Doručili první atomovou bombu a pak je 4 dny masakrovali žraloci. Z 1 195 mužů přežilo jen 316

Je 31. července 1945, druhý den po potopení křižníku USS Indianapolis. Ve vodách Filipínského moře se zoufale snaží přežít stovky amerických námořníků – z 1 195 mužů na palubě jich kolem 900 přečkalo potopení lodi a nyní byli rozeseti po vlnách v malých hloučcích.

Byli v šoku, mnozí popálení či zranění, a všichni potřísnění hustým palivovým olejem. Netušili, že je čeká noční můra trvající čtyři dny a pět nocí.

Jen pár dní předtím plula Indianapolis – důvěrně přezdívaná Indy – jako hrdý veterán Pacifiku vstříc dalšímu úkolu. V červenci 1945 se loď zúčastnila přísně tajné mise: přepravila z Kalifornie na ostrov Tinian komponenty nové ničivé zbraně – první americké atomové bomby určené pro Hirošimu. Posádka neměla ani tušení, co ve speciálních kontejnerech vezou; věděli jen, že úkol spěchá.

Kapitán Charles B. McVay III. byl informován jen částečně. Nadřízení mu řekli, že „každý den, který ušetříte na své cestě, je o jeden den méně, kdy budeme muset bojovat v této válce“. Indy tedy spěchala – a svůj náklad předala 26. července úspěšně. Zdálo se, že válka se chýlí ke konci a posádka se brzy dočká zaslouženého odpočinku. Její útrapy však měly teprve začít.

Po odevzdání bomby na Tinian dostala Indianapolis rozkaz vydat se do filipínského Leyte, aby se připojila k dalším jednotkám. Plavba z ostrova Guam měla být rutinní. 28. července 1945 Indy vyplula – bez torpédoborců na ochranu, neboť velení usoudilo, že japonské hrozby už nejsou vážné.

Kapitán McVay se před vyplutím ptal na situaci, ale slyšel jen, že „Japonci jsou na konci sil, není čeho se bát“. Loď proto pokračovala sama dál, aniž by kdokoli tušil, že v okolních vodách ještě číhá nepřátelská ponorka.

Krátce po půlnoci 30. července 1945 zasáhla Indianapolis katastrofa. Japonská ponorka I-58 pod velením kapitána Močicury Hašimota zpozorovala obrys lodi v temnotě a zahájila útok.

První torpédo se zakouslo do přední části křižníku – příď se otřásla v oslepující explozi. O pár vteřin později druhá rána zasáhla střed lodi, kde byly uloženy zásoby leteckého benzínu. Následoval ohnivý výbuch; trupem se prohnala tlaková vlna, která proměnila podpalubí v peklo. Indy se během několika sekund naklonila a začala se nekontrolovatelně plnit vodou.

Signál volání o pomoc však buď nestačil odeznít, nebo nebyl správně zpracován – vysílačky na okolních základnách zůstaly němé. Křižník se potopil za pouhých 12 minut. Okolo tří set mužů šlo ke dnu spolu s lodí – zbytek posádky se vrhal přes palubu do černých vln.

Krátce po půlnoci z 29. na 30. července se moře naplnilo lidskými postavami zmítajícími se na hladině. Skoro 900 trosečníků se ocitlo v nekonečné temnotě oceánu – otřesení, popálení, mnozí krvácející ze zranění, všichni obaleni mazlavým palivovým olejem. Přesto někteří zpočátku nepropadali panice. Věřili, že pomoc přijde brzy.

Indianapolis měla podle plánu dorazit do Leyte 31. července dopoledne – když se neohlásí, velení po ní určitě začne pátrat. „Tohle není tak zlé, říkali jsme si, do večera nás najdou,“ líčil později přeživší námořník L. W. „Woody“ James první hodiny po potopení. Netušili, že se mýlí.

Ve skutečnosti nikdo poplach nevyhlásil. V přístavu Leyte došlo k fatálnímu selhání: operační důstojník omylem zaznamenal Indianapolis jako řádně připluvší loď, protože se domníval, že kdyby nedorazila, přišlo by upozornění dříve.

Žádné hlášení o zpoždění lodi tak neexistovalo – námořnictvo netušilo, že je Indianapolis pryč, a nikdo trosečníky nehledal. První den se tedy spásná silueta záchranné lodě na obzoru neobjevila. Slunce se sklonilo k obzoru a přišla první noc.

