Článek
Média
Jakou cestou se tehdy mohlo obyvatelstvo dozvědět o dění ve společnosti? Tak především to byl rozhlas a tisk, případně filmový týdeník vysílaný v biografech. Všechny zprávy samozřejmě podléhaly přísné cenzuře. Filmový týdeník pak například ukazoval i úspěchy nacistů na frontách. Jistě vás nepřekvapí, že když se koncem války situace začala měnit v neprospěch Německa úspěšně o tom týdeník „mlčel“.
Ještě že měli obyvatelé vysílání BBC, tedy zahraniční rozhlasový program s názvem „Volá Londýn“. Ten informoval o skutečné situaci, předával šifrované zprávy pro odboj, ale například skrze něj promlouval i Edvard Beneš. Ten například vybízel obyvatelstvo k sabotážím, nebo uděloval instrukce k demonstracím. Některé pokyny byly vyslyšeny, některé nikoliv. Například v případě zakázaného státního svátku 28.10. v roce 1939 lidé nosili „smuteční oděv“, připnutou trikoloru, nebo stávkovali.
Za poslouchání zahraničního rozhlasu však hrozil koncentrační tábor a za šíření zpráv trest smrti. Všechny radiopřijímače proto byly označeny varováním „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo smrtí.“ Byla dokonce zavedena evidence a úřady tak měly přehled o všech radiopřijímačích. V případě, že jste si pořídili nový radiopřijímač, museli jste vyplnit koncesní listinu se jménem a adresou. I přes veškeré snahy nacistů se nedařilo obyvatelstvo od poslouchání zahraničního rozhlasu odradit. Nakonec bylo přistoupeno k tomu, že výnosem protektora ze 17. března 1943 musely být vymontovány díly pro poslech krátkých vln.
Zákaz, kterým byly označeny radiopřijímače v Protektorátu
Babičce se ztratila husa. Šla na gestapo, vypravovala to tam a chtěla, aby jí pomohli.
„No dobře babičko. My vám pomůžeme. Víte co, dáme to do rozhlasu.“
„To by mohli. Ale daj to radši do toho anglickýho, ten náš nikdo neposlouchá.“
Co se týče tisku tak mezi velké deníky patřily například A-Zet, České slovo, Lidové noviny, Venkov, Lidové listy, nebo Národní politika. Ani tady nebylo pochyb, že veškerý text prochází přísnou cenzurou. Ale vynalézaví Češi vždy našli něco, co cenzoři „přehlédli“. Například, na první straně novin byl obrázek Hitlera a na druhé stránce dívka s nůžkami, při pohledu proti světlu to vypadalo, že nůžky Hitlera „rozkrajují“ jako gilotina. Podobné „náhody“ se pak hledaly různými způsoby. Noviny se různě otáčely, četly vzhůru nohama a nebo se prohlížely proti světlu.
To ale nebylo nic oproti tomu, když 15. června 1942 Večerní České Slovo otisklo básničku s názvem „Přísaha českého dělníka“. Tady je její znění:
Vám, Ochránce lidu dělného,
vrahové když v osudovém ránu,
dětí Vašich drobných nelitujíce
i choti, zlou zasadili ránu,
žen českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás,
až slzy z očí vytryskly:
Náš Ochránce - chvěl se nám hlas -
Čas nový, který pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj Vám dluh
krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budeme věrní ochránci!
Určitě si říkáte, že taková podbízivá báseň přece nemohla vyvolat žádný ohlas. Tak jako jste ji ale přečetli teď vy, ji četli i tenkrát. Ovšem jen do té doby než se rozneslo, že z básničky se má číst jen první slovo z každého řádku. Její znění, pak dostalo úplně jiný význam, tedy:
VÁM, VRAHOVÉ DĚTÍ I ŽEN, VŠECHNO - AŽ NÁŠ ČAS BUDE - SPLATIT KRVÍ NEZAPOMENEM, NEZAPOMENEM! PŘÍSAHÁME
Když se tahle zpráva roznesla, začala po Večerníku velká sháňka. Tři sta tisíc výtisků se rozebralo dřív, než lístky do divadla. Když se to doslechli Němci, byl šéfredaktor Vajtuaer sesazen z místa šéfredaktora a náklad deníku byl omezen.
