Článek
Praha, konec sedmdesátých let. Do schránek desítek přátel a kolegů dorazil šokující telegram oznamující úmrtí Jiřího Císlera. Slova černé na bílém hlásala, že oblíbený herec a komik náhle zemřel – ačkoliv ve skutečnosti byl živ a zdráv. Byla to bizarní mystifikace, zoufalý pokus vyhnout se svatbě s o generaci mladší snoubenkou Hanou.
Mistr sarkasmu, proslulý svým břitkým humorem, tak využil tragikomickou lest, aby unikl závazku. Šokovaná dívka obdržela falešné parte ženicha, svatba se nekonala a vztah rázem skončil.
Dětství plné vzdoru
Abychom pochopili, jak se zrodila osobnost tak výjimečná a neklidná, musíme se vrátit na začátek jeho života. Jiří Císler se narodil 4. února 1928 v Českých Budějovicích do rodiny, kde se střetávaly dva světy – po matce zdědil prudkou, východní krev, po otci tvrdohlavou paličatost.
Otec si dokonce přál syna Jana a malému Jiřímu odmala tvrdil, že se jmenuje Jan. Možná právě v té chvíli se v něm zrodil první vzdor a svéhlavost vůči autoritám, které později poznamenaly celý jeho život.
Od útlého dětství Císlera pohltila hudba. Ve čtyřech letech vzal poprvé do ruky housle a vydržel cvičit celé hodiny, ponořený do snů o velkých melodiích. Hudba se stala jeho osudem – dokonce ani během základní vojenské služby se jí nechtěl vzdát.
Naučil se narychlo hrát na trumpetu, jen aby nemusel pochodovat s puškou, ale mohl sloužit v armádním orchestru. Taková byla jeho odhodlanost: pro umění byl ochoten podstoupit cokoliv, obejít pravidla a jít si tvrdohlavě za svým.
Po druhé světové válce nastoupil mladý Císler jako houslista do orchestru Jihočeského divadla v rodných Budějovicích. Brzy tam na sebe upozornil svým talentem a temperamentem režiséra Miroslava Macháčka, který ho doslova vytáhl z orchestřiště nahoru na jeviště. Z houslisty se tak stal operetní zpěvák a později i činoherní herec.
Divadlo ho pohltilo – pronikl i do tajů režie, skládal scénickou hudbu a psal písňové texty. V jeho křehké postavě dřímal neuvěřitelný živel. Kolegové vzpomínali, že byl neuvěřitelně činorodý, všestranný a na jevišti doslova k neutahání.Mladý Jiří miloval především muzikál, kde mohl spojit své herectví i hudební nadání.
Koncem 50. a začátkem 60. let zazářil například v divadelní parodii Limonádový Joe, a když se počátkem 60. let přesunul do Prahy, vyzkoušel si angažmá v nuselském Divadle Na Fidlovačce. Tam si plnými doušky užíval muzikálů a operet, avšak jeho smělé nápady brzy narazily.
Jeho angažmá skončilo pro „přílišnou poplatnost západní kultuře“, a Císler tak zůstal celý rok bez práce. Nezbylo mu než přijmout nabídky mimo Prahu – prošel oblastní scény v Pardubicích, Mladé Boleslavi či Ústí nad Labem, než se na počátku 70. let mohl vrátit do metropole.
Jiří Císler vystřídal celkem devět divadelních scén, vesměs menších a alternativních, protože velká kamenná divadla ho nelákala. Na malých scénách cítil blízký kontakt s publikem, možnost improvizace a interakce. Byl to mistr malých forem – v letech 1971–1973 zakotvil třeba v legendárním Semaforu, kde režíroval slavné inscenace jako Kytice nebo Elektrická puma.
Diváci jeho hravé inovace milovali, ale nadřízení už méně. „Jirka byl živel, mocipánům se to nelíbilo, takže nikde dlouho nevydržel,“ vzpomínala později jeho druhá manželka Magdalena. Císler měl vrozenou neúctu k autorům a konvencím – nebál se říkat nahlas, co si myslí, a svými novátorskými nápady často převrátil celé divadlo naruby, k nadšení publika a zděšení vedení.
Výsledek byl pokaždé tentýž: musel jít o dům dál. Někdy ho prostě vyhodili, jindy – jak hořce poznamenala Magdalena – raději rovnou zavřeli celé divadlo. Navzdory nespornému talentu a divadelním úspěchům tak Císler zůstával širšímu publiku téměř neznámý.
Filmová kamera si jej poprvé všimla jen okrajově: v roce 1970 získal maličkou roli agenta StB v psychologickém dramatu Ucho. Jenže tento film putoval hned po natočení do trezoru a dvacet let nesměl být promítán. Jiří Císler zatím dál rozdával smích jen na prknech divadelních sálů – než přišel rok 1979 a s ním překvapivý zlom.
