Článek
Narodila se roku 1900 v americké Alabamě jako Zelda Sayreová do vážené rodiny soudce nejvyššího soudu. Odmalička však vzdorovala všem konvencím dobré společnosti: byla nebojácná, neposlušná a věčně v pohybu.
V pubertě tajně utíkala z domu, po nocích kouřila, pila, tančila s cizími muži – všechno, co se od „slušné“ jižanské dívky nečekalo. Místo aby se stala ozdobou salonů, proslula jako nespoutaná flapper girl – mladá moderní žena, která si zkrátila sukni i vlasy, bavila se do úsvitu a odmítala žít jen podle cizích pravidel.
„Nechci žít. Chci nejprve milovat a žít jen tak mimochodem,“ prohlásila jednou Zelda a tohle motto dokonale vystihovalo její životní styl. Večírky pro ni byly hřištěm: koupala se v městských kašnách o půlnoci, jezdila na střeše taxíku ulicemi New Yorku a ohromovala nekonečnou energií a vtipem.
Není divu, že když se osmnáctiletá Zelda roku 1918 seznámila s mladým spisovatelem Francisem Scottem Fitzgeraldem, okamžitě mu učarovala. Scott byl okouzlen její krásou i rebelií a po vydání svého prvního románu Na prahu ráje (This Side of Paradise, 1920) si Zeldu přes nesouhlas jejích rodičů rychle vzal.
Úspěch knihy katapultoval oba do záře reflektorů jazzového věku. Fitzgeraldovi se stali symboly bezstarostných dvacátých let – ztělesněním ztracené generace a pařížské bohémy, miláčky newyorské smetánky. Scott nazval svou manželku „první americkou flapperkou“ a Zelda se stala ikonou epochy.
Společně zvali svět do víru večírků: krásní, mladí, bohatí, vtipní – on navíc uznávaný literát, ona jeho múza. V roce 1921 se jim narodila jediná dcera Frances (Scottie), o kterou se však staraly chůvy, zatímco rodiče dál prohýřili noci ve víru jazzu.
Pod pozlátkem slávy se však začaly objevovat trhliny. Život v luxusu přinášel finanční stres a manželé brzy poznali i odvrácenou tvář svých povah. Bouřlivé večírky vystřídaly hádky, nevěry a žárlivost. Scott pil nadmíru a trpěl pocitem, že jej Zelda zastiňuje; Zelda zase nesnesla jeho flirtování ani to, že v ní vidí jen inspiraci pro své hrdinky.
Brzy se ukázalo, že plagiátorství v jejich vztahu bylo obousměrné. Scott vkládal Zeldina slova do úst svým postavám – například výrok, který vyřkla po porodu dcery („Doufám, že bude krásná a hloupoučká“), použil pro postavu Daisy v Great Gatsby. Ze Zeldiných deníků a dopisů bezostyšně opisoval celé pasáže do svých próz.
Některé Zeldiny povídky dokonce vyšly pod jeho jménem nebo aspoň s dvojím podpisem, protože vydavatelé sázeli na slavnější značku. Zelda to zpočátku snášela s nadhledem. Když ji v roce 1922 požádali, aby v novinách zrecenzovala manželův nový román Krásní a prokletí, zavtipkovala na veřejnosti, že „pan Fitzgerald zřejmě věří, že plagiátorství začíná na domácí půdě“.
V tomto satirickém sloupku sžíravě naznačila, že v manželově knize poznává části svého deníku. Svět se tak s úžasem dozvěděl, že její život a tvorba se přes noc staly výhradním majetkem jejího muže. Scott zuřil. Zeldinu vtipu neporozuměl – nebo spíš nechtěl rozumět, protože uhodil hřebík na hlavičku.
Cesta ke zhroucení
Manželé odešli v roce 1924 do Evropy. Doufali, že na francouzské Riviéře najdou klid a levnější život, místo toho však přivezli přes oceán své démony. Scott se soustředil na psaní Velkého Gatsbyho a nechával Zeldě volnost, která záhy přinesla skandál. Zelda navázala blízký vztah s francouzským pilotem Edouardem Jozanem .
Zelda žádala rozvod a chtěla začít nový život s Jozanem. Scott reagoval vztekem a zoufalstvím: odmítl se rozvést, manželku zamkl v domě a údajně dokonce vyzval soka na souboj. K souboji nedošlo – pilot raději zmizel neznámo kam – ale Zelda se zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Manželé Fitzgeraldovi se podle dobových zvěstí stali oním „prokletým párem“, jenž nedokáže žít spolu ani bez sebe.
Po návratu do Ameriky koncem 20. let se situace jen zhoršovala. Scottova literární hvězda začala pohasínat, burzovní krach roku 1929 uťal zlatou éru večírků a Zelda se cítila prázdná, nevyužitá, ztracená ve stínu slavného manžela. Toužila se sama prosadit – malovala, psala drobné texty – ale nejvíc ji lákal tanec.
Jako dívka balet milovala a teď, ve svých 27 letech, se rozhodla splnit si sen stát se primabalerínou. Vrhla se do tréninku s manickou urputností: v Paříži cvičila balet až osm hodin denně pod vedením ruské lektorky Lubov Jegorové. Tělo však extrémní zátěž nevydrželo a Zelda navíc nemilosrdně narážela na hranice věku – začínat kariéru profesionální tanečnice tak pozdě bylo takřka beznadějné.
