Článek
Leslie vyrůstala v jižní Kalifornii v milující rodině střední vrstvy. Byla oblíbená, chodila pravidelně do kostela, každé léto jezdila na církevní tábor a zpívala ve sboru. Na střední škole v Monrovii patřila mezi populární studentky – dokonce byla zvolena královnou plesu, krásná a energická dívka se spoustou přátel.
Jenže pod povrchem se už tehdy objevovaly první známky nestability. Když jí bylo 14 let, rozvod rodičů otřásl její jistotou. Leslie reagovala bouřlivě: začala experimentovat s drogami – nejprve s marihuanou, brzy přidala silnější látky jako methedrin, meskalin či benzedrin. V patnácti letech poprvé zkusila LSD a halucinogeny ji okouzlily natolik, že do svých devatenáctin prý absolvovala na 150 LSD „tripů“.
V sedmnácti otěhotněla. Matka ji přiměla k ilegálnímu potratu, po němž musela plod dokonce zahrabat na zahradě. Tato traumatická zkušenost Leslie od matky odcizila a v mladé dívce zůstala hořkost a prázdnota. Toužila někam patřit a zaplnit vnitřní prázdno.
Cesta k Mansonovi
Po dokončení střední školy v roce 1967 zkusila Leslie na rok usedlý život – studovala sekretářský kurs a krátce žila u otce a nevlastní matky. V hloubi duše ji ale lákala atmosféra kontrakultury konce 60. let. Na jaře 1968 se vydala stopem s přítelem napříč Kaliforní, hledala alternativní komunitu, kde by zapadla.
Zlomovým okamžikem bylo seznámení s párem hippie tuláků – Catherine „Gypsy“ Share a Bobby Beausoleil – kteří ji vzali pod křídla. Catherine Share nadšeně vyprávěla Leslie o charismatickém vůdci jménem Charles Manson, jenž prý má odpovědi na všechny otázky a působí téměř jako Ježíš. Osmnáctiletá Leslie, hledající smysl a společenství, byla fascinována.
V létě 1968 se vydala za Share na Spahn Ranch, chátrající filmový ranč nedaleko Los Angeles, který se stal útočištěm Mansonovy „rodiny“. Tam, v zaprášeném táboře hippies, našla zdánlivý ráj: skupina mladých lidí žila volnou láskou, hudbou a společnými sny o lepším světě.
Zpočátku panovala v Mansonově komuně idyla – alespoň z pohledu naivních rekrutů. Manson svým stoupencům lichotil, dával jim pocit výjimečnosti a sounáležitosti. Kázal o lásce a svobodě, povzbuzoval volnou sexualitu a bořil konvence. Ale nenápadně si je omotával kolem prstu.
Rozhodoval, kdo s kým smí spát, manipuloval jejich vztahy a vydával promiskuitu za cestu k „osvobození“. Denně ordinoval vysoké dávky LSD, sám přitom bral menší množství, aby zůstal pánem situace. Drogy tlumily kritické myšlení a oslabovaly vůli mladých následovníků.
Leslie, v devatenácti ještě nezralá a nejistá, hledala vedení – a Manson jí nabídl jednoduché pravdy a pevný řád. Brzy mu zcela propadla. Jak později přiznala, uvěřila, že Charles Manson je doslova vtělený Ježíš Kristus a přijala každé jeho slovo „háčkem, olůvkem i s navijákem“. Z oddanosti se postupně stalo absolutní podřízení.
Když pak Manson začal hlásat temnější vize – blížící se apokalypsu, rasovou válku a vlastní mesiášskou roli – Leslie a ostatní už mu věřili každé slovo. Původní láska a volnost sekty se vytratily, nahradily je příkazy a fanatická víra v Mansonovu proroctví.
Helter Skelter – cesta do pekla
V létě 1969 se Mansona zmocnila utkvělá myšlenka, že musí uspíšit apokalyptickou rasovou válku, kterou nazval podle písně Beatles „Helter Skelter“. Vykládal „rodině“, že černí povstanou a vyhladí bělochy, načež jeho skupina přežije ukrytá v poušti a vyjde nastolit nový řád.
V srpnu 1969 se rozhodl přejít od slov k činům – a zatáhnout své oddané následovníky do bezedné propasti násilí. 9. srpna 1969 brzy ráno vyslal Manson čtveřici svých lidí (Tex Watson, Susan Atkinsová, Patricia Krenwinkelová a Linda Kasabianová) do luxusní vily na adrese 10050 Cielo Drive v Los Angeles.
