Článek
Neděle 8. října 1961 – den, kdy „pukla země“ na Tristaně. Zanedlouho po večerní bohoslužbě si několik rodin na východním kraji osady Edinburgh of the Seven Seas všimlo prasklin táhnoucích se napříč travnatou plání od úpatí sopečného srázu až k moři.
Během pár hodin se tenké trhlinky rozšiřovaly, potrhaly vodovodní potrubí a ze země začaly tryskat gejzíry vody. Po setmění se na některých domech nedaly zavřít dveře – zem se pod nimi zvedala a klesala. Noc prořízl ohlušující rachot: ze skalní stěny nad vesnicí se řítily balvany, dunění se mísilo se štěkotem vyděšených psů a osamělými výkřiky ostrovanů.
V jednu chvíli se zdálo, že hory padají přímo na lidská obydlí – východní část vsi se proto beze slov vylidnila. Lidé mlčky opouštěli své domy, nesli v pytlích to nejnutnější, matky svíraly děti v náručí a všichni spěchali hledat útočiště u příbuzných na bezpečnějším západním konci osady. Těch pár stovek metrů mezi kamennými domky a pastvinami dělilo život od smrti.
Mladá maminka Ida Greenová, která přivedla na svět děťátko teprve před čtyřmi dny, s ním prchla k příbuzným. Když duchovní Charles Jewell zjistil, že žena úzkostlivě postrádá pro novorozence křest, okamžitě vzal misku na pudink jako křtitelnici a přímo uprostřed zběsilého hřmění padajících skal dítě pokřtil. V tu noc se nikdo nevyspal. Ostrované schoulení v provizorních boudách na bramborových políčkách naslouchali mohutným otřesům a modlili se, aby jejich ostrov vydržel.
Ráno 9. října se situace trochu uklidnila – některé trhliny se samy zavřely. Lidé se opatrně vraceli obhlédnout svá stavení a doufali, že nejhorší pominulo. Jenže odpoledne se země znovu otevřela – přímo na okraji osady zela široká puklina a půda vedle ní se začala zlověstně vydouvat. Během půl hodiny se před užaslými obyvateli vytvořila vyvýšenina ve tvaru puchýře, ze které stoupal kouř a prýštila láva.
Mladý britský správce ostrova Peter Wheeler začal na lodní zvon bít na poplach. V přístavišti naštěstí kotvila loď Tristania patřící místní rybářské společnosti. Wheeler nařídil všem připravit se k okamžité evakuaci. Ještě tu noc strávili lidé pod širým nebem, zkoprnělí zimou a strachy. K ránu 10. října 1961 se ozval ohlušující výbuch – nová sopka prorazila na povrch.
Úzký pruh pobřeží, jediný obyvatelný kus ostrova, se stával pastí. Jakmile se rozednilo, všech 264 obyvatel Tristanu – nastoupilo do dlouhých otevřených člunů a zamířila k moři. Za nimi zůstával rodný domov zahalený dýmem a popelem. Tristania a menší loď Frances Repetto převezly všechny uprchlíky na nedaleký neobydlený ostrůvek Nightingale.
Odtud je druhý den ráno vzal na palubu nákladní parník Tjisadane, který kvůli nim odklonil svou trasu. Když se v dálce zvedlo moře a z temných mraků vykoukla špička Queen Mary’s Peak, nejvyšší hory ostrova, mnozí Tristanďané plakali – nikdo netušil, zda ještě někdy svůj domov uvidí.
Holandská loď je vysadila v jihoafrickém Kapském Městě, odkud pokračovali do Anglie. V listopadu 1961 připluje ztracený kmen do Londýna – senzace pro novináře i veřejnost. Fotografové blesky ozařují tváře ostrovanů, kteří vystupují z lodě na cizí pevninu. Tito lidé nikdy neviděli auta, obchody, dlážděné silnice ani pouliční lampy; dokonce i jízdní kolo pro ně bylo neznámou věcí.
V očích reportérů působí ostrované zamlkle a nevděčně – odpovídají na zvědavé dotazy jedinou prosbou, že chtějí zůstat pospolu. Britské úřady je proto společně ubytují v uprázdněném armádním táboře v Surrey nedaleko Southamptonu. Zpočátku panuje zvědavé nadšení – noviny líčí, jak Tristanďané poprvé vidí televizi a ochutnávají zmrzlinu.
