Článek
Sydney, rok 2010 – na zahradě rodinného domu sedí parta kamarádů okolo dvacítky, v ruce sklenky červeného vína, cítí se dospěle a dobře se baví. Noc pokročila a oslava narozenin graduje, když vtom před nimi přes betonovou terasu přeleze malý zahradní slimák.
„Mám ho sníst?“ zahlaholí se smíchem jeden z mladíků. Devatenáctiletý Sam Ballard, nadějný hráč ragby ze Sydney, se bez váhání zvedá a slimáka polyká – výzvu přijal ve vteřině, než bys řekl šnečí sliz. Tehdy to vypadalo jako nevinná legrace, klukovina z hecu, jíž se všichni zasmáli.
Tehdy nikdo, včetně Sama samotného, netušil, jak fatální důsledky může tahle chvíle mít. Slimák v sobě nesl neviditelného vetřelce – larvy parazitického červa druhu Angiostrongylus cantonensis, známého jako krysí plicní červ. Tento parazit obvykle tráví život v těle potkanů a jeho larvy se mohou dostat do těl plžů, jako jsou slimáci či šneci.
Pro člověka většinou nebývá nebezpečný a imunitní systém si s ním poradí, jen vzácně pronikne do mozku a způsobí závažné neurologické poškození. Sam Ballard však bohužel patřil k těmto výjimečným případům – onen spolknutý slimák v sobě nesl larvy, které v Samově nervové soustavě rozpoutaly tragédii.
Z banální sázky se stala noční můra. Začal osm let trvající příběh o bolesti, naději i vině, který nakonec otřásl celou Austrálií a světu posloužil jako mrazivé varování před zdánlivě nevinnou nerozvážností.
Záhadná nemoc
Zpočátku se nic nedělo a Sam pokračoval v každodenním životě. Po několika dnech však začal pociťovat zvláštní, silnou bolest v nohou. Přidalo se i časté zvracení a točení hlavy. Stav mladého sportovce se prudce zhoršoval, až jeho matka Katie Ballard neváhala a urychleně syna odvezla do nemocnice.
Měla obrovský strach – její manžel (Samův otec) trpěl roztroušenou sklerózou a ona se děsila, že podobná diagnóza teď čeká i Sama. Lékaři však roztroušenou sklerózu vyloučili a začali pátrat po skutečné příčině kolapsu.
Až teprve v nemocnici Sam přiznal matce, co na oné oslavě provedl – že spolkl slimáka. Katie si prý v tu chvíli úlevně oddychla. „To přece nikomu nemůže ublížit,“ reagovala. Netušila, jak moc se mýlí. Série testů brzy odhalila šokující pravdu: Sam bojuje s eozinofilní meningitidou, zánětem mozkových blan způsobeným oním krysím parazitem.
Larvy červa se z trávicího traktu mladíka prokousaly až do centrálního nervového systému – do mozku a míchy – kde začaly napadat nervovou tkáň. To, co u většiny nakažených lidí způsobí nanejvýš mírné obtíže během pár dní, v Samově případě spustilo kritický stav. Hloupé gesto ho přivedlo na pokraj smrti. Organismus reagoval těžkým zánětem v mozku a Sam upadl do kómatu, z něhož se další více než rok neprobral.
Lékaři uvedli mladíka do umělého spánku a jeho rodina se ocitla v nejistotě. Sam ležel na jednotce intenzivní péče v hlubokém bezvědomí den za dnem, týden za týdnem. Katie Ballard u synovy postele trávila dny i noci s neochvějnou vírou, že se stane zázrak.
Kóma však trvalo neuvěřitelných 420 dní, tedy přesně čtrnáct měsíců. Teprve po uplynutí této doby – více než rok od oné osudné párty – se Samovo vědomí začalo probouzet. Mladík otevřel oči do reality, která už nikdy neměla být stejná jako dřív.
Život v paralýze
Pro rodinu a přátele to byla radostná zpráva: Sam se probral. Jenže brzy vyšlo najevo, že následky devastující infekce jsou trvalé a velmi vážné. Sam Ballard zůstal ochrnutý – infekce mu těžce poškodila mozek a nervovou soustavu natolik, že nemohl hýbat končetinami ani samostatně jíst či dýchat bez přístrojů.
Lékaři rodině sdělili krutý verdikt: mladý muž bude doživotně paralyzován a odkázán na nepřetržitou péči. Katie tomu zpočátku odmítala uvěřit. Stále opakovala, že její syn je „nezničitelný“ a že „díky bohu zase začne mluvit a chodit“, jen nikdo neví, jak dlouho to potrvá.
