Článek
Narodil se někdy v 70. letech 10. století jako prostřední ze tří synů českého knížete Boleslava II. zvaného Pobožný. Spolu se starším bratrem Boleslavem a mladším Oldřichem patřil do mocného rodu Přemyslovců, jehož příslušníci se ovšem mezi sebou nešetřili.
Rodová hesla o soudržnosti neplatila – spíše naopak. Už Jaromírův děd Boleslav I. proslul vraždou svého bratra Václava. A Jaromírův otec Boleslav II. si upevnil moc mimo jiné vyvražděním konkurenčního rodu Slavníkovců na Libici (995).
Synové Boleslava Pobožného tak vyrůstali v prostředí, kde násilí bylo stejně běžné jako modlitba. Po otcově smrti (999) usedl na knížecí stolec prvorozený Boleslav III. zvaný Ryšavý. Brzy se ukázalo, že je bezcitný a krutý i na onu drsnou dobu.
Boleslav III. měl velký problém: i po několika letech manželství se mu nedařilo zplodit syna, dědice knížecího trůnu. Obával se proto, že po jeho smrti (nebo i dříve) by si moc mohl nárokovat některý z jeho mladších bratrů, zejména Jaromír. A tak se rozhodl jednat preventivně.
Kníže Jaromír byl jednoho dne z Boleslavova rozkazu chycen a vykastrován – brutálně vyřazen z možnosti mít potomky a založit vlastní vládnoucí větev. Ve středověku byla kastrace zpravidla prováděna buď ostrým nožem, nebo drcením varlat; obě metody znamenaly hrozné utrpení a často i smrt vykrvácením či infekcí. Jaromír však tuto nelidskou operaci přežil.
Ani to však Boleslavu III. nestačilo. Rozhodl se odstranit i nejmladšího Oldřicha. Podle pověsti nařídil bratrovu vraždu přímo v lázni, kde se Oldřich koupal – snad ho chtěl dát uškrtit nahého a bezbranného. Oldřichovi se ale s notnou dávkou štěstí (a podle legendy i s pomocí meče) podařilo uniknout. Vyděšená matka obou napadených princů, kněžna Emma, pochopila, že Boleslavova bratrská láska není zrovna velká.
Popadla Oldřicha i pochroumaného Jaromíra a utekla s nimi z Prahy do Bavorska. Jejich útočištěm se stal dvůr mocného vévody (a pozdějšího německého krále) Jindřicha II., dlouholetého přítele zesnulého Boleslava Pobožného.
Boleslav III. zatím doma rozpoutal krvavý teror. Jeho zuřivost postihla i významný rod Vršovců, údajné strůjce jednoho ze spiknutí proti němu. Kníže neváhal – svolal hostinu a nechal nic netušící předáky Vršovců na místě povraždit, dokonce vlastnoručně zabil i jednoho ze svých šlechticů, který byl zároveň Boleslavovým švagrem.
Tato zběsilost už byla příliš i na jeho spojence, polského vládce Boleslava Chrabrého. Ten rázem obrátil: lstí vylákal Boleslava III. Ryšavého k sobě do Polska, nechal ho oslepit a uvrhnout do žaláře.
Mezitím v Čechách zavládl zmatek. Boleslav III. zmizel ze scény a prázdný stolec se pokusil ovládnout Boleslav Chrabrý. Roku 1002 – snad po nějaké dohodě s částí české šlechty – dosadil do Prahy loutkového knížete Vladivoje, muže nejasného původu, možná příbuzného z polské Piastovské dynastie.
Vladivoj však brzy na český trůn přinesl nový problém. Jako první v dějinách si nechal udělit Čechy v léno od římského krále – formálně tak uznal svrchovanost říše nad Prahou. Sám se potom upil k smrti už po necelém roce vlády (leden 1003). Nastala nejistota, kdo bude vládnout dál. Část domácí šlechty, orientované proříšsky, okamžitě povolala z exilu Jaromíra.
Přemyslovský princ se s podporou Jindřicha II. vrátil do Čech a nechal se provolat knížetem. Avšak druhá mocenská skupina – šlechtici loajální spíše Polákům – současně pozvala zpět slepého Boleslava III., kterého držel v záloze Boleslav Chrabrý.
