Článek
Jenny-Wanda Barkmannová se narodila 30. května 1922 v Hamburku v Německu. O jejím dětství se mnoho neví. Ještě než oslavila jedenácté narozeniny, stal se v lednu 1933 německým kancléřem Adolf Hitler a v zemi začala nacistická diktatura. Když jí bylo šestnáct, zažila v listopadu 1938 takzvanou Křišťálovou noc – nacistický pogrom na Židy, který zasáhl i Hamburk. Krátce nato Hitler napadl Polsko a rozpoutal druhou světovou válku, která změnila osudy milionů lidí.
Stejně jako mnoho jiných německých dívek pravděpodobně prošla organizací Bund Deutscher Mädel – Svazem německých dívek – kde byla vychovávána k oddanosti Říši a připravována k službě národu. Jako dívka prý snila o dráze modelky – věřila, že svou krásu uplatní na přehlídkových molech nebo před fotoaparátem. Jenže mezitím zuřila druhá světová válka a jejím tehdejším snům zabránil probíhající globální konflikt.
Jako mladá žena si našla práci v obchodě a nějaký čas se živila jako prodavačka, jenže jednotvárné dny za pultem ji nenaplňovaly. Lákala ji vidina, že se zapojí do něčeho „většího“. Místo módního mola tak nakonec Barkmannovou čekal nástup k SS.
Roku 1944, ve svých 22 letech, se jako jedna z nejmladších příslušnic SS přihlásila jako dozorkyně (Aufseherin) do koncentračního tábora Stutthof poblíž Gdaňsku v okupovaném Polsku. Stutthof byl prvním nacistickým táborem na polském území a nacisté ho zřídili už v září 1939 původně pro polské politické vězně; později se rozrostl a od roku 1942 v něm fungovala i plynová komora.
Do roku 1945 prošlo táborem na 100 tisíc vězňů a kolem 60–65 tisíc z nich nepřežilo hlad, nemoci či vraždění. V té době už zoufale chyběl personál a SS verbovalo i mladé ženy – celkem se v nacistických lágrech do služeb zapojilo asi 3 700 žen. Některé se přihlásily dobrovolně z fanatismu či vidiny výhod, jiné možná z nutnosti. Barkmannová patřila k těm, kdo si tuto cestu zvolili sami.
Krásný přízrak ve Stutthofu
Barkmannová nastoupila do ženské sekce tábora Stutthof koncem roku 1944 a velmi rychle se z ní stal postrach vězňů. Všudypřítomné násilí jako by v ní probudilo netušenou bezohlednost. Od prvních dnů služby prokazovala „nadšení“ pro svou roli – vězně s brutální surovostí tloukla pěstmi i obuškem, a to i k smrti, a s chladnou rozhodností posílala ženy a děti do plynových komor.
Dozorkyně při těchto činech neprojevila sebemenší zaváhání či soucit. Přitom šlo stále o pohlednou blondýnku s jemnými rysy. Právě ta znepokojivá kombinace fyzické krásy a nelítostné surovosti jí vynesla přezdívku „Krásný přízrak“.
Její vynalézavost v mučení prý někdy šokovala i ostatní dozorce – v sadismu nezaostávala za žádným mužem. Během pouhých několika měsíců dokázala tahle mladičká dozorkyně připravit o život pravděpodobně stovky lidí. Stala se zřejmě nejhorší dozorkyní celého tábora Stutthof.
Koncem roku 1944 se fronta blížila k Baltu a osud nacistického Německa byl zpečetěn. Jenny-Wanda Barkmannová však nadále plnila své strašlivé úkoly až do úplného konce. Teprve v lednu 1945, kdy se k táboru přiblížila sovětská Rudá armáda, se rozhodla dát se na útěk. Zbaběle uprchla ze Stutthofu, zatímco poslední vězni byli hnáni na pochod smrti.
V rozbořeném, obleženém Gdaňsku se jí podařilo na pár měsíců zmizet v davu. V poválečném chaosu se vydávala za jednu z mnoha německých uprchlic prchajících před Rudou armádou a zprvu jí to vycházelo. Možná věřila, že mladou hezkou tvář nikdo nepodezřívá.
Jenže svědomí ji netížilo a opatrnost zřejmě brzy polevila. 13. května 1945 byla po krátké potyčce zadržena polskými vojáky. Útěk skončil. Jenny-Wanda Barkmannová byla dopadena.
