Článek
Caligula – doslova „botička“ – to slovo bylo původně láskyplnou žertovnou přezdívkou. Narodil se roku 12 n. l. jako nejmladší syn Germanika a Agrippiny starší, tedy do nejmocnější římské dynastie. Jeho rodokmen předurčoval velké ambice: Germanicus byl adoptivním synem císaře Tiberia a vnukem Marka Antonia, Agrippina zase vnučkou prvního císaře Augusta.
Malý Gaius strávil první roky dětství mimo palácové intriky – následoval Germanika na vojenských taženích po severní Germánii a Orientu. V drsných podmínkách legionářských táborů okusil podporu prostých vojáků. Germanikovy legie ho zbožňovaly jako vlastní talisman a jeho otec ho s oblibou oblékal jako malého legionáře, aby pozvedl morálku mužstva.
Právě tehdy vznikla přezdívka Caligula: vojáci mu tak říkali podle miniaturních vojenských střevíců (caligae), které nosil. Chlapec vyrůstal ve stínu výjimečného otce – Germanicus byl pohledný, statečný a nesmírně populární vojevůdce, jehož ctnosti lidé opěvovali skoro jako mýty. Láska římského lidu i armády k Germanikovi byla tak velká, že když zemřel Augustus, legie místo Tiberia provolávaly císařem raději Germanika.
Jenže idyla netrvala dlouho. Malému Gaiovi bylo pouhých sedm let, když Germanicus za záhadných okolností zemřel při tažení na východě roku 19 n. l. (ve věku 33 let). Legenda praví, že na smrtelné posteli stihl Germanicus vyzvat manželku Agrippinu, aby zkrotila svůj hněv, tušíc možné spiknutí proti jejich rodině.
A skutečně – již tehdy kolovaly zvěsti, že Germanika nechal úkladně otrávit žárlivý císař Tiberius nebo jeho vyslanec v Sýrii. Řím upadl do hlubokého smutku. Pro malého Caligulu však otcova smrt znamenala především první velké trauma – milovaná opora a vzor byl pryč.
Agrippina starší, Caligulova matka, byla energická a hrdá žena královské krve. Po manželově smrti otevřeně obviňovala Tiberia z podílu na Germanikově osudu. V očích císaře tím překročila nepsanou mez. Následovala temná léta: Tiberiův obávaný pretoriánský prefekt Seianus postupně rozehrál intriky k zničení Germanikovy větve rodiny.
Agrippina a její starší synové se ocitli v izolaci a podezření. Roku 29 n. l., jakmile zemřela císařova matka Livia (poslední ochránkyně Germanikových dětí), udeřil Tiberius naplno. Matku i oba Caligulovy bratry nechal zatknout. Tehdy devatenáctiletý Gaius bezmocně přihlížel rozpadu své rodiny. Agrippinu vojáci zbičovali tak brutálně, že přišla o oko, a poté ji odvezli do vyhnanství na ostrově Pandaterii, kde za pár let tam zemřela hlady.
Caligulův bratr Drusus byl uvržen do žaláře, kde ho krutě vyhladověli – podle historických záznamů byl tak zoufalý, že se pokusil požírat výplň slamníku. Druhý bratr Nero Julius raději spáchal sebevraždu, aby unikl podobné pomalé smrti. Během jediného roku Caligula přišel o téměř všechny nejbližší: otec mrtev, matka i bratři zavražděni mocí státního aparátu. Z Germanikovy kdysi šťastné rodiny zůstaly naživu jen Gaius a jeho tři sestry – Agrippina mladší, Drusilla a Julia Livilla.
Zajatcem na Capri
Caligulovi bylo teprve dvacet let, když ho císař Tiberius povolal na ostrov Capri. Starý vládce žil v dobrovolné izolaci na tomto skalnatém ostrově v soukromé vile obklopen pochlebníky – a také stíny svých činů. Mladý Gaius byl pro Tiberia z rodu Germanika jak hrozbou, tak nutností: navzdory rodinné nenávisti potřeboval císař dědice z řad dynastie.
Caligula tedy „přežil“ čistky jen proto, aby posloužil jako vhodný nástupce. Ve skutečnosti se z něj ale stal nedobrovolný rukojmí Tiberiovy krutosti. Na Capri s ním musel žít i Tiberiův vnuk Tiberius Gemellus – dětinský vzdálený bratranec, který se stal Gaiovým rivalem v boji o následnictví.