Nebyla to totiž vůbec žádná náhoda. Po válce se k básni přihlásil nadporučík čs. armády Václav Sábl. Říkáte si, že Vám tam nezapadá poslední slovo řádky „ŽE“? Máte pravdu, poslední řádek totiž nepsal autor básně, který se podepsal smyšleným jménem Josef Láznička, kovodělník, Holešovičky. Připsal ji tam sám šéfredaktor Vajtauer. Zřejmě se mu básnička zdála málo servilní a tak jí dodal „pořádný závěr“. Netušil však, jaký je pravý význam básně a že jejím cílem je právě jeho diskreditace. „Akce“ tak splnila svůj účel.
Literatura a kultura
Cenzurou procházela i literární díla. Někteří autoři byli zakázaní úplně, jako např. Jaroslav Hašek. U některých byla zakázaná jen vybraná díla. Existoval seznam zakázané literatury, který se neustále rozšiřoval. Ihned po okupaci se tak ze strachu někteří raději českých knih zbavili.
Němci připravili o život několik významných spisovatelů. Mezi nejznámější patří Karel Poláček (pro svůj židovský původ), Vladislav Vančura (pro odbojovou činnost), nebo Josef Čapek, který byl především malířem, ale u některých děl svého bratra Karla Čapka byl i spoluautorem. Byl zatčen pro protifašistickou činnost a pokud by Karel Čapek nezemřel koncem roku 1938, čekal by stejný osud bezpochyby i jeho. Jen vzpomeňme na jeho významné knihy Válka s mloky nebo Bílou nemoc, které varovaly před fašismem a válkou už několik let před jejím vypuknutím.
V koncentračních táborech skončili např. Pavel Haas, Viktor Ullmann, Hans Krása (všichni nadaní hudební skladatelé) a další významní umělci, především židovského původu. Spousta dalších umělců volila emigraci (např. Jan Werich a Jiří Voskovec, František Langer, Hugo Haas, a další)
Cenzura zasahovala i do hudby, filmů a divadelních představení. Zakázané bylo vše, co mělo odkazovat na českou identitu. Ale zakázaná byla i některá slova, jako například „demokracie“ nebo „republika“. Neuváděly se názvy států, se kterými byla Říše ve válečném konfliktu. Většinu českých divadel zcela ovládli Němci, dnešní Státní opera byla přeměněná na Německé divadlo a Stavovské divadlo na Německou činohru.
I přes všechny tyto útrapy byla kultura něčím, co pomáhalo lidem přežít těžkou dobu, stejně jako uváděné anekdoty.
Vymýšlely se různé vtipy. Například, kdo byl měl hrát hlavní role v divadlech a kinech:
Dílo a hlavní role
Loupežníci na Chlumu - Esesmani
Vrah mezi námi - K. H. Frank
Loupežník - Himmler
Nezlobte dědečka - Emil Hácha
Kulhavý ďábel - Goebbels
Idiot - Hitler
Miláček žen - Bel ami - Goering
Zločin a trest - Moravec
Dvě vdovy - Heydrichová, Rommelová
Konečně sami - Říšská vláda
Přijdu hned! - Stalin
Jiná verze zase vypadala takto:
Válečný repertoár „NÁRODNÍHO DIVADLA“
Pondělí: Osamělý muž - hlavní role: A. Hitler.
Úterý: Šťastná rodina - hlavní role: H. Göring.
Středa: Kulhavý ďábel - hlavní role: Goebbels.
Čtvrtek: Muž s jizvou - hlavní role: K. H. Frank.
Pátek: Bludný Holanďan - hlavní role: Hess.
Sobota: Pražský kat - hlavní role: Heydrich.
Neděle: odp. Idiot - Hlavní role: Moravec.
več. Loupežníci - hraji všichni.