Noc byla chladná a nekonečná. Trosečníci neměli téměř žádné záchranné čluny – většina se držela jen v kruzích po dvou či třech, navzájem se podpírali a nad vodou je držely jen jejich záchranné vesty. Mokrý oděv studil a vítr zesiloval jejich třes. „Byla nám příšerná zima. Nemohli jsme se dočkat rána, až se trochu ohřejeme,“ líčil jeden z nich.

Když konečně nad Filipínským mořem vyšlo slunce, přeživší ho vítali s úlevou. Jenže nový den přinesl jiné utrpení – žár. Nemilosrdné tropické slunce začalo nechráněným mužům spalovat kůži do puchýřů; přes den bylo vedro jako v peci, v noci zima, která pronikala až do morku kostí. Ten cyklus se opakoval, znovu a znovu – úmorný horký den, mrazivá noc, a po ní další žhavé ráno.

Naprostý nedostatek sladké vody brzy způsobil, že mysleli jen na pití. Mnohé trápily nelidské pocity žízně a hladu, neboť neměli co pít ani jíst. Sil rychle ubývalo. Už první den začali někteří muži v zoufalství pít mořskou vodu – a ta je přivedla k šílenství.

Otrava solí a dehydratace vyvolaly masové halucinace: několik námořníků začalo tvrdit, že nedaleko vidí ostrov porostlý palmami. Jiní přísahali, že křižník Indianapolis se nepotopil, že čeká těsně pod hladinou – prý stačí ponořit hlavu a doplavat do podpalubí pro vodu a jídlo. V transu odplouvali za těmito přeludy.

Jak dny plynuly, mezi přeživšími narůstalo napětí. Vyčerpání a zoufalství plodily agresi i apatii. Docházelo k hádkám a potyčkám. Několik mužů bylo dokonce ve změti halucinací zabito vlastními kolegy.

Jiní, zlomení utrpením, to sami vzdali – pustili se vest či plováků a dobrovolně se utopili, před zraky bezmocných druhů. Pro stovky mladých mužů tak začalo nekonečné čekání, v němž museli bojovat nejen s oceánem a žízní, ale i s temnými vizemi a s temnotou ve vlastní mysli.

Ještě něco však kroužilo kolem. Už během prvního odpoledne po potopení si trosečníci všimli tmavých stínů pod hladinou. Brzy se objevily první trojúhelníkové ploutve. Oceánští predátoři ucítili pach krve.

Podle pozdějších analýz to byli hlavně žraloci dlouhoploutví (Carcharhinus longimanus), spolu s nimi několik žraloků tygřích (Galeocerdo cuvier). Zpočátku kroužili opatrně a útočili především na mrtvá těla a umírající, kterých plavalo okolo dost. Každý večer však byli dravci odvážnější. Jakmile se některý z námořníků vzdálil sám nebo příliš oslaben odpadl z okraje skupiny, zaútočili.

Útoky přicházely nahodile, bez varování. Pro přeživší to byla hrůzná loterie: nikdy nevěděli, kdy a na koho dravec zaútočí příště. „Všude bylo ticho, a pak najednou uslyšíte výkřik – a víte, že ho dostal žralok,“ popsal tu zkušenost námořník L. W. James.

Zpravidla se vše odehrálo tak rychle, že muž zmizel pod vodou dřív, než mu jeho druhové mohli pomoci. Jeden přeživší vzpomínal, že nejhorší to bývalo k večeru a v noci – právě tehdy patrně žraloci vycítili, že trosečníci jsou nejvyčerpanější, a troufali si blíž. „Zdálo se, že pozdě odpoledne jsou žraloci nejagresivnější… a v noci se vraceli,“ vybavoval si James. Po setmění tedy muži jen v hrůze čekali, odkud se vynoří další stín. „Vše ztichlo, najednou výkřik – a pak už nic,“ dodal. Tak to šlo noc co noc.

Kolik mužů zahynulo přímo kvůli žralokům, není možné přesně určit – ve vodě se chaos mísil se strachem a mnohé oběti mohly stejně tak zemřít z jiných příčin. Odhady hovoří o desítkách až možná více než stovce mužů rozsápaných predátory. Jisté je, že tato tragédie zůstává známa jako nejhorší žraločí útok na lidi vůbec.