Jaromír se ani nestačil ujmout vlády a už musel před touto spojeneckou invazí prchat zpět za hranice. Na český trůn se vrátil Boleslav III. (pod polskou kontrolou) – ale jen na pár týdnů.
Po zmíněném masakru Vršovců jej Boleslav Chrabrý definitivně odstranil a sám převzal přímou vládu nad Čechami. Roku 1003 tak polská vojska obsadila Prahu a Boleslav Chrabrý se tituloval českým knížetem.
Boj o trůn
Jaromír s Oldřichem zůstávali v exilu a čekali na svou příležitost. Ta přišla brzy – německý král Jindřich II. nebyl ochoten nečinně přihlížet, jak Poláci ovládli Čechy. Na podzim roku 1004 vytáhla říšská vojska vedená samotným králem Jindřichem a doprovázená Jaromírem do Čech.
Akce proběhla překvapivě hladce. Němci obešli pohraniční pevnosti, porazili polské posádky v severních Čechách (u Chlumce a Žatce) a vtrhli do nitra země. Jaromír tehdy osobně vedl české ozbrojence bojující po boku německého vojska a podle kronik se vyznamenal statečností.
Poláci ztratili podporu – jejich posádka na Pražském hradě v panice uprchla, když uslyšela zvony z nedalekého Vyšehradu svolávající Čechy do zbraně. Mezi prchajícími byl i Soběslav Slavníkovec, poslední přeživší člen vyvražděného slavníkovského rodu, kterého při útěku zabili Jaromírovi muži. Ráno pak Jaromír vítězně vešel otevřenými branami Pražského hradu. Po dlouhých třech letech zmatků dosedl opět Přemyslovec na trůn svých předků.
Kníže Jaromír I. se formálně ujal vlády v Čechách na sklonku roku 1004. Hned vzápětí dorazil do Prahy král Jindřich II., aby stvrdil nový pořádek: slavnostně udělil Jaromírovi zemi Čechy v léno (podle zvyklostí obdržel Jaromír symbolické kopí jako znak své závislosti). Český stát se tak ocitl hlouběji v područí říše, než byl za jeho otce.
Jaromír se stal knížetem z císařovy milosti – a podle toho také jednal. V následujících letech byl oddaným spojencem Jindřicha II. ve válkách proti Polákům. Hned roku 1005 vytáhly české oddíly po boku říšské armády proti Boleslavu Chrabrému. Boje o hranice byly v této době na denním pořádku; Jaromír například dobyl a krátce držel Budyšín a Milsko (Lužice) na dnešní sasko-polské hranici, ale většinu těchto území zase ztratil.
Také Morava zůstala po celou dobu Jaromírovy vlády v moci Poláků nebo místních velmožů. Kosmas i novodobí historikové soudí, že Jaromír byl jako vládce poměrně slabý a ve vleku mocnějších spojenců. Díky své mírné povaze se prý neodvážil tvrdě zakročit, když to bylo potřeba – což ovšem v nejisté době mohlo být i plus, neboť zemi sužovanou válkami aspoň příliš neplundroval.
Skutečné nebezpečí ale číhalo jinde. Jaromírův mladší bratr Oldřich, který po boku Jindřicha II. rovněž přitáhl zpět do Čech, začal pošilhávat po vládě. Oldřich byl odhodlaný, ctižádostivý a – na rozdíl od vykleštěného Jaromíra – plodný. Kolem roku 1012 už dospěl k názoru, že on by byl lepším knížetem.
K jaru 1012 se Oldřich zřejmě s pomocí části šlechty vzbouřil a převzal moc. Vyhnal Jaromíra z Prahy a prohlásil se knížetem místo něj. Historické prameny neuvádějí detaily převratu, jen konstatují, že Jaromír „utekl z neznámých důvodů do Polska a teprve potom do říše“. Je možné, že Oldřich bratra zaskočil rychlým převratem, nebo snad Jaromír raději před Oldřichovým násilím prchl sám.
Uchýlil se každopádně zpět k německému králi Jindřichovi II. – doufal, že v něm znovu najde oporu. Jenže časy se změnily. Jindřich II. už Jaromíra nepotřeboval jako pěšáka ve své hře. Českým knížetem byl teď Oldřich, který se projevil jako schopnější vládce a Němcům nečinil potíže. Když tedy Jaromír dorazil do Německa, Jindřich ho nepřijal jako přítele, ale jako potížistu.
