, přesně takový typ, který nosím. Rozbušilo se mi srdce, hned mě napadlo, že je pro mě. Blížilo se naše výročí a najednou mi všechno dávalo smysl. Krabičku jsem rychle zavřela a vrátila do kapsy, rozhodnutá, že budu dělat, že jsem nic neviděla. Měla jsem pocit, že mu jinak zkazím překvapení.
Od vysněného překvapení k prázdnému večeru
Ten den jsem chodila po bytě s trochu trapným úsměvem. Hlavou mi běžely scénáře, jak mi ho asi předá. Při večeři v nějaké restauraci, nebo jen tak večer u filmu. U kávy jsem mezi řečí naznačila kamarádce, že asi vím o jednom dárku, aniž bych jí říkala detaily. Ona mě spíš brzdila, ať si nic moc neslibuju a neupínám se k tomu. Já ale měla pocit, že po těch letech vztahu je to konečně důkaz, že na mě myslí sám od sebe, bez připomínek. To očekávání mě úplně ovládlo. Všechno, co ten den řekl nebo udělal, jsem si hned vykládala jako znamení, že něco chystá. Když se usmál víc než obvykle, v duchu jsem si řekla: „Aha, víš něco, co já jakože nevím.“
V den našeho výročí ale nic nenaznačovalo, že se něco chystá. Ráno rychlá pusa mezi dveřmi. Do práce odešel jako vždy, bez zmínky o tom, jestli máme nějaké plány. Odpoledne mi napsal, že se zdrží, že mají v práci něco důležitého. V hlavě jsem si to omlouvala tím, že asi něco tajně připravuje a nechce, abych na něj čekala. Když přišel večer domů, nenápadně jsem v předsíni sáhla do kapsy té bundy. Krabička tam už nebyla. Cítila jsem směs napětí a naděje, že teď už je někde schovaná a za chvíli přijde „ten moment“. Jenže večer proběhl úplně obyčejně. Rychlá večeře, nějaký seriál, žádná zmínka o výročí, žádný dárek. Ani jsem mu to nepřipomněla. Pořád jsem se držela myšlenky, že to třeba nechává na víkend, a nechtěla jsem vypadat, že si o něco říkám.
Fotka na Instagramu a tvrdé procitnutí
Druhý den odpoledne jsem seděla na gauči a bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě. A najednou na mě vyskočila fotka jeho kolegyně z práce, kterou jsem měla v přátelích, protože jsme se párkrát potkaly na firemních akcích. Na krku měla úplně stejný náhrdelník, jaký jsem držela v ruce. V popisku měla něco jako „děkuju nejhodnějšímu kolegovi za překvapení po těžkém období“. Seděla jsem s telefonem v ruce a postupně mi docházelo, co to znamená. Ten celý romantický příběh, který jsem si v hlavě vyprávěla, existoval jenom tam. Byla jsem naštvaná, styděla jsem se a bylo mi trapně, že jsem si byla tak jistá, že ten dárek je pro mě.
Večer jsem se snažila být normální, vařila jsem, ptala se ho na práci, ale uvnitř jsem pořád viděla tu fotku. Nakonec jsem to neunesla a zeptala se ho přímo, co má znamenat ten náhrdelník pro kolegyni, jestli jí běžně kupuje šperky. Nejdřív dělal, že neví, o čem mluvím, a ptal se, odkud to mám. Když viděl, že mě tím akorát rozčiluje, přiznal, že jí náhrdelník koupil „jen jako podporu“, protože se rozešla s přítelem. Snažil se to shodit, že prý to má teď těžké a on jí chtěl zvednout náladu, že v tom nic není. V tu chvíli jsem mu řekla, že jsem ten náhrdelník našla v jeho bundě a myslela si, že je pro mě. Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil, znejistěl a pak řekl, že ho to mrzí, ale nenapadlo ho, že bych na to mohla narazit.
Co pro mě ten náhrdelník znamenal
Další dny u nás doma bylo ticho. Ne hádky, spíš takové opatrné vyhýbání se sobě navzájem. Já jsem v sobě pořád převalovala, proč mě to vlastně tak zasáhlo. Uvědomila jsem si, že to není jen o tom jednom šperku. Bolelo mě hlavně to, že dokázal přemýšlet nad tím, jak kolegyni podpořit v těžké době, ale na naše výročí zapomněl. Dlouho jsem se utěšovala tím, že „on není na velká gesta“ a „moc city neprojevuje“. Podle toho jsem si taky nastavila svoje očekávání. Teď jsem ale měla před sebou konkrétní důkaz, že když chce, umí být pozorný a spontánní. Jen to v tu chvíli nebylo směrem ke mně.
Jednou večer jsem si sedla naproti němu a řekla, že se k tomu potřebuju ještě vrátit. Vysvětlila jsem mu, že ten náhrdelník je pro mě spíš symbol toho, jak se ve vztahu cítím. Jako někdo, kdo vždycky počká, až se vyřeší práce, kamarádi, kolegové a pak možná přijde na řadu. Řekla jsem mu, že mi nejde ani tak o tu kolegyni samotnou, ale o to, že na mě zapomněl ve chvíli, která pro mě byla důležitá, a přitom měl kapacitu řešit cizí rozchod. On přiznal, že na naše výročí prostě zapomněl, že ho semlela práce a do toho řešil, jak té kolegyni pomoct, a že si to nějak nepropojil. Dohodli jsme se, že se zkusíme víc bavit o tom, co jeden od druhého čekáme, a nepočítat s tím, že ten druhý automaticky tuší. Já jsem si v duchu slíbila, že příště nebudu z náznaků hned stavět celé příběhy, ale radši se zeptám napřímo, i když to třeba zruší možnost nějakého „překvapení“.