Bydlela tam herečka Sharon Tateová v osmém měsíci těhotenství s několika přáteli. To, co se v domě odehrálo, se zapsalo do historie kriminologie jako jeden z nejvíce šokujících aktů: pět nevinných lidí bylo brutálně zmasakrováno a krev obětí útočníci použili k napsání slova „PIG“ (čuně) na vstupní dveře. Zpráva o brutální vraždě prominentní herečky se bleskově rozšířila a celé Los Angeles zachvátila panika.
Když se vrahové z Cielo Drive vrátili na ranč zmáčení krví, Leslie prý litovala, že nešla s nimi. Toho dne se jí Charles Manson zeptal: „Jsi dost šílená na to, abys věřila mně a tomu, co dělám?“ Bez váhání odpověděla „Ano“. A tak na ni přišla řada o necelých 24 hodin později.
Večer 10. srpna 1969 Manson shromáždil šest svých stoupenců včetně Leslie a rozkázal jim převléci se do černého. Naskládali se do starého Fordu a vyrazili bez jasného cíle do ulic Los Angeles. Jeli městem a zdánlivě náhodně hledali vhodné oběti.
Zastavili u několika domů – Manson chvíli zvažoval například vraždu rodiny s malými dětmi, jindy si vyhlédli evangelického kazatele – ale pokaždé si to rozmyslel a jeli dál. Až v bohaté čtvrti Los Feliz Manson ukázal na elegantní dům manželů Leno a Rosemary LaBiancových, kteří už spali po sobotním večeru stráveném venku. Manson s „Texem“ Watsonem vnikli dovnitř, překvapili manžele v ložnici pod hrozbou pistole a svázali je.
Pak Manson, který sám zabíjet nechtěl nebo nedokázal, opustil dům – a nechal špinavou práci na svých „dětech“. Jeho rozkaz zněl: udělejte, co vám Tex řekne. Uvnitř domu nastalo peklo. Tex Watson ozbrojený bajonetem poručil Leslie a Patricii Krenwinkelové, aby vzaly z kuchyně nože. Rozdělili si manžele – Watson odvlekl Leno LaBiancu do obývacího pokoje, zatímco Leslie s Patricií zamířily s Rosemary do ložnice.
Ženu, které přes hlavu přetáhli povlak z polštáře, Leslie s Patricií držely na posteli, aby se nemohla bránit. Z vedlejší místnosti se ozvaly „hrozné, chraplavé zvuky“ umírajícího Leno LaBiancy, jak ho Tex opakovaně bodal bajonetem. Rosemary, svázaná a oslepená kapucí, zoufale křičela manželovo jméno: „Leno! Leno!“
Leslie Van Houtenová si v ten moment na kratičký zlomek vteřiny uvědomila, „že to jsou obyčejní lidé, kteří se milují“. Jenže tahle jiskřička soucitu se okamžitě utopila ve fanatickém příkazu dokázat svou věrnost. Tex Watson vrazil zakrvácený nůž Leslie do ruky se slovy: „Udělej něco!“ – měl od Mansona příkaz zajistit, aby každý z jeho svěřenců měl „špinavé ruce“.
A Leslie poslechla. Vrhla se na bezmocnou paní LaBiancovou a nekontrolovaně ji bodala – do zad a hýždí, znovu a znovu, celkem asi 14 až 16 ran nožem. Když skončila, Rosemary LaBiancová už byla mrtvá nebo umírala; dohromady měla na těle 41 bodných ran.
Později u soudu kamarádka z komuny Dianne Lake vypověděla, že se jí Leslie po činu chlubila, „že bodala ženu, která už byla mrtvá – a čím víc bodala, tím víc ji to bavilo“. Ten hrůzný výrok přesně dokresluje, kam až devatenáctiletá dívka klesla pod vlivem sekty: ztratila veškerou empatii i zábrany.
Ve stavu nepříčetné euforie zanechali vrazi na místě ještě vzkazy krví obětí. Na stěnu a lednici LaBiancových napsali výsměšná hesla jako „Death to Pigs“ (Smrt prasatům) a zkomolené „Healter Skelter“, aby vraždy vypadaly jako dílo radikálů či gangů a vyvolaly rasové napětí. Dokonce vyřezali slovo „WAR“ (válka) do břicha pana LaBiancy.