V roce 2011 napsala na Facebook plná naděje, že Sam je pořád ten samý uličnický Sam, pořád se směje. Jenže jak ubíhaly měsíce a žádné výrazné zlepšení nepřicházelo, i její optimismus začal vyhasínat. „Je to devastující. Změnilo to celý jeho život i můj. Je to hrozné, ten dopad je obrovský,“ přiznala po čase zdrcená Katie.
Po více než třech letech v nemocnici – kde se Sam postupně učil aspoň minimálně komunikovat a ovládat elektrický vozík – byl konečně propuštěn do domácího ošetřování. Z nemocnice odcházel jako zcela závislý na druhých, ale při vědomí.
Dokázal už jen obsluhovat joystick motorového invalidního vozíku jednou rukou. Nemohl mluvit, potravu přijímal sondou přímo do žaludku, trpěl častými záchvaty a jeho tělo nedokázalo samo regulovat ani tělesnou teplotu.
Přátelé Sama neopustili. Ti kluci, s nimiž onoho osudného večera popíjel na dvorku, zůstali součástí jeho „nového, omezeného světa“, jak to nazvala moderátorka Lisa Wilkinson. Chodili za ním pravidelně domů, sledovali s ním rugby v televizi, snažili se ho rozesmát. Když matka na chvíli odešla z pokoje, poťouchle Samovi přistrčili k ústům plechovku piva a opatrně mu pár kapek nalili na rty – a jeho oči se vždy rozzářily.
Jeden z kamarádů, Jimmy Galvin, vyprávěl, jak šel svého parťáka navštívit poprvé: „Omluvil jsem se Samovi za všechno, co se tu noc stalo – že jsem mu nezabránil toho slimáka sníst. A Sam… spustil slzy. Úplně se rozbrečel. V tu chvíli jsem věděl, že je pořád s námi, uvnitř je to stoprocentně on“.
Boj rodiny se systémem
Život ochrnutého Sama Ballarda se neobešel bez ohromných finančních nákladů. Potřeboval specializovanou lékařskou péči, rehabilitace, upravené pomůcky a zejména nepřetržitou asistenci. Jeho přátelé ihned po propuštění uspořádali sbírku, aby rodině pomohli hradit neustálou péči.
I tak se však Ballardovým brzy tenčily úspory. Katie musela opustit zaměstnání a stát se pečovatelkou na plný úvazek, což znamenalo nulový příjem. Rodina se spoléhala na podpůrné programy a dary.
V roce 2016 svitla naděje, když byl Sam díky novému australskému programu pojištění pro osoby s postižením (NDIS) uznán za příjemce speciálního příspěvku na péči ve výši 492 000 australských dolarů ročně. Jenže o rok později přišel šok. V říjnu 2017 úředníci NDIS Samovi po přezkumu drasticky snížili podporu na pouhých 135 000 dolarů – tedy na necelou třetinu – a udělali to mimořádně necitlivě: poslali o tom matce pouhou SMS zprávu, bez vysvětlení.
ento krok zanechal rodinu v dluzích; za potřebné pečovatelské služby již Sam Ballard dlužil 42 000 dolarů, které neměl z čeho zaplatit.
Případ zveřejnila média a zdvihla se vlna nevole veřejnosti. Teprve po tomto tlaku úřady couvly – představitelé NDIS v reakci uvedli, že došlo k „administrativní chybě“ a financování Samovy péče bylo posléze plně obnoveno.
V roce 2018, po osmi letech od oné osudné sázky, začal Samův vyčerpaný organismus vypovídat službu. Navzdory veškeré péči se jeho zdravotní komplikace množily a tělo zesláblého muže už nedokázalo dál bojovat. Na podzim 2018 Sam Ballard zemřel. Bylo mu 28 let.
Zdroje:
https://news.sky.com/story/australian-man-sam-ballard-who-was-left-paralysed-after-eating-a-slug-dies-aged-28-11545373
https://allthatsinteresting.com/sam-ballard
https://time.com/5445715/australia-slug-dare-sam-ballard/
https://en.wikipedia.org/wiki/Angiostrongylus_cantonensis
https://www.washingtonpost.com/sports/2018/11/05/young-rugby-player-ate-slug-mates-dare-now-hes-dead/
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/575190/nadejny-sportovec-28-snedl-slimaka-ochrnul-a-zemrel-sazka-s-kamarady-ho-stala-zivot.html
https://www.lifee.cz/osudna-sazka-sama-ballarda-v-opilosti-snedl-slimaka-nasledovalo-koma-paralyza-a-smrt-v-mladem-veku-b4d2c