V neděli dopoledne zvláštní dětské představení: Kašpárek - Hácha
Poštovní známka vydána k 150. výročí úmrtí W. A. Mozarta
„Prodaná nevěsta se z technických důvodů vyřazuje z programu. Jeník je v koncentráku, Mařenka na práci v Říši a Kecal je ministrem školství a lidové osvěty.“
A co vůbec lidé v divadle toho času mohli shlédnout za představení? Například Krysaře Viktora Dyka, komedii Ulice zpívá, nebo komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera. V kinech to byly například snímky Přednosta stanice, Babička, nebo Přítelkyně pana ministra.
V hudebním světě, pak začínal na popularitě nabývat jazz (jako rozvíjející forma pop music). I tady se ovšem projevily zákazy. Byl zákaz produkovat americkou hudbu (která byla navíc doplněna slovy tehdejší propagandy „nevhodnými pohyby“)
Z klasické hudby byla zapovězena „Má vlast“ Bedřicha Smetany a předehra „Můj domov“ Antonína Dvořáka.
Sport
Sport byl podporován (zakázány byly jen židovské spolky). Dokonce se hrály česko-německé zápasy. Ale i ty se později staly nacistickému režimu trnem v oku. Zvlášť když se Čechům v utkáních dařilo a vítězili nad Němci. Češi pak i „nevinné“ fotbalové utkání dokázali proměnit v demonstraci. Jak je patrné z historky, která se měla odehrát v červnu roku 1939 v Prostějově při fotbalovém utkání. Ze zápasu měl být vyloučen hráč Beneš. Obecenstvo ale začalo protestovat a hlasitě volalo: „Chceme Beneše zpět“. V tom však někdo zvolal „Kterého?“ Publikum neváhalo a sborem se ozvalo „Oba“. Není se tedy čemu divit, že dohlížecí zástupce nacistické správy utkání předčasně ukončil.
Postupem času tak byla rozpuštěna většina sportovních spolků. Na podzim roku 1940 se rozpustil Junák. Následující rok došlo ke zrušení Sokola, jehož členové se výrazným způsobem zapojili do odboje (např. významný podporovatel výsadku Anthropoid Jan Zelenka-Hajský, Jindřiška Nováková, nebo radista paravýsadku Silver A Jiří Potůček). Zanikla i organizace Orel. Orel je podobně jako Sokol tělovýchovnou jednotou, která se navíc opírá o křesťanské hodnoty. Působila převážně na Moravě a mezi nejznámější členy organizace Orel patřili výsadkáři Jan Kubiš nebo Josef Bublík.
Němci odůvodňují, proč rozpustili Sokolstvo: „Je to tam samý Žid. To máte stále upažid, připažid, rozpažid, zapažid, atd.“
Kromě příslušníků tělovýchovných organizací se do odboje zapojil například i atlet Evžen Rošický, který působil v odbojové skupině s názvem „Kapitán Nemo“. Za to byl (i se svým otcem) popraven v Praze na Kobyliské střelnici.
Mezi další známé sportovce tehdejší doby patřil například atlet Emil Zátopek, nebo fotbalista Josef Bican. Ani sportovcům s židovskými kořeny se nevyhnula deportace. Patřil mezi ně např. maratonec Oskar Hekš, hokejisté Karel a Robert Robětínové nebo vodní pólista Kurt Epstein. Všichni prošli některým z koncentračních táborů.
Zdroje:
Kniha: Protektorát aneb česká každodennost 1939-1945, Marie Michlová, ČAS, 2012
Kniha: Protektorát 1939-1945 Okupace, odboj, denní život, Andrea Poláčková, Václav Kaška eds., Extra Publishing, s.r.o., 2018
Kniha: Válečné anekdoty 1939-1945 Smích v bodláčí, Edvard Cenek, Vlastimil Ziegner, Jaroslav Weiss, nakl. Václav Bluma v Hořovicích, 1945
www.temata.rozhlas.cz/smejici-se-bestie-cemu-se-smali-cesi-za-protektoratu-8154438