Poté Mansonovi pohůnci dům klidně opustili – a nechali za sebou spoušť, která navždy změnila životy mnoha lidí, včetně jejich vlastních.
Bez lítosti
Trvalo několik měsíců, než policie vrahy dopadla. Paradoxně je nejprve zatkli kvůli úplně jinému zločinu – krádežím aut – na podzim 1969, když se Manson s „rodinou“ ukrývali v poušti Death Valley. Teprve během výslechů vyšetřovatelům začalo docházet, že mají v rukou pachatele oněch záhadných vražd v Los Angeles.
V prosinci 1969 byla Leslie Van Houtenová oficiálně obviněna spolu s Mansonem, Atkinsovou, Krenwinkelovou a Kasabianovou z účasti na vraždách manželů LaBiancových. Začátkem roku 1970 odstartoval jeden z nejsledovanějších procesů americké historie.
Soud s Manson Family se proměnil v bizarní divadlo. Charles Manson si v první den procesu ostentativně vyřezal na čelo krvavé „X“ a prohlásil, že se vyčleňuje ze společnosti – brzy nato si stejnou X do kůže na čele vyřezaly i jeho oddané dívky včetně Leslie.
Obžalovaní se chovali nepředvídatelně, často narušovali jednání křikem a výstřednostmi. Leslie Van Houtenová působila v soudní síni chladně a odtažitě. Spolu s Patricií a Susan se při líčení občas bezdůvodně smály, jindy seděly kamenně bez výrazu. Když žalobci promítali porotě fotografie zohavených těl obětí, v očích těch dívek nebyla ani špetka soucitu.
Veřejnost z toho mrazilo stejně jako ze samotných zločinů. Kdysi roztomilá středoškolačka Leslie nyní působila jako bezduchá bytost. Na otázku žalobce, zda cítí lítost nad smrtí Rosemary LaBiancové, dokonce odvětila posměšně: „Sorry je jen slovo o pěti písmenkách – nejde vrátit, co se stalo“.
Své činy nijak neomlouvala. Naopak při křížovém výslechu drze přiznala, že sama zasazovala rány živé oběti. Jako by ještě byla pod Mansonovým kouzlem, projevovala nulovou lítost.
Porota neměla pochyb o vině. 29. března 1971 byla Leslie Van Houtenová uznána vinnou ze dvou vražd prvního stupně a spiknutí. Spolu s Mansonem, Atkinsovou a Krenwinkelovou dostala rozsudek trestu smrti v plynové komoře.
V době vynesení verdiktu se Leslie údajně usmívala. Za mřížemi dokonce s ostatními fanaticky prozpěvovala Mansonovy písně, jako by se jí rozsudek netýkal. V roce 1972 kalifornský Nejvyšší soud zrušil trest smrti jako protiústavní, a tak byl rozsudek u všech Mansonových následovnic zmírněn na doživotí. Příběh Leslie Van Houtenové tím ale neskončil.
Během procesu se totiž několikrát měnila obhajoba Leslie. Zpočátku jí soud přidělil zkušeného advokáta Donalda Barnetta, ale ten si znepřátelil samotného Mansona – a Leslie ho na Mansonův nátlak odvolala. Další právník, Marvin Part, chtěl u soudu argumentovat, že Leslie byla nepříčetná vlivem LSD a Mansonovy manipulace.
Třetím Leslieiným obhájcem se stal Ronald Hughes, který se odvážil jít proti Mansonovým přáním. Hughes naznačoval, že dívky spáchaly zločiny pod Mansonovou kontrolou. To se vůdci sekty stalo osudným. V listopadu 1970, uprostřed procesu, Hughes záhadně zmizel během víkendového výletu. Jeho tělo se našlo až po několika měsících v divočině. Spekulovalo se, že ho nechal Manson odstranit, aby zabránil nežádoucí obhajobě.
Soudce odmítl přerušit proces, jmenoval Leslie dalšího právníka a dovedl kauzu do konce. Nicméně roku 1976 odvolací soud rozsudek zrušil právě kvůli tomu, že během původního řízení zmizel obhájce a nebyl proces prohlášen za neplatný. Leslie Van Houtenová tak stanula před soudem znovu.
Šance na svobodu
První opakovaný proces v roce 1977 skončil patem v porotě, a soudce musel vyhlásit zmatečné řízení. K překvapení mnohých byla Leslie Van Houtenová mezitím propuštěna na kauci a několik měsíců čekala na nový proces na svobodě.
