Článek
Žijeme spolu už několik let v menším bytě a máme zažitý určitý rytmus. Jeho práce občas znamená služebky, takže mě nepřekvapí, když jedno pondělí večer jen tak mezi řečí oznámí, že ve čtvrtek odjíždí na tři dny pryč. Zaskočí mě ale, že je to zrovna víkend, kdy jsme původně chtěli jet k mým rodičům, a on to nedávno „z organizačních důvodů“ stopnul. V hlavě mi napadne, že je to nějak moc náhod, ale hned se sama před sebou skoro zastydím, že mě to vůbec napadlo. Nechci být ta, co ho hned podezřívá. Předstírám klid, pomůžu mu s praním košil, bavíme se o běžných věcech a říkám si, že to prostě nechám být a nebudu vymýšlet scénáře.
Ve čtvrtek ráno je doma klasický předodjezdový chaos. On spěšně balí, chodí po bytě s hrnkem kafe, cpe si věci do batohu, dvakrát na něco zapomene a zase to vytahuje. Já mezitím uklízím po snídani. Když jdu kolem předsíně, koutkem oka si všimnu, že vytahuje svazek klíčů a něco k němu přidává, ale v tom shonu tomu nevěnuju pozornost, jen zahlédnu jiný tvar klíče než obvykle. Za chvíli se za ním zavřou dveře, v bytě je ticho a já jdu automaticky uklidit do předsíně. Na polici leží jeho svazek klíčů – vypadá to, že si nakonec vzal jen samotný klíč od auta, který visí zvlášť na háčku. Vezmu ten svazek do ruky a hned si všimnu, že na kroužku přibyl jeden klíč navíc, který si z dřívějška nepamatuju. Vybaví se mi ráno ten „nový“ klíč v jeho ruce a najednou už to nejde tak snadno přejít.
Jeden zrušený víkend a klíč navíc
Zbytek dne se snažím tvářit, že to nic není. Pracuju, vařím si oběd, pouštím si seriál. Pořád ale myslím na ten klíč, takže si večer ten svazek vytáhnu z police znovu. Znám klíč od bytu, sklepa, jeho kanceláře i mých rodičů, ty už mám v ruce tolikrát osahané, že je poznám podle hmatu. Ale tenhle jeden je mi úplně cizí typem i velikostí. Točím ho v prstech a všimnu si malého plastového přívěsku s vybledlou samolepkou. Zblízka na ní rozeznám rukou napsaný název ulice a číslo domu. Sedím s tím u stolu, chvíli se na to jen dívám a v hlavě slyším dvě verze sebe sama – jednu, která říká, že přece může jít o nějakou blbou pracovní věc, a druhou, která už ví, že tohle není normální. Napíšu mu zprávu, jak se má na hotelu. Odpoví jednou krátkou větou, bez fotky, bez detailů, bez obvyklého vtípku. A to mě zneklidní ještě víc.
Druhý den se přistihnu, že pořád beru do ruky mobil a kontroluju, kdy byl naposledy online. Sama sobě jsem protivná, protože takhle jsem nikdy fungovat nechtěla. Nikdy jsem nekontrolovala, s kým si píše, neprohlížela mu telefon. Teď ale sedím v práci, koukám do tabulek a myslím jen na ten klíč a tu adresu. Večer mi napíše, že má „poradu do noci“ a radši nebude volat, prý by byl unavený a protivný. V tu chvíli se mi ta ulice a číslo na přívěsku přestanou zdát jako náhoda a začnou působit jako konkrétní vodítko. Sednu si k počítači, zadám tu adresu do map a zjistím, že je to obyčejný činžák v rezidenční čtvrti, žádná velká firma ani hotel. Sedím před monitorem, koukám na fotku šedého domu a dochází mi, že jestli nechci jen sedět a domýšlet si, budu to muset zjistit přímo.
Z neznámé adresy se stává důkaz
Třetí den dopoledne si ten jeho svazek klíčů strčím do kabelky s tím, že „si to jen omrknu“. Sama sobě slibuju, že když to nebude pasovat, už to nikdy řešit nebudu a budu se spíš stydět za to, kam až jsem to nechala dojít. Dojedu tramvají na tu ulici, najdu dům s číslem z přívěsku a chvíli postávám před vchodem. Připadám si hrozně hloupě, jako někdo, kdo šmejdí v cizím životě, ale zároveň u mě převládne strach, že možná už dlouho žiju v nějaké iluzi. Nakonec zkusím klíč ve vchodových dveřích. Klíč v zámku bez problémů otočím, dveře povolí a mně se rozklepou ruce. Jdu po schodech nahoru, podle zvonků najdu jeho příjmení u jedněch dveří a zkusím ten klíč znovu. Zase pasuje. Za dveřmi najdu malý byt zařízený v jeho stylu, s jeho věcmi, které znám z našeho bytu, doplněný o ženské kosmetické drobnosti v koupelně a pár detailů, které nejsou moje. V tu chvíli už si nemám co nalhávat.
Domů se vracím otupělá. Všechno dělám jako by automaticky: vysvléct kabát, položit klíče na polici, dát si sklenici vody. Čekání na jeho návrat ze „služebky“ se vleče a najednou mi připadá skoro fyzicky bolestivé poslouchat v hlavě jeho typické historky a představovat si, jak je bude vyprávět. V neděli odpoledne zazvoní u dveří, protože si svoje klíče nechal doma na té polici. Otevřu mu, obejme mě, voní stejně jako vždycky a já mám na chvíli chuť dělat, že nic nevím. V kuchyni začne automaticky líčit, jaký byl hotel a školení, jaký byl bufet a co zažil s kolegy. Jen mu položím ten klíč mezi nás na stůl, klidně mu nahlas řeknu tu adresu a popíšu, co jsem tam viděla. Nejprve se snaží mlžit, tvrdit, že je to nějaká „pracovna“, že jsem to celé nafoukla a že mi to chtěl říct „později“. Po pár větách se mu ale zlomí hlas a přizná, že má ten byt a někoho dalšího už několik měsíců. Sedím naproti němu a uvědomuju si, že ten nenápadný klíč nebyl jen důkaz nevěry, ale hlavně okamžik, kdy se mi definitivně rozpadla představa o našem vztahu. A že místo toho, abych dál věřila jeho verzím reality, budu muset začít řešit, jak bude vypadat můj život bez něj.
