Článek
Valach je pro mnohé diváky navždy dědou Strakou – neústupným, ale dobrosrdečným hajným z šumavské trilogie filmů Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem.
Právě tato role postaršího lesníka po boku malého Tomáše Holého, charismatického slovenského herce v Česku proslavila. Málokdo tehdy tušil, kolik osobních zápasů a tragédií se skrývá za laskavýma očima filmového dědečka.
Režisér Václav Gajer musel Gustáva Valacha do své rodinné trilogie doslova vybojovat – zásadový herec byl komunistickému režimu nepohodlný a úřady jeho obsazení původně bránily.
Nakonec se podařilo prosadit, aby roli hajného Václava Straky získal právě on – a na plátně tak mohlo vzniknout dojemné partnerství dědečka a vnuka, které si získalo srdce celé generace diváků.
Gustáv Valach se narodil 16. března 1921 v malé obci Hontianske Nemce na středním Slovensku. Dětství prožil ve skromných poměrech a už jako gymnazista v nedaleké Banské Štiavnici si zamiloval ochotnické divadlo.
Po maturitě stál před volbou životní dráhy – váhal mezi studiem práva a architekturou, ale láska k herectví nakonec zvítězila. Na bratislavské konzervatoři rozvíjel svůj výjimečný talent a současně krátce studoval i práva, než je definitivně opustil.
Už během studia začal pracovat jako hlasatel v rozhlase, kde využil svůj hluboký podmanivý hlas. Dokonce rád zpíval a natočil několik gramofonových desek vlastních písní.
Mládí mu však zastínila válka: jako voják Slovenského státu sloužil u armádního rádia v Bratislavě. Právě tam se poprvé naplno projevila jeho nekompromisní povaha – odmítal číst do éteru jakékoli propagandistické zprávy, které podle něj nebyly v souladu s pravdou.
V těch časech rovněž prožil zvláštní paradox: povolení ke sňatku s milovanou spolužačkou Vierou mu musel dát sám prezident Jozef Tiso, vůdce válečného režimu. Byla to drobná laskavost uprostřed doby, s níž jinak vnitřně nesouhlasil.
Krátce po válce stál Valach před zásadním rozhodnutím. Měl možnost zůstat na Západě – nabízel se odchod do Rakouska, Německa či dokonce za oceán do Ameriky – on se však nakonec vrátil domů.
Cítil přílišnou lásku k rodné zemi a zároveň čekal s Vierou narození prvního dítěte. Rozhodl se tedy trvale se usadit na rodném Slovensku, navzdory tomu, že do země právě nastupoval komunistický režim.
V roce 1946 dostal díky svému talentu nabídku od ředitele Andreje Bagara a stal se členem činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě.
Na prknech první scény začal ztvárňovat náročné charakterní role – jeho vysoká, statná postava, pronikavý pohled a zvučná barytonová dikce ho předurčily k postavám pevných mužů a tragických hrdinů, ale stejně dobře zvládal i polohy komické.
Brzy vynikl v psychologicky složitých rolích mužů zkoušených osudem, do nichž dokázal otisknout své osobité herecké mistrovství.Z piety ke své víře často na jevišti pronášel i verše a modlitby – není divu, že později exceloval třeba jako král Lear nebo Kreón v antické Antigoně.
Ve filmu debutoval drobnou rolí už v roce 1948 ve válečném dramatu Bílá tma a během 50. let a 60. let přidal desítky dalších filmových postav. Čekala ho slibná kariéra před kamerou i na jevišti.
Pak ale přišel střet s mocí. Valach nikdy nepatřil k těm umělcům, kteří by kvůli kariéře zapřeli své svědomí. Byl bytostně věřící katolík a své víry se nehodlal vzdát ani pod tlakem nastupujícího režimu. Roku 1959 byl Valach z náboženských a politických důvodů jako „politicky nespolehlivý“ propuštěn ze Slovenského národního divadla.
Tento vyhazov předznamenal i jeho pozdější vzdor, když po svém návratu v roce 1966 rázně odmítl roli v kontroverzní hře Zástupca hanobící papeže – nechtěl totiž účinkovat v propagandistickém kusu namířeném proti církvi.
Ocitl se náhle na černé listině, bez možnosti hrát na profesionální scéně. Doma měl přitom čtyři děti, které bylo třeba uživit. Zásadový herec ale raději nežil ve lži a uchýlil se k manuální práci. Nastoupil nejprve do tiskárny a později dokonce vykonával práci bagristy na stavbách – absolvoval kurz k obsluze buldozeru a v letech 1959–1962 kopal na staveništích základové jámy.
Jeho někdejší kolegové ho v těchto letech vídali časně ráno na rozbahněných bratislavských stavbách – vysoký muž v montérkách s tvrdýma rukama od lopaty. Valach tuto nedobrovolnou životní etapu snášel s hrdou pokorou.
Neprosil o milost, nevzdal se víry, jen proto, aby se zalíbil mocným. Cena, kterou platil, byla vysoká: od divadla musel zůstat čtyři roky zcela odstaven.
Po tříleté pauze směla tato silná osobnost s nezlomnými zásadami zpět na jeviště – v roce 1962 se Valach vrátil do souboru SND. Výraz „politicky nespolehlivý“ mu však úřady neodpustily a pod dohledem zůstal i nadále. Byl jedním z těch umělců, které režim sledoval velmi pozorně: před jeho bratislavským domem často parkovalo auto StB s agentem, jenž měl „problematického“ herce nepřetržitě na očích.