Voženílek
Široká veřejnost objevila Císlera až koncem 70. let, kdy mu bylo kolem padesátky. Tehdy Československá televize vysílala seriál Inženýrská odysea – dobově poplatný, normalizační příběh z prostředí továrních konstruktérů. Jednu z vedlejších postav, podlézavého intrikánka inženýra Voženílka, měl původně hrát Josef Somr, ale onemocněl.
Režisér hledal rychlou náhradu a na doporučení padla volba na Jiřího Císlera. Ten neváhal a roli přijal, aniž tušil, že právě začíná nová kapitola jeho života. Na obrazovce se objevil jen v několika scénách, ale stačilo to – diváci si jeho vlezlého oportunistu ihned všimli a nenáviděli ho od prvního okamžiku.
Voženílek byl přesně ten typ „malého českého človíčka“, který jde kvůli kariéře přes mrtvoly, podvádí a úlisně intrikuje. Císler ho zahrál tak věrohodně, až v něm publikum vidělo ztělesnění skutečných prospěchářů ve svém okolí.
Rázem získal mimořádnou popularitu, byť poněkud zvláštního druhu – národ jeho postavičku svorně nenáviděl, ale zároveň se nemohl dočkat každého dalšího dílu, aby viděl Voženílkovy podlé eskapády. Sám herec později hořce žertoval, že diváci si jej s tímto „parchantem Voženílkem“ docela ztotožnili.
Přes noc se tak malý muž s chraplavě-pisklavým hlasem stal známou tváří – a tvůrci televizních filmů i inscenací v něm objevili herecký poklad. Následující dekádu byl Jiří Císler pravidelně obsazován do řady filmů a seriálů. Často šlo opět o drobnější role, nicméně svým energickým projevem a nezaměnitelným sarkasmem dokázal strhnout pozornost i v krátkém výstupu.
Režiséři v něm viděli ideálního představitele tragikomických figurek „malé duše“ – všelijakých neschopných byrokratů, snaživých hlupáků, směšných intrikánů či popletených klaunů. A Císler, ač původně muž divadla, si filmování užíval: na plátně doslova vtančil jako svérázný řezník Čermáček v komedii Jak svět přichází o básníky, kde s nafouklým sebevědomím režíruje ochotnické představení.
V historické sáze Tisícročná včela ztvárnil tragikomickou postavu zakomplexovaného notáře Belányiho a v lechtivé retro-komedii Anděl s ďáblem v těle přidal další nezapomenutelnou epizodku. Svůj prorocký hlas Císler propůjčil i animovaným a zahraničním hrdinům. Pro dětské diváky se navždy stal zlým čarodějem Gargamelem z pohádkových Šmoulů.
Menší děti ho znaly také jako bláznivého moderátora Harryho Šoumena z televizního Studia Kamarád. Dokonce stihl krátce dabovat i legendárního francouzského komika Louise de Funèse – po smrti Františka Filipovského převzal jeho role, byť jen na pár filmů. Pro starší generaci zůstává zase nezapomenutelným mlsným králem z pohádky Za humny je drak (1982), kde si vystřihl roli rozmařilého panovníka hledajícího oběť pro draka.
Úsměvy na jevišti, tíseň v zákulisí
Skutečný vrchol popularity ale Císler zažil až v osmdesátých letech. Tehdy spojil síly s dalším komediálním talentem, Luďkem Nekudou, a společně vytvořili originální televizní pořad Sešlost. Od roku 1983 bavili diváky svým inteligentním humorem, improvizovanými scénkami a písničkami – jako uvolněná dvojice klaunů, kteří si rozumí beze slov.
Sešlost působila na tehdejší dobu neobvykle; byla svěží, hravá, plná nadsázky. Jiří Císler tu vystupoval jako Nekudův parťák, který pohotově glosuje a uvádí hosty. Diváci si tuhle legendární dvojici zamilovali.
Jenže za kulisami televizní zábavy oba muži nesli svá tajná trápení. Oba se ocitli v hledáčku komunistické Státní bezpečnosti kvůli svobodnému vystupování. Luděk Nekuda byl v polovině 80. let veden jako agent – donucen ke spolupráci vydíráním, z níž se pokoušel vyvléknout.
Jiří Císler byl registrován coby tajný spolupracovník v roce 1978 a o rok později dokonce povýšen na agenta. Jeho svazek byl sice po revoluci skartován, takže se přesně neví, jaké informace (a zda vůbec) StB předával.
Možná i on sám vedl s státní mocí tichý boj – zmítaný strachem o rodinu a kariéru, přesto nucen dělat morální kompromisy v době, která nepřála nekonvenčním klaunům.
Osud však ranil dvojici i jinak. V březnu 1988 Luděk Nekuda tragicky zahynul – nešťastně upadl ze schodů a po úrazu hlavy zemřel ve věku pouhých 45 let. Pro Jiřího Císlera to byl těžký úder. Ztratil kolegu, přítele i spoluspiklence, se kterým sdílel jeviště i životní nadhled. Nekudova smrt znamenala zároveň konec Sešlosti – a svým způsobem i konec jedné bezstarostné éry v Císlerově životě.