Přesto dosáhla jistého úspěchu: roku 1929 ji operní balet v Neapoli pozval do svého souboru. Scott však pro její taneční ambice neměl pochopení a Zeldě scházela podpora. Dostala se až k psychickému kolapsu. Na jaře 1930 prodělala první těžké zhroucení – během pobytu ve Francii na ni náhle vše dolehlo.
Na radu lékařů ji Scott urychleně umístil na kliniku poblíž Paříže. Zelda strávila více než rok v řadě sanatorií ve Švýcarsku, kde jí psychiatr diagnostikoval schizofrenii. Podstoupila bolestivou léčbu. Zeldě se navíc rozpadalo manželství: Scott její nemoc zpočátku trpělivě financoval, ale stále častěji jí dával za vinu svou tvůrčí krizi i rostoucí dluhy. Jejich slavná láska se pomalu měnila v pouto vyčerpanosti, viny a smutku.
Poslední valčík
Zeldin pobyt v psychiatrické léčebně přinesl nečekaný vedlejší efekt – znovu našla únik v psaní. V roce 1932, během terapie v Baltimoru, napsala za pouhých šest týdnů celý román. Dal mu symbolický název Save Me the Waltz („Věnujte mi valčík“, česky vyšlo též jako Poslední valčík je můj).
Ve stylizované podobě v něm popsala příběh jižanské dívky, bohéma manžela umělce a jejich rozpadajícího se vztahu – svůj příběh. Poprvé se pokusila vystoupit ze stínu a promluvit vlastním hlasem. Rukopis tajně odeslala do nakladatelství bez manželova vědomí. Když se to Scott dozvěděl, rozlítilo ho to. Ne snad proto, že by Zelda odhalila intimní detaily jejich soužití, ale proto, že „obsahuje pasáže, které chtěl použít ve své knize“ – totiž v románu Něžná je noc, na němž sám dlouho pracoval.
„Zelda mi ho hodlala zničit svým druhořadým dílkem,“ stěžoval si později s hořkostí. Ironií osudu tak Fitzgerald nařkl manželku z plagiátorství – přesně toho, co sám léta páchal na ní. Pod jeho nátlakem musela Zelda svůj text přepracovat a vyřadit vše, co si manžel nárokoval pro sebe. Román vyšel na podzim 1932, ovšem bez většího ohlasu – kritika Zeldinu poetickou prózu nemilosrdně odstřelila.
Po této ráně se Zeldin psychický stav dále zhoršoval. Ještě zkusila energii přesměrovat do jiné tvorby – napsala divadelní hru Scandalabra a malovala obrazy – ale v obojím narazila na nezájem publika. Její další sny se rozplynuly. Z enfant terrible jazzového věku se stala žena střídavě žijící ve vzpomínkách a v psychiatrických léčebnách.
Od roku 1936 pobývala Zelda trvale v sanatoriu Highland Hospital v Asheville v Severní Karolíně. Scott za ní občas přijel na návštěvu, vinu za její stav však utápěl v alkoholu a v náručí jiné ženy – v Hollywoodu navázal poměr s novinářkou Sheilah Grahamovou. Manželé Fitzgeraldovi se už prakticky nevídali.
V prosinci 1940 Scott ve věku 44 let náhle zemřel na infarkt. Zelda, která kvůli vlastní křehkosti nemohla ani přijet na pohřeb, zůstala zcela sama se svými démony.
Na sklonku života se Zelda pohybovala mezi ústavy a krátkými pobyty u rodiny. Její dcera Scottie mezitím dospěla v talentovanou mladou ženu, která však maminku znala spíš z dopisů než ze společného života.
Tragický požár
Na podzim 1947 nastoupila Zelda Fitzgeraldová do léčebny v Asheville naposledy. Tentokrát byla klidnější, smířenější. Lékaři dokonce začátkem roku 1948 konstatovali zlepšení a doporučili propuštění. Zelda ale raději ještě zůstala pár týdnů – možná cítila, že venku ji nic dobrého nečeká. V dopise dceři sice s jarním optimismem líčila krásu hor za okny, ale její vlastní duše zůstávala křehká a zranitelná. A pak, v noci z 10. na 11. března 1948, přišla smrt.
Krátce před půlnocí vypukl v centrální budově sanatoria požár nejasného původu. Chodbami se valil dým a na zamčeném ženském oddělení propukla panika. Noční personál se snažil odemknout dveře a evakuovat pacientky, ale plameny postupovaly příliš rychle. Oheň šlehal vzhůru výtahovou šachtou, dřevěné podlahy hořely a železné mříže v oknech udělaly z lázní past. Zelda Fitzgeraldová, sedativy ukolébaná na svém lůžku, neměla šanci uniknout.
Zdroje:
https://www.ashevillehistory.org/zelda/
https://www.vogue.cz/clanek/society/romana-schutzova/zelda-fitzgerald-od-flapper-girl-k-utajovane-autorce-pasazi-z-knih-sveho-slavneho-muze
https://www.reflex.cz/clanek/historie/88764/pohadka-se-spatnym-koncem-zelda-fitzgeraldova-jako-symbol-slavy-a-zkazy-20-let-minuleho-stoleti.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Zelda_Fitzgerald
https://blueridgecountry.com/newsstand/magazine/the-tragic-death-of-zelda-fitzgerald/
https://www.domestika.org/en/blog/7192-zelda-fitzgerald-the-writer-plagiarized-by-her-husband-f-scott-fitzgerald
https://www.literaryladiesguide.com/author-biography/zelda-fitzgerald-talented-troubled-wife-of-f-scott-fitzgerald/