Šest let strávil Caligula na Capri ve strachu. Římský historik Suetonius líčí, že Gaius byl ve dne v noci pozorován a cíleně vystavován pokušením i úkladům, aby se prozradila jeho případná nespokojenost. Mladík však hrál svou roli dokonale: choval se, jako by se ho osud jeho rodiny vůbec nedotkl, sklonil hlavu a s neuvěřitelnou přetvářkou přijímal veškerá příkoří.
Každé ráno zdravil Tiberia s úctou vnuka a každou noc uléhal s hrůzou, že se možná rána nedožije. Později se říkalo, že „nikdo nebyl lepším otrokem a horším pánem“ než Caligula. Právě na Capri se v něm totiž zrodily dvě masky: servilní pokora sloužícího a temná krutost potlačované zloby.
V Tiberiově soukromí Gaius viděl zblízka prohnilost absolutní moci. Císař se na Capri obklopil nevázaným přepychem a liboval si v perverzních zábavách, k nimž měl přístup jen vybraný okruh lidí. A Caligula – aby přežil – se podřídil a přizpůsobil. Přestože mu bylo kolem dvaceti, zapojoval se do císařových nočních radovánek plných obžerství a nestydatostí.
Podle dochovaných svědectví už tehdy mladý Gaius projevoval zvrácené sklony: těšilo ho sledovat mučení a popravy odsouzenců a v přestrojení za otroka se oddával zhýralostem. Tiberius, protřelý „starý lišák“, si nebezpečnou povahu vnuka dobře uvědomoval.
Dovolil Caligulovi pít, hýřit a dokonce vystupovat v kostýmech a zpívat před publikem – možná doufal, že tak otupí jeho dravost. Caligula své skutečné emoce pečlivě skrýval. Veřejně chválil „dědečka“ Tiberia, ale v nitru zřejmě stále sžíravěji nenáviděl jeho i svět, který ho připravil o rodinu.
Z jisker nenávisti se na Capri rozhořel temný oheň. Gaius nikdy otevřeně neprojevil lítost po matce či bratrech – Tiberiovi tím neposkytl záminku k popravě – avšak jeho psychika se zde nevratně pokřivila. Předstíraná bezcitnost se mu vpila pod kůži.
Mnozí soudí, že trauma z dětství a let strachu na Capri v něm zabilo poslední zbytky empatie. Caligula sám později přiznal, že v duchu uvažoval o pomstě: prý jednou v noci vstoupil s dýkou do ložnice spícího Tiberia, odhodlán pomstít svou matku a bratry, ale nedokázal to a odešel.
Na jaře roku 37 n. l. starý Tiberius na Capri zemřel. Mohlo jít o přirozený konec, ale kolovaly zvěsti, že Caligula tomu „pomohl“ – údajně přikázal veliteli gardy Macrovi, aby umírajícího udusil polštářem. Ať tak či onak, cesta k trůnu se otevřela. V závěti sice Tiberius formálně jmenoval spoludědicem i svého vnuka Gemella, avšak to bylo rychle smeteno ze stolu – dva vládci vedle sebe neměli místo. Jednadvacetiletý Caligula se stal jediným vládcem nejmocnější říše světa.
Oblíbený mladý císař
Řím zachvátil výbuch radosti. Po pochmurné éře Tiberiovy tyranie nastoupil syn milovaného Germanika – a teprve 24letý sympatický princ, který v mládí trpěl bezprávím. Lidé v něm viděli naději na návrat zlatých časů. Podle antických kronikářů provázely Caligulovu cestu z Capri do Říma spontánní ovace.
Caligula zpočátku euforii národa opětoval vstřícností. Prvních sedm měsíců jeho vlády vešlo do dějin jako období štědrosti a lidumilnosti. Zda to byla skutečně jeho pravá tvář, nebo promyšlená přetvářka – to se historici dodnes přou. Jisté je, že si rychle získal pověst velkorysého reformátora.
Nechal zrušit nenáviděné politické procesy z éry Tiberia a propustil vězně odsouzené za „urážku císaře“. Poskytl amnestii exulantům, kteří upadli v nemilost předchozího režimu, a dovolil jim návrat do vlasti. Hned po nástupu také vyhlásil daňové úlevy – například zrušil některé spotřební daně, což si lid nadšeně vyložil jako akt spravedlnosti.
