Článek
Seděla jsem se synem v čekárně u dětské lékařky na kontrole po laryngitidě. Bylo dopoledne, všude plno dětí, pokašlávání, rodiče v bundách, takový ten typický chaos. Já byla hlavně unavená, víc než nervózní. Syn si v klidu vybarvoval omalovánky, občas se na mě podíval, jestli jsem tam. Já jsem jen tak koukala kolem, bojovala s nutkáním pořád kontrolovat mobil a odškrtávala si v hlavě, co všechno musím ten den ještě stihnout. Byla to prostě běžná, trochu otravná rutina u doktora, nic výjimečného.
Když cizí žena vidí svého muže ve vašem synovi
Na volné místo vedle mě si sedla žena asi v mém věku s malou holčičkou. Chvíli se jen tak rozhlížela, pak se zadívala na mého syna. Vypadalo to nevinně, jen takové pozorování cizího dítěte. A pak mezi řečí pronesla: „Váš syn vypadá přesně jako můj muž.“ Zasmála jsem se, protože mi to přišlo jako taková společenská poznámka, co člověk řekne, aby navázal řeč. Jenže ona hned začala lovit mobil v kabelce, ruce se jí trochu třásly, a když začala v telefonu hledat fotku, najednou mi došlo, že jí na tom asi záleží víc, než by člověk u náhodné poznámky čekal.
Když mi konečně ukázala fotku svého manžela, na vteřinu se mi fakt stáhl žaludek. Ta podoba tam prostě byla, hlavně oči a výraz. Nebylo to tak, že bych si je spletla, ale bylo to nepříjemně blízké. Zkusila jsem to shodit se slovy, že lidi si bývají podobní a že už si mě párkrát někdo spletl s různými lidmi. Jenže v hlavě mi běželo, co tím vlastně sleduje. Začala se vyptávat, odkud jsme, kolik je synovi a kde pracuju. Ty otázky byly hlubší, než je v čekárně běžné. Působila napjatě, jako by si odškrtávala nějaký svůj seznam, a mně pomalu docházelo, že si v tom nese svůj vlastní příběh a že jsme jí do něj se synem nějak zapadli.
Najednou stojím uprostřed cizího manželského dramatu
V jednu chvíli mi to docvaklo úplně. Ona vlastně testovala, jestli by se to mohlo shodovat s její představou, že její muž někde jinde zplodil dítě. Najednou jsem měla pocit, že jsem se ocitla uprostřed cizího problému, aniž bych o to stála. Bylo mi nepříjemně, zároveň jsem ji ale lidsky chápala, protože sama ve vztahu občas něco podezírám jen na základě pocitu. Odpovídala jsem jí proto spíš stručně, bez konkrétních detailů, nechtěla jsem nic přiživovat. V tu chvíli se naštěstí otevřely dveře, sestra zavolala jméno mého syna a ten rozhovor se usekl tak ostře, že jsem cítila skoro úlevu. Rychle jsem se zvedla a šla dovnitř.
U doktorky jsme klasicky probraly synův stav, poslechla ho, ptala se na kašel, doporučila klidnější režim. Odpovídala jsem automaticky, ale hlavou jsem byla pořád napůl v čekárně. Cestou domů syn v kočárku usnul, ještě ho občas používáme na delší cesty, hlavně když byl teď nemocný. Já šla pomalu a přemýšlela, jak by mi bylo, kdyby za mnou někdo přišel a řekl, že nějaké cizí dítě vypadá jako můj partner. Začala jsem si v duchu procházet náš vztah, různé drobnosti, kdy jsem měla pochybnosti nebo mě něco znejistělo, i když se nikdy nic konkrétního nestalo. Došlo mi, že mě vlastně nejvíc děsí, jak jedna věta od cizího člověka dokáže narušit pocit jistoty, který si člověk dlouho buduje.
Co s námi udělá jedna věta v čekárně
Večer, když syn usnul, jsem partnerovi ten zážitek vyprávěla skoro slovo od slova. Nejdřív se smál, dělal si legraci, že má asi někde tajného dvojníka. Ale když jsem mu popsala, jak moc podezíravě ta žena působila a jak se mě vyptávala, zvážněl. Řekl, že kdyby byl na místě toho muže, asi by ho dost mrzelo, že mu partnerka takhle nevěří, že si i v čekárně u doktora hledá „důkazy“. Pak se mě zeptal, jestli já někdy pochybuju o něm. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem řekla pravdu: že občas jo, ale spíš v hlavě, bez konkrétního důvodu, hlavně z vlastních strachů. Domluvili jsme se, že je asi lepší takové věci říkat nahlas, než je v sobě dusit a pak je promítat do náhodných situací.
Ještě dlouho potom se mi ta scéna v čekárně vracela. Hlavně když někdo někde poznamenal, komu je kdo podobný. Uvědomila jsem si, jak snadno lidi do náhodné fyzické podoby promítají celé příběhy o nevěře, vině a zradě. Náš vztah se kvůli tomu nijak dramaticky nezměnil, nikdo neodešel, neproběhla žádná velká scéna. Ale mám pocit, že jsme oba o něco citlivější na to, co druhého může zranit, i když to navenek vypadá jako nevinný vtípek nebo poznámka. A pokaždé, když teď jdu se synem k doktorce, vzpomenu si na tu ženu, na její větu a na ten krátký pocit, kdy se mi stáhl žaludek. A podívám se na syna i na partnera trochu jinýma očima, možná o něco všímavějšíma.