(Pro srovnání: za celý rok 2024 bylo na celém světě zaznamenáno kolem 69 nevyprovokovaných útoků žraloků – tady jich během pár dní proběhlo nejspíše ještě více.)

Naděje trosečníků na záchranu každou hodinou slábla. Druhý den (31. července) přešel bez známky pomoci. Třetího dne (1. srpna) už mnoho mužů blouzní a upadá do bezvědomí. Živí se zoufale drží na hladině mezi těly mrtvých kamarádů. Čtvrté ráno (2. srpna) už mrtví převyšovali počtem živé. Z původní posádky zbývá jen část s nadějí v hlavě, ostatní jsou na pokraji smrti.

2. srpna 1945 dopoledne, kolem 11. hodiny, zahlédli trosečníci na obzoru letadlo. Malý dvoumotorový bombardér PV-1 Ventura amerického námořnictva se náhodou přiblížil k místu, kde plavali. Jeho pilot, poručík Wilbur „Chuck“ Gwinn, byl na rutinní protiponorkové hlídce. Krátce předtím měl technické potíže s anténou a kvůli opravě musel přeletět níž nad moře.

Když tak učinil, všiml si dlouhé lesklé stužky olejové skvrny na hladině. Zvědavě klesl až do výše 300 stop (asi 90 m) a sledoval olejovou stopu – nejprve si myslel, že to může být známka nepřátelské ponorky nebo potopené lodi. Náhle spatřil lidské postavy: desítky, možná stovky drobných tmavých bodů, které zoufale mávaly rukama z vody. Gwinn okamžitě pochopil, že jde o trosečníky, a bleskově odvysílal zprávu s jejich polohou a žádostí o pomoc.

Na Gwinnovu zprávu zareagovala blízká základna promptně. Do vzduchu vzlétl hydroplán PBY Catalina s lékaři a záchranáři na palubě, pod velením poručíka Adriana Markse. Právě on se stal hlavním hrdinou záchranné operace.

Když Marksův létající člun odpoledne dorazil nad místo katastrofy, posádku čekal otřesný pohled: na rozlehlé hladině chaoticky plavaly stovky mužů, z nichž mnozí už nebyli při vědomí; mezi nimi proplouvali žraloci. Záchranné lodě byly však hodiny daleko. Marks věděl, že mnoho trosečníků tak dlouho nevydrží.

Udělal odvážné rozhodnutí: navzdory riziku a v rozporu s předpisy přistál s hydroplánem na otevřeném moři. Vlny byly vysoké a takový manévr byl krajně nebezpečný – hrozilo, že se letoun převrátí nebo rozlomí o hladinu. Marks to přesto riskoval.

Catalina tvrdě dosedla na moře, ale udržela se. Začal závod s časem. Posádka hydroplánu vylézala na křídla a vytahovala promodralé muže z vody do trupu letadla, kolik se jich jen vešlo. Když byla kabina plná, přivazovali další trosečníky lanem na křídla a stabilizační plováky stroje. Mnozí z nich byli v bezvědomí nebo v deliriu.

Záchranáři riskovali, že je k sobě připoutají a oni mezitím zemřou – ale nemohli je tam nechat. V průběhu odpoledne tak Marksův tým postupně posbíral z vln celkem 56 trosečníků. Hydroplán se jimi doslova obložil ze všech stran a další už pojmout nemohl.

Mezitím se přibližovaly povolané lodě. Jako první na místo dorazil torpédoborec USS Cecil J. Doyle, který riskantně plul nocí neosvětlený, aby tu byl co nejdříve. Krátce po půlnoci 3. srpna Doyle dorazil a jeho světlomet ozářil strašlivé panorama.

Z 1 195 členů posádky Indianapolis přežilo jen 316 mužů. Téměř tři čtvrtiny posádky zahynuly – mnozí už při výbuchu a potopení, stovky dalších v následujících dnech na moři, kde byli vystaveni hladu, žízni, vysílení či dravcům.

Zachránění muži byli naloženi na palubu nemocniční lodi USS Tranquility a odvezeni na ostrov Guam k léčení. Jejich utrpení se stalo nejhorší námořní katastrofou v historii amerického válečného námořnictva, zastíněnou o to víc tím, že přišla jen pár dní před koncem války.