Římský lid se těšil i z okázalých her a zábav, které nový císař pořádal: Caligula uspořádal velkolepé gladiátorské hry, závody vozatajů a slavnosti, jimiž si naklonil masy. Nezapomněl ani na armádu: vyplatil každému vojákovi značný peněžní dar, dokonce dvojnásobek toho, co slíbil Tiberius. Římané žasli – po letech skoupého Tiberia byl nový vládce náhle štědrý jako pověstný Julius Caesar.
Nic však netrvá věčně. Na podzim roku 37 n. l. – v době, kdy si užíval vrchol popularity – přišla náhlá pohroma: Caligula vážně onemocněl. Co přesně ho postihlo, není jasné. Možná šlo o těžkou mozkovou horečku či encefalitidu, jak se dnes spekuluje, nebo o otravu. Každopádně císařův život visel na vlásku. Řím zachvátil strach. Lidé si uvědomili, jak křehké je štěstí: pokud by Caligula zemřel bez dědice, vrátil by se chaos a možná občanská válka.
Caligula jako zázrakem přežil. Jenže po zotavení ho nikdo nepoznával. Jako by se vrátil jiný člověk. Možná nemoc těžce postihla jeho nervy či mozek – moderní vědci uvažují třeba o encefalitidě nebo epileptickém záchvatu, který mohl poškodit jeho psychiku.
Začalo druhé dějství Caligulova příběhu. Mladík, kterého Řím ještě nedávno miloval, se v následujících měsících proměnil k nepoznání. Nevíme jistě, co se odehrávalo v jeho mysli. Sám Caligula mlčel – a jen činy dával najevo, že přichází nová éra. Nejprve zúčtoval s těmi, kdo by mohli ohrozit jeho moc.
S jeho bratrancem Tiberiem Gemellem, oním spoludědicem z Tiberiovy vůle, se teď už necítil vázán soucitem ani přátelstvím. Krátce po uzdravení ho obvinil, že prý otrávil Caligulu během nemoci lékem – a bez soudu nechal Gemella popravit. Také pretoriánský velitel Macro, kdysi Caligulův mentor a klíčový muž převratu, upadl v nemilost.
Císař ho donutil spáchat sebevraždu. Tyto chladnokrevné činy šokovaly římskou společnost. Caligulova laskavá tvář zmizela; namísto ní nastoupila podezíravost a nemilosrdnost. Císař – snad otřesen vlastní smrtelností – nyní kolem sebe viděl sami spiklence. Věřil, že ho chtějí otrávit či sesadit, a proto udeřil jako první.
Cesta do šílenství moci
Caligulova nevyzpytatelná proměna děsila senátory i lid. Po vraždě Gemella, posledního dalšího dědice, zůstal císař bez konkurence – ale také bez brzdy a bez opory. V jeho nejbližším okolí už nebyl nikdo, komu by důvěřoval. Právě tehdy vypluly na povrch všechny temné stránky Caligulovy osobnosti. Mladý vládce jako by ztratil zábrany i rozum.
Brzy se ukázalo, že smrt Gemella a Macra byly jen předzvěst. Císařova paranoia se stupňovala každým dnem. Kdysi milovaného Germanikova syna teď obklopovalo spíše ovzduší strachu. Caligula se dožil pouhých 28 let, ale stihl se proslavit krutostmi, které otřásly i otrlým Římem. Jeho chování bylo nepředvídatelné a často děsivě sadistické.
Caligulovou posedlostí se stala moc – absolutní a neomezená. Jako by ho stále pronásledoval stín vlastní smrtelnosti, rozhodl se přetvořit roli císaře podle svých představ. Už se nehodlal skrývat za skromnost, jak činili Augustus či Tiberius. Naopak. Chtěl všem dokázat, že on je římské říši nepostradatelný, že je vtělením státu. Senát odstavil na vedlejší kolej.
Zprvu to vzbudilo rozčarování aristokracie, avšak Caligula pokračoval neochvějně dál. Začal sám sebe uctívat jako živého boha. Nechal si zřídit zvláštní chrám pro kult své osoby, s vlastní sochou a kněžím, který mu obětoval. Často se sám oblékal do převleků antických božstev. Jednou stál v plné zbroji jako válečný Mars, jindy se objevil v hedvábí jako Venuše s ženským diadémem.