Jenže idyla moderního světa se brzy vytrácí: kulturní šok na sebe bere krutou daň. Ostrovany, nemající téměř žádnou imunitu vůči virům z Evropy, kosí infekce; hned první zimu v exilu zemřou čtyři starší lidé na zápal plic. Děti se bojí chodit do nové školy a nerozumí přízvuku spolužáků. O Vánocích jim charitativní organizace přiveze převlečeného Santa Clause – a malí Tristanďané zděšeně prchají, protože vůbec netuší, co je to za podivného cizince.
Úřady se snaží izolovaným vesničanům co nejrychleji nalézt práci, aby nevznikla nevraživost okolí vůči „příživníkům“. A tak rybáři, kteří nikdy nepoznali peníze a obchod pouze směňovali úlovky za zboží, najednou dostanou výplatu a mají platit nájem. Ženy, které celý život pracovaly na rodinné farmě, posílají do obchodních domů – tři ostrovanky nastupují jako prodavačky do sítě Woolworth v Redhillu.
Nechápou však systém docházky a směn: když jedna nemůže, pošle do práce příbuznou, jindy zase všechny tři společně odejdou zkrátit si dlouhou chvíli, když nejsou zákazníci. Nadřízení nevěří vlastním očím. Další muži z ostrova dostávají místo strážných, ale koncept soukromého majetku je pro ně tak cizí, že netuší, před kým co hlídat.
A téměř nikdo z přistěhovalců nezná hodiny – na ostrově sice znali kalendář přírody a ročních dob, ale přesný čas nepotřebovali. Nyní chodí pozdě, pletou si dny v týdnu… Civilizace kolem nich začne brzy ztrácet trpělivost. V novinách se objevují rozhořčené komentáře: nevděční divoši!
Dostali v Británii pohodlné byty, nemocniční péči, televizi, ale tváří se nespokojeně. Nikdo si neuvědomuje, jak moc těmto 264 duším chybí jejich mlhou zahalený ostrov uprostřed oceánu.
Během roku 1962 se v táboře Fawley u Southamptonu, kde Tristanďané přebývají, zrodí tajný plán. Svolávají se rodinné rady a ostrované jednomyslně rozhodnou: vrátíme se domů. Britské úřady jsou v šoku. Koloniální ministr Reginald Maudling v únoru 1962 prohlašuje v parlamentu, že Tristan da Cunha už patrně nikdy nebude obyvatelný – proč by se tam tedy vraceli?
Konzervativní poslanec dokonce navrhuje ostrov využít jako cvičiště pro jaderné exploze. Tristanďané ale trvají na svém. Nezviklá je slib nových domů v Anglii, ani varování geologů, že jejich vulkán může kdykoli znovu ožít. Skupina dvanácti nejodhodlanějších na vlastní náklady kupuje lodní lístky do Kapského Města a vydává se zjistit, zda je možné návrat připravit.
Londýn se jim v tom pokouší zabránit – odmítá poslat na Tristan výpravu a zpočátku ani nechce povolit lodní spojení. Když ale novináři zjistí, že vláda chce lidem bránit vrátit se domů, obrací se veřejné mínění ve prospěch „vyhnanců z Tristanu“. Britský tisk popisuje jejich odhodlání s úžasem i obdivem.
V říjnu 1962 přichází z ostrova zpráva, na kterou všichni čekali: vesnice Edinburgh stojí, většina domů unikla zkáze, jen konzervárna langust je zasypaná lávou. Je rozhodnuto. Na palubě lodi RMS Stirling Castle se tristanský lid vydává na cestu domů.
Dne 10. listopadu 1963 – po dvou letech v exilu – stane na rodné půdě prvních 200 navrátilců. Další menší skupiny je záhy následují a do konce roku 1963 je osada opět plná života. Britská vláda překvapeně sleduje exodus opačným směrem, než bývá zvykem, a vzápětí zruší Tristanďanům automatické právo usazovat se ve Spojeném království – jakési právní pojištění, aby se podobná záchranná akce nemusela opakovat.
Návrat do izolace
Ostrov přivítal své děti rozbitým přístavem a ohořelými ruinami továrny, z níž kdysi plynul skromný peněžní příjem. Začíná obnova. Britské námořnictvo v 60. letech vybuduje na Tristaně první opravdový přístav s dlouhým molem, který usnadní vykládku lodí. Postaví se nové domy, škola, nemocnice – infrastruktura, již do té doby lidé nepotřebovali.
Po válečných zkušenostech a dramatické evakuaci už nikdo nepochybuje, že malá komunita na sopečném ostrově si zaslouží spojení se světem. Odlehlost je ale přesto absolutní. Tristan da Cunha leží 2 816 kilometrů od nejbližší pevniny Afriky a 2 430 kilometrů od nejbližšího obydleného ostrova Svaté Heleny – hluboko v Atlantiku.