Zpráva o potopení USS Indianapolis a hrůzném osudu její posádky šokovala americkou veřejnost. Krátce po skončení války následovalo hledání viníka. Ukázalo se, že Indianapolis nevyslala včas jednoznačný nouzový signál (nebo ten nebyl správně vyhodnocen), a především – plula bez eskorty, i když hrozilo nebezpečí ponorek.

Pohled veřejnosti se záhy stočil na kapitána lodi. Charles Butler McVay III., který potopení přežil (z vody ho vytáhli mezi posledními), se stal terčem ostré kritiky některých důstojníků i rodin obětí. Námořnictvo – možná ve snaze odvést pozornost od vlastních pochybení – proti němu nakonec vzneslo obvinění z nedbalosti.

Ačkoliv většina přeživších námořníků pevně stála při kapitánovi a veřejně prohlašovali, že McVay nemohl tragédii zabránit, došlo k nečekanému rozhodnutí: v prosinci 1945 byl McVay postaven před válečný soud.

Obvinění byla dvě: že neučinil včas opatření k opuštění lodi a hlavně, že hazardoval s lodí tím, že v nebezpečných vodách nekličkoval. Předpisy v ponorkami zamořených oblastech doporučovaly nepravidelné změny kurzu, aby nepřítel hůře zaměřil torpéda. McVay tento manévr skutečně nenařídil, plul přímo – ovšem nebyl varován, že by v dané oblasti mělo hrozit nebezpečí.

Soudní proces vzbudil pozornost celého národa. Bylo přizváno mnoho svědků, a dokonce i kapitán Hašimoto, velitel japonské ponorky I-58, která Indianapolis potopila. Ten u soudu otevřeně prohlásil, že žádný manévr by jeho útoku nezabránil – „nic, co by udělal, včetně kličkování, by mě nezastavilo v potopení lodi,“ vypověděl. Přesto tribunál shledal McVaye vinným z „hazardování s lodí“ a ztráty křižníku.

Rozsudek byl pro mnohé odborníky i námořníky pobuřující. McVay se stal jediným kapitánem v dějinách US Navy, který byl soudně potrestán za potopení lodi nepřítelem. Admirál Chester Nimitz, vrchní velitel tichomořského loďstva, trest záhy zmírnil – McVay nemusel do vězení a byl formálně omilostněn, takže mohl pokračovat ve službě. V roce 1949 dokonce v tichosti odešel do výslužby s hodností kontradmirála.

Dne 6. listopadu 1968 – více než 23 let po potopení Indianapolis – se kapitán McVay stal poslední obětí celé tragédie. Zlomen výčitkami a dlouhodobým tlakem, který na něj doléhal, si v sedmdesáti letech vzal ve svém domě život. Na stole před ním ležel poslední vzkaz a také drobná hračka námořníka.

McVayova smrt, jakkoli tragická, znovu otevřela otázku jeho viny a odpovědnosti velení. Přeživší námořníci, kteří po celá desetiletí bojovali za očištění kapitánova jména, se nevzdali ani poté. Organizovali petice, svědčili na veřejných slyšeních, psali dopisy politikům – nechtěli, aby jejich velitel zůstal navždy označen za viníka.

Trvalo to přes padesát let, než se dočkali zadostiučinění. V roce 2000 schválil Kongres USA usnesení, jež formálně očistilo Charlese McVaye a sňalo z něj veškerou vinu za potopení lodi. Pro přeživší členy posádky to bylo hořkosladké vítězství – spravedlnost konečně zvítězila, ale jejich kapitán se toho nedožil.

V roce 1975 připomněl osud Indianapolis hollywoodský film Čelisti – v dnes už slavném monologu kapitána Quinta vzpomíná fiktivní postava lovce žraloků na noc, kdy žraloci po potopení křižníku zaútočili na trosečníky. Tento krátký, mrazivý úsek filmu poprvé v širším měřítku seznámil veřejnost s příběhem Indianapolis.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Indianapolis_(CA-35)

https://www.nationalgeographic.cz/historie/uss-indianapolis-utok-zraloku-druha-svetova-valka/

https://www.ussindianapolis.com/a-survivor-s-story

https://www.usni.org/magazines/naval-history/2025/august/forgotten-hero-indianapolis-disaster

https://www.smithsonianmag.com/history/sinking-uss-indianapolis-triggered-worst-shark-attack-history-25715092/

https://professorbuzzkill.com/2024/07/30/the-uss-indianapolis-and-the-famous-shark-attack-2024-encore/