Gustáv Valach se i v této tísnivé situaci zachoval po svém – jednou prý příslušníky tajné policie, kteří mrzli v autě pod jeho balkonem, pozval k sobě nahoru na sklenku vína. Syn Gustáv na otce později vzpomínal, že byl sice ve výchově tvrdý, ale v jádru nesmírně srdečný člověk. Onen nečekaný přípitek s tajnými policisty byl úsměvným dokladem jeho osobité směsi odvahy a vřelosti.
Bouřlivý rok 1968 zastihl Valacha opět na straně pravdy. Po okupaci Československa patřil k těm, kteří se nebáli otevřeně říci, co si o nastupující normalizaci myslí. I proto se jeho jméno znovu ocitlo na indexu a v divadle pro něj dočasně „nebylo vhodných rolí“. Přesto dál hrál alespoň menší úlohy ve filmu a televizi – a za svou hereckou práci dokonce v roce 1969 obdržel titul zasloužilého umělce.
V nitru Gustáva Valacha dřímal komplikovaný vztah ke světu politiky. Komunistický režim bytostně zavrhoval, ale možná i vlivem vzpomínek z mládí v něm dlouho doznívala jistá nostalgie k válečnému Slovenskému státu. Byl to silně věřící demokrat odmítající útlak, a přece člověk, který choval sympatie k pochybnému režimu první Slovenské republiky.
V roce 1980 například veřejně recitoval na pohřbu někdejšího ministra Alexandera Macha, odsouzeného exponenta oné éry. Pro mnohé to bylo kontroverzní gesto, pro Valacha snad projev staré osobní věrnosti ideálům, které jako mladík poznal.
Tato kapitola jeho života zkrátka dokresluje portrét muže, jehož názory formovaly těžké dějinné zkoušky a pevná víra. Právě víra v Boha zůstala Valachovi oporou v nejtěžších chvílích. Kromě konfliktů s režimem jej krutě zkoušely i ryze osobní rány. S manželkou Vierou, s níž se seznámil už za studií a která mu byla po boku celý život, vychovali čtyři děti.
Pak ale přišly ty nejtěžší rány: tři z jejich čtyř potomků postupně podlehli rakovině. Jedna dcera, úspěšná lékařka, zemřela v pouhých 42 letech, druhá dcera-architektka v 53 letech a nakonec zákeřná nemoc připravila o život i jejich syna (rovněž architekta) v dospělém věku.
Teprve nejstarší syn Gustáv, patolog, přežil jak své sourozence, tak rodiče. Sám Valach se těchto tragédií dožil a každý z těch bolestných pohřbů ho zasáhl jako otevřená rána.
Koncem 70. let se Gustávu Valachovi dostalo zadostiučinění v podobě velké filmové role, díky níž si získal sympatie i českých diváků. Režisér Gajer ho obsadil jako samotářského dědečka-hajného ve filmu Pod jezevčí skálou (1978) a v navazujících snímcích.
Na plátně vytvořil Valach nezapomenutelný obraz mrzutého starého lesníka Václava Straky, který v šumavské divočině obměkčuje své srdce díky vnukovi z Prahy. Zpočátku napjatý vztah dědy a malého Vaška se před očima diváků mění v upřímný cit a porozumění – přátelství kluka a dědečka, zpečetěné společnou láskou k přírodě. Valach do postavy vtiskl kus sebe: nekompromisnost i něhu, humor i melancholii.
Úspěch prvního filmu motivoval vznik dalších dvou pokračování (1979, 1980) a z celé trilogie se stala ikonická součást československé kinematografie. Mladý herecký talent Tomáš Holý si Valacha oblíbil i mimo kamery – při natáčení spolu navázali přátelský vztah. Na plátně bylo cítit, že jejich pouto není hrané. Paradoxně právě tohoto „vnuka“ přežil Gustáv Valach o dvanáct let. Tomáš Holý tragicky zahynul při autonehodě v roce 1990, v pouhých 21 letech.
Po odchodu do penze v roce 1992 Gustáv Valach z veřejného života téměř zmizel. Žil střídmě a v ústraní. Svůj jedinečný hlas však nadále propůjčoval dobré věci – věřící lidé ho pravidelně slýchali při rozhlasových přenosech bohoslužeb.
Když slavil osmdesátiny, přišlo mu pogratulovat nebývalé množství lidí – hereckých kolegů, pamětníků i obyčejných fanoušků. Všichni cítili velkou úctu k jeho celoživotnímu morálnímu kreditu a uměleckým kvalitám.
V dubnu 2002 se jeho životní pouť s konečnou platností uzavřela. Výjimečný herec zemřel 27. dubna 2002 v Bratislavě, krátce po svých 81. narozeninách – podlehl infarktu a následnému krvácení do mozku. O několik let dříve ho do věčnosti předešla i milovaná manželka Viera.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gust%C3%A1v_Valach
https://spravy.stvr.sk/2022/04/herec-gustav-valach-mal-nelahky-osud-jeho-vieru-vsak-nezlomili-ani-komunisti/
https://volny.centrum.cz/vybavite-si-hajneho-straku-z-filmu-pod-jezevci-skalou-neumite-si-predstavit-horsi-osud-nez-mel-herec-gustav-valach-d4046696-cd7d-5fa4-816b-07dfdc6d4d26?lp=1
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/710787/pred-20-lety-zemrel-filmovy-deda-straka-gustav-valach-rakovina-mu-zabila-tri-deti.html
https://www.csfd.cz/tvurce/5804-gustav-valach/zajimavosti/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397203/pod-jezevci-skalou