Po návratu domů se život vrací ke svým kořenům a ostrov žije z toho, co sám produkuje. Lidé sklízí brambory na lávových polích, pasou dobytek na jediném pruhu trávy mezi horou a mořem, vyrážejí na moře v dřevěných člunech a loví ryby a langusty jako po generace předtím.
„Nemáme tady boháče ani žebráky,“ říká pyšně místní starosta James Glass, sám zkušený kapitán jednoho z člunů. Tristanská pospolitost skutečně vznikla na principech rovnosti: všichni si jsou rovni, nikdo nesmí být nad ostatními – tak zněla dohoda, kterou sepsal už roku 1817 legendární osadník William Glass. Zemědělská půda, pastviny i les byly od počátku společným majetkem a dodnes je vlastnictví omezeno tak, aby nikdo nezískal víc půdy či dobytka než ostatní.
Ostrov proto nikdy nepoznal sociální vrstvy ani zločinnost. V celých dějinách Tristanu se neudál jediný vážný zločin. Mezi příbuznými se přece nekrade a konfliktům napomáhá předcházet i fakt, že tu přes 170 let neexistovala žádná formální autorita – žádný soudce, guvernér či policista. Teprve po druhé světové válce dosadili Britové na ostrov svého administrátora, ale i dnes tu zákony fungují spíše domluvou.
Při pohledu na domečky Edinburghu by se mohlo zdát, že jde o běžnou vesnici někde ve Skotsku či Irsku. Z komínů stoupá kouř, na zahrádkách mečí kozy a pobíhají slepice. Jen pozornější návštěvník si všimne zvláštnosti: na hřbitově, v kostele na nástěnných deskách i v telefonním seznamu (který má jen několik stran) se stále opakují stejná příjmení.
Dnešní populace Tristanu – pouhých 240 obyvatel – je totiž potomkem neuvěřitelně malého počtu předků. Ostrov byl osídlen pouhými osmi muži (britského, holandského, amerického či italského původu) a sedmi ženami (většinou míšenkami ze Svaté Heleny), kteří sem přišli v letech 1816–1908. Zakladatelé dali vzniknout sedmi hlavním rodům – dodnes tu převládají příjmení Glass, Green, Hagan, Swain, Rogers, Repetto a Lavarello.
Genetický základ komunity je tak nezvykle úzký a příbuzenství velmi těsné. Všichni Tristanďané jsou tak trochu bratranci a sestřenice – genealogové dokázali, že všechny dnešní rodové linie vedou jen k dvěma desítkám předků. Izolace ostrova dala vzniknout i neobvyklému dialektu angličtiny, kterému cizinci sotva rozumějí.
Kromě roztomilých odchylek jazyka si však genetická izolace vybrala i odvrácenou daň. Všichni obyvatelé si s sebou nesou dědictví svých předků, dobré i zlé: například astma je na ostrově tak rozšířené, že jím trpí 42 % populace – lékaři zjistili, že tuto náchylnost zřejmě nesli už tři z prvních osadníků. Vyskytuje se tu také dědičný glaukom, zelený zákal způsobující slepotu.
Tyto nemoci obvykle spojené s vysokým věkem tu dostávají i mladší lidé - lékařská péče je dnes naštěstí k dispozici díky dvěma stálým lékařům z Británie. Donedávna musely místní ženy cestovat porodit do Kapského Města, protože komplikace by doma nepřečkaly – teprve roku 2017 se Tristan dočkal první moderní porodnice.
Každý příjezd lodi z civilizace je svátkem: přiveze poštu a balíky (objednané přes internet, protože od roku 2005 má ostrov vlastní poštovní směrovací číslo TDCU 1ZZ pro snadnější online nákupy), někdy také pár turistů nebo navrátilců. Ano, i navrátilců: čas od času se někdo z mladých, kdo odešel na zkušenou do Evropy či Austrálie, pokorně vrací domů – stýská se mu po rodině, po horách a oceánu.
Pokrok dorazil i sem, byť pomalu: ostrov má malé muzeum a dokonce miniaturní turistické centrum, kde si můžete koupit tričko „I ❤ Tristan da Cunha“ nebo ručně vydlabaný model lodi.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Tristan_da_Cunha
https://www.tristandacunha.org/
https://www.discovermagazine.com/balancing-faraway-life-on-tristan-da-cunha-44846
https://kids.britannica.com/students/article/Tristan-da-Cunha/338827
https://freedomnews.org.uk/2023/02/08/tristan-da-cunha-the-utopia-that-worked/
https://www.newyorker.com/magazine/1963/11/09/something-wrong-with-the-island