Nechal pražského ex-knížete zajmout a vsadit do vězení na hradu Utrecht (v dnešním Nizozemsku). Bylo to drsné opatření – Jaromír strávil v temné kobce neuvěřitelných 21 let. Dvě desetiletí se o něm prakticky nevědělo. Kdesi daleko na západě churavěl nešťastný Přemyslovec, zatímco v Čechách mezitím vládl pevnou rukou jeho mladší bratr.
Jednadvacet let žaláře
Kníže Oldřich (1012–1033) se ukázal být mnohem razantnějším vladařem. Po převratu dal nemilosrdně zúčtovat se zbytky Jaromírových přívrženců – podle pověstí prý opět tekla krev Vršovců, neboť Oldřich neměl v lásce pány, kteří dříve Jaromíra podporovali. Vyhnal také z Čech biskupa předchozího režimu a dosadil vlastního kandidáta. K upevnění moci využil i osobní život: ignoroval možnou nevůli šlechty a oženil se s prostou selskou dívkou Boženou, se kterou zplodil syna Břetislava.
Tím zajistil pokračování přemyslovské dynastie, což Jaromír kvůli své kastraci nikdy učinit nemohl. Oldřich také obnovil svrchovanost nad Moravou – vyhnal odtud polské posádky a mladého Břetislava ustanovil moravským údělným knížetem. Češi za Oldřicha opět nabývali na síle; když k němu Boleslav Chrabrý vyslal poselstvo s návrhem spojenectví, Oldřich prý polské posly drze uvěznil a některé dal pobít.
Tato odvaha hraničící s drzostí se mu ovšem málem stala osudnou. Roku 1024 zemřel německý panovník Jindřich II. a nastoupil nový císař, Konrád II. S tímto vladařem se Oldřich odmítl příliš podřizovat – například ho nepodpořil vojensky v jeho tažení do Polska kolem roku 1030.
Trpělivost říše rychle došla. Konrád II. zatoužil českého přidrzlého vládce pokořit a nahradit někým povolnějším. Koho měl po ruce? Starý známý Jaromír stále ještě živořil v řetězech a nyní se nečekaně znovu hodil do hry.
Na podzim 1033 vpadlo říšské vojsko do Čech. Císař Konrád obvinil Oldřicha ze zrady a nechal ho zajmout. Po více než dvaceti letech tak byl sesazen další český kníže – a role se prohodily. Jaromír byl vytažen z utrechtského vězení a potřetí dosazen na knížecí stolec.
Shodou okolností (či právě císařovým zásahem) se Jaromír ocitl znovu na vrcholu moci právě po 21 letech od svého svržení – stárnoucí a poznamenaný muž, který už jistě ani nedoufal, že ještě někdy zasedne na Pražském hradě. Historikové však pochybují, že by Jaromír v této fázi byl skutečným vládcem. Zřejmě plnil spíš úlohu císařovy loutky, skrze niž chtěl Konrád řídit české země dle libosti.
Situace se nicméně brzy zkomplikovala. Česká šlechta nebyla jednotná a Konrád II. se obával otevřeného odporu. Nakonec tedy změnil svůj záměr: v březnu 1034 císař udělil Oldřichovi milost a propustil ho ze zajetí s podmínkou, že se v Čechách podělí o vládu s Jaromírem.
Měl to být nevídaný experiment – dva bratři, dosavadní soupeři, teď měli vládnout společně, přičemž Jaromír dostane část Čech jako svůj úděl a Oldřichův syn Břetislav si ponechá správu Moravy. Takové uspořádání však v drsném 11. století nemohlo fungovat. Hned po návratu do Prahy dal Oldřich jasně najevo, že se o moc dělit nehodlá.
Jaromíra nechal zajmout a krutě zmrzačit – jeho nohsledi starého knížete oslepili. Když už Jaromír nemohl mít děti, neměl prý mít ani oči. Z kdysi obávaného bojovníka se tak stal bezmocný slepý stařec, neschopný vést vojsko či aktivně vládnout. Oldřich tímto brutálním činem de facto vyřadil bratra ze hry a ještě ho dal uvěznit na venkovském hradišti (patrně právě ve Staré Lysé).
