Článek
S kolegyní jsme zašly do malého bistra na rohu. Venku bylo sychravo a já měla chuť na něco teplého, a tak jsem si objednala polévku. Chtěla jsem se prostě zahřát a dát si pauzu od počítače. Když polévku přinesli, byla vlažná a na hladině se udělal škraloup. Zvedla jsem lžičku a zase ji položila. Nechtělo se mi to řešit a v hlavě mi naskočilo, že nechci být ta, co si stěžuje. Kolegyně do mě ale pošťouchla loktem: „Řekni jim to.“ Nadechla jsem se a slušně na číšníka zavolala, jestli by se na to mohl podívat.
Kuchař přichází osobně a mění atmosféru
Číšník se hned omluvil, misku odnesl a nabídl, že polévku buď přihřeje, nebo nandá čerstvou. Řekla jsem, že mi stačí, aby byla opravdu horká, dala jsem si ji právě kvůli tomu. Přitom jsem cítila zvláštní směs studu a úlevy. Za chvíli se u stolu objevil kuchař v zástěře s novou miskou. Řekl, že to chce vyřešit osobně, protože se jim dnes něco nezdá s ohřevem. Překvapilo mě, že za mnou přišel právě on. Vůbec nepůsobil podrážděně, spíš soustředěně a věcně, což mě uklidnilo.
Upřímně se omluvil a vysvětlil, že jim od rána zlobí termostat na ohříváku a teplota kolísá. Prý to průběžně hlídají, ale občas něco uteče. Poděkoval mi, že jsem se ozvala, a poprosil mě, jestli bych mohla hned ochutnat a říct, jestli je teplota v pořádku. Položil přede mě misku s horkou polévkou a zůstal stát opodál. Bylo vidět, že ho to zajímá. Na chvíli jsem znervózněla, ale dávalo to smysl – proč to zdržovat, když jde jen o to, jestli je to dost teplé.
Horká miska, káva zdarma a upřímnost
Nabrala jsem lžící a ochutnala. Byla opravdu horká, tak akorát na to, abych se zahřála a zároveň si nespálila pusu. Řekla jsem mu to a viditelně si oddechl. Hned odběhl k výdejní vaně doladit nastavení ohříváku. Vrátil se s tím, že by to teď mělo fungovat dobře a nabídl mi za tu komplikaci kávu na účet podniku. Souhlasila jsem a rozpaky se rozplynuly. Kolegyně se usmála: „Vidíš, nic se nestalo.“ Vrátily jsme se k rozhovoru a já v klidu jedla. Bylo příjemné i to, že se nikdo nevymlouval, jen situaci prostě vyřešili.
Pak se mě kuchař přišel zeptat, jakou kávu si dám. Řekla jsem, že espresso. Přinesl mi ho a na chvilku se zastavil. Řekl, že většina lidí nic neřekne a nechá polévku nedojedenou, a že je rád za upřímnou připomínku, protože aspoň ví, co má zrovna řešit. Přiznala jsem, že jsem taky váhala, protože nechci být nepříjemná. Zasmáli jsme se a atmosféra se uvolnila. Řekla jsem, že mi připadalo fér ozvat se normálně, bez křiku. On přikývl, že to dělá velký rozdíl a popřál mi dobrou chuť.
Proč je těžké ozvat se slušně
Dojedla jsem v klidu. Na účtence káva opravdu nebyla, jak slíbil. Nechala jsem vyšší spropitné, přišlo mi to fér vzhledem k tomu, jak se k tomu postavili. Když jsme odcházely, s kuchařem jsme na sebe kývli a popřála jsem mu, ať je ten ohřev už v pořádku. Usmál se a řekl, že na tom pracují. Vyšla jsem ven a došlo mi, že jsem mnohem klidnější, než když jsem vcházela. Ne proto, že jsem dostala kávu, ale protože se to dalo vyřešit jednoduše a slušně.
Cestou zpátky do kanceláře jsem přemýšlela, proč mi to dělá takový problém. Často mám tendenci spolknout drobné nepohodlí, abych nevypadala náročně. Tady se ukázalo, že stačí říct, co potřebuji a přidat k tomu normální tón. Nic víc. Oni měli technický problém, já měla studenou polévku. Domluvili jsme se a každý udělal svou část. A nakonec z toho byl docela hezký oběd.