Miloval teatrální výstupy – nechával se zpodobnit jako Jupiter s bleskem v ruce, dokonce prý poručil přivézt obří sochu Dia z řecké Olympie a vyměnit jí hlavu za svou. Lidé v říši byli zvyklí, že císař může být po smrti prohlášen bohem, ale Caligula to požadoval už za života. Tím šokoval římské konzervativce. Pro něj to však znamenalo jediné: nikdo z lidí – ani senát – nesmí zpochybňovat vůli živoucího božstva.
Ve skutečnosti tento „bůh“ vládl spíše skrze strach a násilí. Císařův palác se stal jevištěm hrůzy. Caligula dal průchod všem svým zvráceným choutkám. Z kdysi plachého chlapce zůstala jen vyprahlá duše, lačnící po bolesti druhých. Suetonius píše, že Caligula se krutostí přímo bavil – kdykoli někdo trpěl, císař to chtěl vidět na vlastní oči.
Jeho soukromý život se změnil v sérii skandálů. Caligula překročil všechny meze římské morálky. Proslýchalo se, že udržoval incestní poměr se svými sestrami. Zejména krásnou Drusillu – svou prostřední sestru – prý vášnivě miloval. Už v dospívání s ní měl mít intimní poměr, kterému nedokázala zabránit ani babička Antonia, v jejímž domě vyrůstali.
Když byla Drusilla provdána, Caligula ji bez skrupulí odloudil manželovi a prohlásil za svou družku. Za své nemoci dokonce sepsal závěť, kde Drusillu jmenoval dědičkou trůnu, kdyby zemřel. Tím vyděsil i nejotrlejší senátory – žena jako císařka byla pro Řím nepředstavitelná. Osud však rozhodl jinak: v roce 38 Drusilla náhle zemřela.
Caligula tím přišel o nejdražší bytost, která mu zůstávala. Sesypal se žalem. Nařídil státu veřejný smutek a kdokoli by byl přistižen se smíchem či v pestrém oblečení, zaplatil by životem. Sám císař prchl z Říma jako šílený – bloudil po Kampánii, neholil se, hlasitě naříkal a odmítal se vrátit.
Po čase Drusillu prohlásil bohyní a vydal edikt, že smí být vzývána jako „nová Venuše“. Když přísahal, vzýval už jen božskou Drusillu. Tahle chorobná sesterská láska mnohé pobuřovala, ale ještě více se Římané děsili jiných Caligulových rodinných vztahů. Svou další sestru Agrippinu mladší a nejmladší Livillu totiž nezbožňoval, nýbrž postupně zneužíval a ponižoval.
Půjčoval je jako milenky svým oblíbencům, a když se mu znelíbily, klidně je obvinil ze zrady. Roku 39 Caligula odhalil (nebo snad vykonstruoval) spiknutí – do něj údajně zapletl i obě sestry a jejich milence. Agrippinu i Livillu tehdy poslal do vyhnanství a milence popravil jako velezrádce. Tak žalostně skončila Caligulova kdysi pevná oddanost k rodině: všechny sourozence buď pochoval, nebo zapudil.
Vytrácela se i někdejší učiněnost k manželství a láskám. Mladý císař sice nebyl ošklivý muž – bývá líčen jako vysoký, světlovlasý, s pronikavýma očima – ale jeho chování bylo bizarní. Postupně vystřídal čtyři manželky, z nichž dvě jednoduše unesl jiným mužům.
Nejprve se oženil s Junii Claudillou, ta však zemřela při porodu. Nato Caligula zatoužil po nevěstě Livii Orestille – přímo na svatební hostině jí prý řekl: „Neodvažuj se spát s mým manželem,“ a odvedl si ji jako svou ženu. Za pár dní ji ale omrzel a vyhnal. Další krásnou dámu, Lollii Paulinu, nechal přivést z její provincie, rozvedl a po svatbě zase brzy zapudil – navíc jí výhružně zakázal, aby se kdykoli v budoucnu vdala za kohokoli jiného.
Jedinou ženou, kterou miloval opravdově, byla Milonia Caesonia – postarší žena pochybné pověsti, již si Caligula nakonec vzal. Nebyla ani urozená, ani krásná, ale císař k ní zahořel vášní. Když mu Caesonia porodila dceru, Caligula neskrýval nadšení. Holčičku překřtil na Julii Drusillu, po milované sestře.
