Článek
Bylo to v období, kdy jsem dělala přesčasy skoro každý den. V práci jsem seděla u počítače do večera, doma jsem otvírala notebook znovu a v noci mi v hlavě běžely povinnosti, na které jsem přes den nestihla sáhnout. Usnout mi trvalo hodiny a když se mi to povedlo, budila jsem se s pocitem, že jsem vlastně ani nespala. Vyvrcholilo to jedním hysterickým brekem na záchodě v práci, kdy jsem si uvědomila, že takhle už to nezvládnu. Nechtěla jsem ale měnit práci ani „dělat scény“, jen jsem potřebovala nějak přežít další měsíc. Objednala jsem se k praktické lékařce, popsala jí, že nespím a v práci mě svírá žaludek, a odcházela jsem s receptem na slabé anxiolytikum a větou: „Jen občas, když bude opravdu nejhůř.“ Recept jsem si strčila do kapsy a cítila úlevu.
Jak jedna tabletka změnila moje večery
První tabletu jsem si vzala večer před důležitou poradou, ze které jsem měla dlouho předem strach. Hlavou mi běželo, co všechno se může pokazit, a tak jsem si řekla, že to „zkusím“. Asi za půl hodiny jsem začala cítit, jak se mi uvolňují ramena a přestává mi bušit srdce. V hlavě bylo najednou ticho. Usnula jsem rychleji než za poslední týdny a ráno jsem vstala bez obvyklého sevření v žaludku. Ten rozdíl byl tak výrazný, že mě až zaskočil. Řekla jsem si, že si prášek vezmu pokaždé, když ucítím, že se to se mnou zase začíná zhoršovat. Původní „jen občas“ se v mojí hlavě změnilo na „pro jistotu, ať je klid“.
Během pár týdnů jsem si tabletu brala skoro každý den. Někdy kvůli poradě, jindy kvůli e-mailu, kterého jsem se bála, nebo jen proto, že jsem se probudila s nepříjemným napětím. Začala jsem si ale všímat, že po prášku nejsem jen klidnější, ale i nějak zpomalená. Déle mi trvalo zareagovat na otázku, hůř se mi soustředilo. Kolegyně se mě jednou v kuchyňce zeptala, jestli jsem v pohodě, že jsem „nějak mimo“. Doma si partner všiml, že už nevybuchuju, ale zároveň jako bych byla víc uzavřená do sebe. Mluvili jsme spolu méně, často jsem jen seděla a koukala do telefonu. Já si to tehdy omlouvala tím, že hlavní je, že se mi netřesou ruce a nebudím se v pět ráno s hlavou plnou myšlenek. Začala jsem kontrolovat, jestli mám tabletky v kabelce, a předem plánovat, kdy si je vezmu.
Panický záchvat v tramvaji jako budíček
Zlom přišel jedno ráno, kdy jsem zjistila, že mi došly. Řekla jsem si, že je to vlastně šance vyzkoušet, jestli to bez nich zvládnu. V tramvaji cestou do práce se mi ale začalo točit v hlavě, rozbušilo se mi srdce a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Hlavou mi běželo, že omdlím nebo se zblázním. Vystoupila jsem o dvě zastávky dřív a sedla si na lavičku. Třásla jsem se a brečela a měla pocit, že to trvá celou věčnost. Když to trochu odeznělo, došlo mi, že tohle už není jen „pomoc na přechodnou dobu“. Že moje tělo si na prášky zvyklo tak, že bez nich reaguje takhle prudce. Bylo mi ze sebe strašně úzko, ale zároveň to byl první moment, kdy jsem si přiznala, že to nemám pod kontrolou.
Ještě ten den jsem zavolala lékařce a domluvila si kontrolu. V ordinaci jsem jí popsala ten ranní záchvat i to, jak často jsem si tablety ve skutečnosti brala. Styděla jsem se, protože jsem měla pocit, že jsem něco pokazila, ale zároveň se mi ulevilo, že to někomu říkám. Lékařka zůstala klidná, vysvětlila mi, že na tenhle typ léků si člověk může vytvořit návyk rychleji, než čeká, a že tělo pak reaguje, když je nedostane. Navrhla pomalé snižování dávky místo náhlého vysazení a doporučila mi, ať zkusím psychologa. Zvedl se ve mně odpor – v hlavě jsem měla, že „nejsem tak špatná, abych musela na terapii“. Ale současně jsem cítila, že sama to už nezvládnu. Nakonec jsem si vyžádala kontakt a objednala se.
Poprvé na terapii a první hranice
Na první terapii jsem šla s pocitem, že tam vlastně nepatřím. Připadala jsem si jako člověk, který přehání, protože „jenom“ nezvládá stres v práci. Jenže ve chvíli, kdy jsem začala popisovat svůj běžný den, kolik práce mám, jak dlouho do noci sedím u e-mailů a jak se bojím říct komukoliv o pomoc, rozbrečela jsem se skoro hned. Terapeut mě nekáral za to, že beru léky, spíš se ptal, co všechno se muselo dít, než jsem o ně požádala. Kde se ve mně bere ta potřeba mít všechno perfektní a nikoho nezklamat. Odcházela jsem vyčerpaná, ale s novým pocitem, že existuje i jiná cesta než to jen potlačit tabletkou. Domluvili jsme se, že budeme souběžně snižovat dávky podle plánu lékařky a pracovat na tom, co mi ten stres vlastně vytváří.
V následujících měsících jsme na terapii otevírali moje hranice v práci, vztah s rodiči i to, jak neumím říct „ne“, když po mně někdo něco chce. Začala jsem si všímat, jak automaticky kývu na každou prosbu a jak jsem zvyklá být ta spolehlivá, i když už nemám z čeho brát. Podle plánu jsem mírnila dávky prášků, někdy to šlo skoro bez potíží, jindy mě rozhodila hádka doma nebo nepříjemný telefonát a já sáhla po tabletě „pro jistotu“. Zároveň jsem si v práci poprvé troufla říct si o menší úvazek a předání části agendy. Bylo mi trapně a bála jsem se, že mě budou brát méně vážně, ale k mému překvapení to prošlo. Nebylo to nijak hladké období, měla jsem chvíle, kdy jsem měla pocit, že se mi všechno rozpadá, ale postupně jsem zjišťovala, že ty nejhorší stavy dokážu ustát i bez prášku.
Život po lécích a co mi zůstalo
Dneska mám doma po domluvě s lékařkou pořád malé balení těch samých tablet, ale beru je opravdu jen výjimečně, když cítím, že mě čeká situace, na kterou se ještě necítím připravená. Mnohem častěji sahám po jiných věcech – zavolám kamarádce, jdu se projít, domluvím se v práci na posunu termínu nebo si prostě dovolím říct, že něco už nezvládnu. Když se ohlédnu zpátky, vidím, jak dlouho jsem doufala, že léky vyřeší něco, co jsem ve skutečnosti potřebovala změnit ve svém životě – tempo, očekávání, svoje věčné „musím“. Nejsem na sebe naštvaná, spíš mám respekt k tomu, jak rychle se z „jen pár tablet na uklidnění“ může stát něco, bez čeho si člověk neumí představit den. A taky k tomu, že opravdu zásadní pro mě nakonec nebylo vydržet víc, ale poprvé v životě si říct o pomoc a dovolit si věci dělat jinak.