Krátce po revoluci v roce 1989 se Jiří pokusil splnit si svůj velký sen: založil vlastní divadelní soubor. Jeho Hravé divadlo se roku 1990 stalo první skutečně soukromou divadelní společností u nás. Císler tu byl principálem, režisérem i hercem v jedné osobě, odhodlaný tvořit svobodně a po svém.
Jenže bez zkušeností s podnikáním a v chaotických porevolučních časech projekt nevydržel – Hravé divadlo přežilo jen jediný rok a zaniklo. Jiří to však prý nelitoval; říkal, že všechno stojí za to aspoň zkusit.
Lásky a stíny v duši
Bouřlivé byly nejen Císlerovy divadelní roky, ale i jeho vztahy. Ženy pro něj znamenaly inspiraci i prokletí zároveň. Do manželství vstoupil poprvé už jako mladý herec – jeho první ženou byla tanečnice Božena Havlíčková. Narodila se jim dvojčata, dcery Zuzana a Johana, a zdálo se, že Jiří se usadí jako otec rodiny. Rodinné štěstí mu ale dlouho nevydrželo.
Za oponou úspěchů vedl život bohémského umělce: miloval noční život, víno, veselé společnosti a měl slabost pro krásné ženy. Nevyhýbal se milostným avantýrám ani bujarým večírkům – a manželství tím trpělo. Po několika letech následoval rozvod, malé dcery zůstaly s matkou a Císler pokračoval dál svou cestou nespoutaného komedianta.
Samotu však nevyhledával. Naopak, pověst svůdníka jej provázela i dál. Ve svých padesáti letech propadl kouzlu mladičké herečky Hany, která byla o třicet let mladší. Zamilovaný Císler neváhal pokleknout s prstenem, slíbil jí manželství a zdálo se, že svůj bouřlivý život konečně zkrotí.
Když ale došlo na konkrétní přípravy svatby, zachvátila ho panika a strach ze závazku. Jiří Císler se rozhodl z nastávajícího sňatku zbaběle vycouvat – a udělal to po svém, šokujícím způsobem. Hromadně rozeslal svatebním hostům i známým zprávu o své vlastní smrti.
Až do třetice všeho dobrého našel Jiří spřízněnou duši, která s ním dokázala sdílet život v dobrém i zlém. Tou ženou byla Magdalena, jeho druhá manželka. Vzali se v polovině 80. let a Magdalena po jeho boku zůstala až do úplného konce. „Neměla to s ním lehké,“ přiznávali jejich známí.
Císler byl mimořádný bohém, samorost a introvert, který si svým nezkrotným temperamentem a otevřenou kritikou dokázal nadělat spoustu nepřátel. Žil vždy hlavně přítomností – tady a teď, bez velkého plánování či bilancování budoucnosti.
Byl v jádru dobrosrdečný, ale nesnesl, když mu život ukázal svou temnou tvář. Nejvíce Císlera děsily nemoci a stáří. Svůj útěk před realitou řešil po svém: nechtěl vidět utrpení, a tak raději zavíral oči a unikal do světa humoru – či do náruče alkoholu.
Koncem devadesátých let dohnalo Jiřího Císlera to, čeho se vždy nejvíc bál. Kolem roku 2000 si lidé v jeho okolí začali všímat, že s ním není cosi v pořádku. Na jevišti zapomínal text, občas působil zmateně a nesoustředěně. Mnozí to zpočátku připisovali sklony k pití.
Jenže pravda byla horší. Lékaři mu diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, zákeřné onemocnění mozku, které pomalu vymazává vzpomínky. Uměleckou kariéru Jiřího Císlera tato nemoc nemilosrdně ukončila.
Po roce 2000 už o Jiřím Císlerovi téměř nebylo slyšet. Prostě zmizel. Poslední čtyři roky života už téměř nepromluvil. Zavíral se ve svém bytě poblíž Národního divadla, kde dlouhé hodiny sedával ve starém křesle u okna a s prázdným pohledem sledoval dění na ulici hluboko pod sebou. Jiří Císler zemřel 17. dubna 2004 v Praze, dva a půl měsíce po svých 76. narozeninách.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_C%C3%ADsler
https://www.krajskelisty.cz/praha/21606-pit-dokazal-klidne-tyden-a-nadelal-si-spoustu-nepratel-pak-uz-jen-sedel-sam-a-cekal-na-smrt-tajnosti-slavnych.htm
https://www.extra.cz/suknickar-z-pohadky-za-humny-je-drak-jiri-cisler-unikl-svatbe-tak-ze-zfingoval-svou-smrt-e5e36
https://plus.rozhlas.cz/ludek-nekuda-a-jiri-cisler-bavili-v-80-letech-divaky-pritom-je-mela-v-hledacku-8649999
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/jiri-cisler-herec-reziser-a-komik-178416
https://zeny.iprima.cz/jiri-cisler-prestal-mluvit-a-stal-se-nemohoucim-co-stalo-v-parte-ktere-si-sam-napsal-230164
https://cisler.estranky.cz/clanky/zivotopis.html