Zatímco jeho osobní život se vymykal konvencím, v politice Caligula čím dál víc tíhnul k absolutismu po vzoru dávných orientálních králů. Zejména ho fascinoval egyptský kult faraonů.
Snad proto pro něj už nebyla důležitá přísná římská disciplína, ale nastoupila okázalost a extravagance. Císař pořádal bezuzdé hostiny a rychle rozházel celý státní poklad nahromaděný jeho předchůdci. Během necelých dvou let prý utratil astronomických 2,3 miliardy sesterciů na svou zábavu – od her a cirkusů po dary oblíbeným hercům a vozatajům.
Jednomu vozataji jménem Eutychus dal v nadšení ze závodu dar 2 miliony sesterciů. Když mu peníze došly, neváhal sahat k zoufalým krokům: obviňoval bohaté občany ze zrady jen proto, aby jim zabavil majetky, daně znovu zavedl a vymýšlel nové. Jeho nenasytnost neznala hranic – utápěl jmění v divadelních inscenacích, drahých stavbách, z nichž mnohé ani nedokončil.
K proslulosti se dostal Caligulův vztah k jednomu koni jménem Incitatus. Tento ušlechtilý hřebec měl od císaře lepší péči než většina lidí: Caligula mu postavil mramorovou stáj s slonovinovým žlabem a choval ho ve vyhrazeném „domě“ s vlastními sluhy. Před důležitými dostihy dokonce vydal edikt ticha – zakázal komukoli rušit Incitata v noci, aby se kůň vyspal.
Ponížení senátu bylo ostatně jedním z Caligulových programů. Otcové města – kdysi vážení a svobodní – se za jeho vlády změnili v třesoucí se figurky. Císař je veřejně šikanoval: například vybraným senátorům poručil běžet pěšky v tóze vedle jeho vozu mnoho mil, když cestoval, aby demonstroval jejich nicotnost. Jindy je pozval na hostinu, ale nenechal je sednout – museli celý večer stát kolem stolu s ubrouskem v ruce jako sluhové.
Krvavý konec tragédie
Psal se leden roku 41 n. l. Caligula vládl necelé čtyři roky, jež otřásly světem. V hlavním městě zrovna probíhaly slavnosti Palatinských her a císař se v polední pauze bezstarostně procházel chodbou svých lázní. S úsměvem před chvílí sledoval skupinku mladých asijských herců, jak trénují výstup, a snad poprvé po dlouhé době byl v docela dobré náladě.
Netušil, že je to jeho poslední hodina. V příšeří kryté kolonády se náhle objevilo několik mužů – známé tváře důstojníků praetoriánské stráže. Než stihl cokoli říct, zepředu se na něj vrhl spiklenec, Cornelius Sabinus, a vbodl meč do hrudi. Císař se zhroutil na mramorovou podlahu.
Během pár vteřin do jeho ležícího těla vrazilo meče na tři desítky mužů. Zasypali ho ranami, až „jeho krev skrápěla sloupy a stěny“, jak napsal později básník. Nakonec jeden z vrahů pozvedl meč a uťal hlavu nehybnému tělu, aby bylo dílo jisté. Císař-bůh Caligula zemřel jako prostý člověk, pod ranami těch, které sám ponižoval.
Palác zachvátila panika, ozýval se křik a lomoz zbraní. Caligulovi spiklenci věděli, že musí vyhladit i jeho rod – vždyť nechtěli jen pomstu, ale změnu režimu. Rozeběhli se hledat Caligulovu manželku Caesoniu a sotva roční dcerušku Julii Drusillu. Našli je ukryté v komnatách. Obě zabili. Tak krutě se uzavřela krvavá spirála Caligulovy vlády.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Caligula
https://medium.com/teatime-history/caligulas-tyranny-when-the-dead-have-no-allies-who-decides-their-legacy-5a1385f88f2f
https://penelope.uchicago.edu/Thayer/e/roman/texts/cassius_dio/59*.html
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9231447/
https://www.thecollector.com/emperor-caligula-madman-or-misunderstood/
https://www.historyextra.com/period/roman/caligula-facts-life-biography-horse-consul-incitatus-little-boots-how-die/
https://www.realclearhistory.com/2017/03/14/caligula_and_his_descent_into_madness_1802.html
https://brewminate.com/the-madness-of-caligula-and-a-sister-who-brought-forth-nero/
https://www.thecollector.com/emperor-caligula-madman-or-misunderstood/
