Článek
Seděla jsem na okraji vany, nohy na studené dlažbě, v ruce těhotenský test. Nejhorší bylo to čekání, i když ve skutečnosti trvalo jen pár vteřin. Ty dvě čárky naskočily rychleji, než jsem stihla domyslet, co vlastně chci. Nejdřív mi projelo hlavou jen: „Do háje.“ A hned za tím něco úplně jiného – klidná, tichá radost, o které jsem ani nevěděla, že ve mně je. Dítě jsme chtěli. Někdy. A teď to „někdy“ prostě přišlo. V koupelně jsem seděla možná dalších deset minut a jen držela ten plastový kousek v ruce. Představovala jsem si, jak mu to večer řeknu. Jak mu udělám večeři, možná i něco trochu slavnostnějšího, a jak vytáhnu test nebo nějakou hloupou hlášku typu „Budeš táta“. Rozhodla jsem se, že mu psát nebudu. Chtěla jsem vidět jeho obličej ve chvíli, kdy to uslyší.
Čekání na jeho zprávu se protahuje
Do práce jsem šla skoro automaticky. Tělo dělalo svoje, myslela jsem na něco úplně jiného. V kabelce, v malé vnitřní kapse, jsem měla schovaný test a občas, když jsem byla sama na záchodě nebo v kuchyňce, jsem ho vytáhla a znovu se na ty dvě čárky podívala. Jako bych potřebovala potvrzení, že se mi to celé nezdá. Hned dopoledne mě několikrát napadlo, že mu přece jen napíšu, aspoň něco ve stylu „mám pro tebe překvapení“. Vždycky jsem si to rozmyslela. Chtěla jsem tu jeho první reakci vidět naživo. Kolem poledne jsem mu poslala jen úplně normální zprávu: jak se má, kdy asi dorazí domů. Viděla jsem, že si ji přečetl, ale dlouho nepřišla odpověď. Řekla jsem si, že má zase blbý den v kanceláři. To se stávalo často, tak jsem tomu nepřikládala větší význam.
Odpoledne už mi to ale nedalo a zkusila jsem mu zavolat. Telefon zvonil jednou, dvakrát a pak skočila hlasová schránka. Zopakovala jsem to ještě jednou a pak už se mobil tvářil, že je vypnutý. Taky nic neobvyklého, občas měl porady nebo jednání. V duchu jsem sama sebe uklidňovala, že to přece znám, že z toho nebudu dělat drama. Cestou z práce jsem se ale stejně stavila v obchodě a nakoupila něco lepšího k večeři, kdyby náhodou dorazil dřív. Měla jsem v hlavě obraz nás dvou u stolu a toho, jak z toho bude hezký večer. Když se začalo stmívat a on pořád nikde, ten plán se mi v hlavě pomalu rozpadal. Jídlo chladlo na stole, já seděla s mobilem v ruce a pořád mačkala tlačítko jen proto, abych zkontrolovala, jestli už není online. V jednu chvíli jsem si ho představovala v příkopu u silnice, za pět minut nato zase s kolegy v hospodě.
Nezvedá telefon a šuplík skrývá odpověď
Někdy v noci jsem musela usnout na gauči, pořád oblečená, s telefonem v ruce. Probralo mě až ráno ticho v bytě, které mi přišlo jiné než obvykle. První, co jsem udělala, bylo, že jsem znovu zkontrolovala zprávy. Nic. Žádné zmeškané hovory, žádná omluva, žádné „vybil se mi mobil“. Napsala jsem mu pár krátkých vět, nejdřív klidných, pak nervóznějších. Stále nic. Začalo mi být špatně, a nebylo to jen z těhotenství. Nakonec jsem napsala jeho kamarádovi z práce. Napsala jsem mu něco neutrálního, jen jestli je v pohodě, že se mi od včera neozývá. Odpověď přišla skoro hned: že ho v práci neviděl ani včera, ani dneska, a že si myslel, že je někde na školení. Žádné školení u nás doma nezaznělo. V tu chvíli se mi ten pocit prázdna uvnitř ještě prohloubil.
Odpoledne jsem se snažila hlavně něco dělat, abych se nezhroutila. Pustila jsem pračku, přerovnávala skříň, uklízela kuchyň. V hlavě jsem si pořád dokola opakovala, že se třeba prostě jen urazil nebo potřeboval pauzu, že jsme se poslední dobou hádali víc, ale nikdy nepadlo nic ve smyslu, že by chtěl odejít. Když jsem uklízela stůl v obýváku, vytáhla jsem zásuvku, kam si vždycky házel kdejaké papíry. Napadlo mě, že tam možná najdu nějakou vizitku, papír s číslem na firmu, něco, kam bych mohla zavolat. Místo toho jsem mezi účty za elektřinu a starými lístky do kina vytáhla pár složených účtenek z hotelů. Jména mi nic neříkala, ale podle částek mi bylo jasné, že to není ubytovna na služebce. Nejdřív jsem to chtěla zase jen zastrčit zpátky, jako by se nic nestalo.
Hotelové účtenky, slzy a nový seznam
Nakonec jsem si sedla na koberec, rozložila ty účtenky kolem sebe a začala číst data. Jedna, druhá, třetí. Všechno přesně sedělo na dny, kdy byl „na školení“ nebo „na služebce“, o kterých mi vyprávěl. Na jedné účtence byl rozepsaný pokoj pro dvě osoby a večeře pro dva. U té už jsem neměla sílu hledat žádné rozumné vysvětlení. Jen jsem tam seděla a koukala na ty papíry, až jsem se na ně nedokázala dál dívat. V hlavě mi do sebe začaly zapadat věci, které jsem dřív přecházela. Jeho zmizení najednou nepůsobilo jako náhoda ani nehoda, ale jako pokračování něčeho, co už dávno probíhalo mimo náš společný život. A do toho mi pořád naskakovala jedna jednoduchá věta: jsem těhotná a dost možná v tom budu sama.
V jednu chvíli se mi zlomil hlas tak, že jsem se musela nadechnout nahlas. Rozbrečela jsem se tak, že mě začalo bolet na hrudi. Automaticky jsem sáhla po telefonu a vytočila kamarádku. Mezi vzlyky jsem ze sebe dostala, že jsem těhotná, že on zmizel a že jsem právě našla účtenky z hotelů. Neptala se moc, jen řekla, že za mnou přijede. V tu chvíli jsem poprvé od včerejšího rána cítila, že nejsem úplně sama, i když on tady není. Večer jsem si v mobilu otevřela poznámky a napsala si nadpis „on – otec“. Pod to jsem začala psát seznam věcí, které musím řešit: objednat se na gynekologii, zjistit si informace o mateřství, rozhodnout se, jestli se mu ještě někdy ozvat kvůli dítěti. Nevěděla jsem, jak to všechno dopadne. Jen jsem najednou cítila, že ten test v kabelce pro mě neznamená jen strach z budoucnosti, ale i důvod, proč začít myslet hlavně na sebe a na dítě ve mně.