Konec kruté krásky
První poválečný soudní proces týkající se zločinů ve Stutthofu začal v Gdaňsku v dubnu 1946 a trval do konce května téhož roku. Šlo o jeden z prvních tribunálů v osvobozeném Polsku, které soudily nacistické válečné zločince, a veřejnost ten proces bedlivě sledovala.
Na lavici obžalovaných stanulo celkem 13 osob, převážně bývalých táborových dozorů – kromě Barkmannové ještě dalších pět dozorkyň SS, jeden esesák a šest vězňů-kápů, kteří v táboře sloužili nacistům.
Už při přípravě procesu budila Barkmannová pozornost médií i veřejnosti: byla mladá a hezká, což ostře kontrastovalo s líčenými zločiny. Novináři ji překřtili také na „šílenou“, přestože na lavici seděla klidně a spíše znuděně.
Během vyšetřování se pokoušela vinu svalit na jiné. Tvrdila například, že se k židovským vězňům vždy chovala dobře a některé prý dokonce zachránila před smrtí. Vyšetřovatelé jí ale žádné pohádky neuvěřili – proti Barkmannové stála řada svědků. Desítky přeživších vězňů vypovídaly o nelidském týrání a vraždách, jichž se dopustila.
Jak proces postupoval, tvář Jenny-Wandy zůstávala lhostejná. Neprojevila ani špetku lítosti či studu. Místo aby prosila oběti o odpuštění, starala se spíš o vlastní vzhled – podle svědků střídala ve vězení účesy a nestydatě koketovala s dozorem ve své cele. Zřejmě si myslela, že její půvab jí pomůže uniknout přísnému trestu.
Když po několika týdnech soud dospěl k verdiktu, porota vynesla jednoznačný ortel: Jenny-Wanda Barkmannová byla shledána vinnou z týrání a vražd vězňů, tedy z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Onen osudný den si vyslechla ortel smrti provazem. A právě v tu chvíli pronesla svou okázale ledovou poznámku o krátkých radostech života. Jen se dál chladně usmívala, jako by šlo o cizí záležitost, ne o její vlastní život.
Rozsudek byl vykonán neobyčejně rychle. Dne 4. července 1946 brzy ráno vyvedli strážci Jenny-Wandu Barkmannovou a dalších deset odsouzenců na pahorek zvaný Biskupia Górka na okraji Gdaňsku. Čekalo tam už připravené lešení s několika šibenicemi vedle sebe.
Kolem se tísnil ohromný dav – lidé zaplnili celé okolí, odhady hovoří o sto až dvě stě tisících přihlížejících. Z rozvášněného publika se ozýval křik a nadávky na adresu odsouzených – dlouho potlačovaná nenávist a touha po odplatě teď vytryskly naplno. Byli mezi přihlížejícími i bývalí vězni ze Stutthofu, kteří přijeli spatřit spravedlnost zblízka.
Poprava byla veřejná a nesla se v duchu syrové odplaty. Úřady nepovolaly žádného profesionálního kata; místo něj se jako dobrovolní popravčí přihlásilo několik někdejších vězňů ze Stutthofu. Odsouzení byli jednotlivě postaveni na korby nákladních vozů, na krk jim dozorci uvázali smyčky provazů připevněných k dřevěným rámům šibenic. Na povel zavyly motory a vozy se rozjely vpřed, aby odsouzence strhly do prázdna.
U jedné šibenice však nastalo mrazivé zaváhání – nákladní auto, na němž stála Barkmannová, nenastartovalo. Dav zahučel neklidem. Jenny-Wanda v ten moment zůstala stát s oprátkou kolem krku, vteřiny navíc tváří v tvář konci. Vtom k ní rázně přistoupil muž v otrhané vězeňské blůze – bývalý vězeň, který se už nemohl dočkat spravedlnosti – a strhl odsouzenou z korby dolů. Její pád ukončil tu poslední „krátkou radost“ v životě. Lano se napjalo. Barkmannové bylo teprve 24 let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Jenny-Wanda_Barkmann
https://www.liberationroute.com/en/stories/60/jenny-wanda-barkmann
https://www.dotyk.cz/magazin/jenny-wanda-barkmann-30000316.html
https://allthatsinteresting.com/jenny-wanda-barkmann
https://dirkdeklein.net/2023/10/28/evil-knows-no-gender/