Tím by Jaromírův příběh nejspíš definitivně skončil, kdyby nezasáhl osud. 9. listopadu 1034 – pouhých osm měsíců po svém návratu k moci – kníže Oldřich náhle zemřel. Podle jedné z dobových zpráv skončil po bujné pitce, zkrátka dodýchal prý přímo za stoly při hostině.
Tak či onak, smrtí Oldřicha se situace opět převrátila. V zemi nezůstal jiný dospělý Přemyslovec než Jaromír (Břetislav byl tou dobou patrně ještě mimo Čechy). Ačkoli slepý a poznamenaný vězeň, Jaromír byl stále naživu – a tím pádem z dynastického hlediska nejstarší a právoplatný nástupce na knížecí stolec.
Po Oldřichově skonu tedy znovu nastoupil jako český kníže Jaromír, byť jen formálně a na krátký čas. O vládu už ale nestál. Prožil příliš mnoho zrad a příkoří, než aby mu na sklonku života ještě záleželo na trůnu. Především však dobře věděl, že nemá dědice ani oporu u velmožů. Jen několik dní po Oldřichově pohřbu proto Jaromír veřejně prohlásil, že se vzdává knížecí moci a přenechává vládu synovci Břetislavovi.
Návrat slepého knížete
Jaromír už nechtěl nic riskovat. Sám abdikoval a uvedl na trůn Břetislava I., čímž zajistil pokračování rodu a snad i jakous takous stabilitu země. Zdálo by se, že po tolika bouřích by už starý kníže mohl dožít zbytek dnů v poklidu. Nestalo se tak.
Jaromír měl totiž staré nevyřízené účty a jeho nepřátelé byli stále při chuti. Patřili k nim zejména členové rodu Vršovců – významné české šlechtické dynastie, s níž měl Jaromír vleklé spory. Ještě jako kníže prý kdysi odsoudil některé Vršovce k smrti či vyhnanství a tento rod mu nezapomněl ani jeho roli při krvavých mocenských zvratech minulých let.
Navíc Jaromír, zřejmě posilněn pocitem morálního vítězství, pronesl při Břetislavově nástupu na trůn na adresu Vršovců velice ostrá slova. Podle dochovaných záznamů je veřejně označil za „ničemné syny a domácí nepřátele“, kteří nikdy nebyli věrní přemyslovskému rodu.
Tím nad sebou v podstatě vyřkl ortel smrti. Pro hrdé velmože bylo nepřijatelné, aby jim slepý starý muž takto spílal, a navíc se mohli obávat, že by Jaromír mohl Břetislava poštvat proti nim. Rozhodli se proto jednat.
Někdy na podzim roku 1035 zosnovali Vršovci proti Jaromírovi komplot. Jejich vůdce, pán jménem Kochan, vyslal ke Staré Lysé najatého vraha. A tak došlo k tragické scéně, jíž jsme začali náš příběh – k jedné z nejbizarnějších vražd českých dějin.
Bezmocný slepý kníže byl úkladně zabit v soukromí latríny, probodnut kopím ze zálohy. Kosmas Pražský, který o této události psal o půlstoletí později, ji vylíčil se zjevnou dávkou zhnusení i škodolibosti: „Kochan poslal svého kata a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních,“ zaznamenal kronikář.
Urozený Přemyslovec zemřel potupnou smrtí, která jako by symbolicky vyjadřovala ponížení celého jeho života. Podle dobových zpráv navíc Jaromír na místě hned nezemřel – na oné studené pryčně prý ještě trpěl v krutých bolestech několik dní, než se jeho trápení skončilo.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_(kn%C3%AD%C5%BEe)
https://www.poznatsvet.cz/historie/knize-jaromir-vrazda-na-zachode/
https://www.dotyk.cz/magazin/knize-jaromir-oldrich-boleslav-premyslovci-30000129.html
https://www.e-stredovek.cz/post/jaromir-i/
https://www.memento-historia.cz/clanek/220/vykastrovany-oslepeny-a-zabity-na-zachode-smutny-osud-ceskeho-knizete-jaromira