Žila prý u rodiny bývalého novináře z The Christian Science Monitor, stranou pozornosti, pod dozorem. V roce 1978 však došlo k třetímu procesu, kde už porota žádné pochyby neměla. Leslie byla znovu uznána vinnou ze dvou vražd a jednoho spiknutí a odsouzena na doživotí s možností podmínečného propuštění (7 let až doživotí). Bylo jí 28 let a čekal ji zřejmě nekonečný pobyt za mřížemi.
Když se za ní v roce 1978 zavřely brány věznice, Leslie Van Houtenové začal nový život – život uvězněné vražedkyně, ale také dlouhá cesta k pochopení a možná i ke kajícnosti. Trvalo několik let, než se definitivně vymanila z Mansonova psychického vlivu. Sama uvedla, že skutečnou lítost začala cítit „asi dva nebo tři roky poté, co se od Mansona oddělila“, tedy někdy v roce 1973–74.
V žaláři se z kdysi poblouzněné dívky postupně stala dospělá žena, která musela denně žít s vědomím svých strašných činů. „Učit se žít s tím, co jsem udělala, je důležité,“ řekla po letech o svém procesu sebepoznání.
Za mřížemi se Leslie skutečně změnila. Přijala plnou zodpovědnost za svůj zločin a rozhodla se zbytek života zasvětit něčemu pozitivnímu. Ve vězení vystudovala vysokou školu – získala bakalářský titul z anglické literatury a následně si dodělala i magisterský titul z filozofie.
Už v roce 1978 měla Leslie teoreticky možnost žádat o propuštění po odpykání sedmi let doživotního trestu. Ale Amerika 70. a 80. let neměla pro „Mansonovy dívky“ žádné slitování. První slyšení před radou pro podmínečné propuštění absolvovala Van Houtenová až v roce 1982 – a neuspěla.
Teprve v dubnu 2016 po 19 zamítnutích došlo k průlomu – dvoučlenná komise poprvé doporučila Leslie Van Houtenovou propustit. Seděla tehdy před komisí jako 66letá dáma, která strávila více než dvě třetiny života za mřížemi.
Jenže konečné slovo má v Kalifornii guvernér, a zde narazila Leslie na politickou zeď. Guvernér Jerry Brown nakonec v červenci 2016 uplatnil své veto a rozhodnutí komise zrušil. Svůj krok zdůvodnil tím, že podíl Van Houtenové na „mimořádně brutálních zločinech“ svědčí o tom, že by na svobodě představovala riziko.
V září 2017 se Leslie dostala před komisi znovu a opět uspěla, komise doporučila propuštění. Jenže guvernér Brown i podruhé zasáhl a v lednu 2018 její propuštění zamítl. Následující guvernér Gavin Newsom, který úřad převzal v roce 2019, zaujal stejný tvrdý postoj.
Když v lednu 2019 komise již potřetí doporučila Van Houtenovou propustit, Newsom rozhodnutí v červnu vetoval. Leslieino zklamání se opakovalo roku 2020 i v roce 2021–22. Zdálo se, že ať udělá cokoliv, minulost v Mansonově sektě jí dlouho bránila v cestě na svobodu.
Van Houtenová mezitím podala žádost o přezkoumání Newsomova posledního veta k odvolacímu soudu. V květnu 2023 tříčlenný odvolací soud v Los Angeles většinou 2:1 rozhodl v její prospěch – zrušil rozhodnutí guvernéra a nařídil umožnit propuštění.
Strávila za mřížemi celý svůj dospělý život – od dvaceti do sedmdesáti tří let, celkem 19 283 dní.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Leslie_Van_Houten
https://www.latimes.com/opinion/story/2023-07-12/leslie-van-houten-manson-family-parole-rosemary-leno-labianca-murder
https://www.latimes.com/california/story/2019-07-27/charles-manson-family-timeline
https://www.biography.com/crime/leslie-van-houten
https://www.washingtonpost.com/history/2023/07/08/manson-family-leslie-van-houten-parole/
https://abcnews.com/US/charles-manson-follower-leslie-van-houten-released-prison/story?id=101106945
https://www.latimes.com/local/lanow/la-me-ln-prosecutor-deny-parole-manson-van-houten-20160628-snap-story.html
https://www.famous-trials.com/manson
https://law.justia.com/cases/california/court-of-appeal/2023/b320098.html
