Článek
Horst Werner Buchholz se narodil 4. prosince 1933 v berlínské čtvrti Neukölln jako nemanželský syn. Jeho matka Maria, tehdy mladičká stenografka, nesla „hanbu“ svobodné matky tak těžce, že se krátce před porodem pokusila o sebevraždu.
Horst přišel na svět do atmosféry provinění a smutku – a tyhle pocity ho budou pronásledovat celý život. Prvních pět let vyrůstal u pěstounů, matka si ho mohla vzít zpět, až když se v roce 1938 provdala za ševce Huga Buchholze. Malý Horst dostal příjmení po nevlastním otci a dlouho věřil, že právě on je jeho skutečný táta. Pravdu se prý dozvěděl až jako náctiletý.
Horstovo dětství rámovaly bomby a trosky. Jako desetiletý kluk zažil ničivé nálety na Berlín. Když se fronta blížila, rozhodla se matka poslat syna i jeho mladší sestřičku Heidi do bezpečí venkova. Sourozenci skončili ve Slezsku, na statku kdesi v Protektorátu Čechy a Morava. Ocitli se v dětském evakuačním táboře pro německé děti a malý Horst se tam dokonce naučil pár slov česky – netušil, že se mu tahle řeč později v životě ještě vrátí.
Konec války ho zastihl daleko od domova, v cizí zemi a cizí péči. Teprve po osvobození se teprve jedenáctiletý Horst „sám protloukl zpátky do Berlína“. Ulice rodného města byly v rozvalinách a chlapec se musel rychle naučit postarat sám o sebe. Žádné idylické dětství – spíš zápas o přežití a o trochu lásky.
Možná právě tím zarputilým bojem v dětském věku se v něm zrodil vzdor. Vzdor proti osudu, proti autoritám, proti světu dospělých, který způsobil tolik bolesti. V poválečném rozděleném Berlíně dospíval Horst Buchholz s nálepkou „bastarda“ a „válečného sirotka“ (byť matka i nevlastní otec válku přežili – otec se vrátil z francouzského zajetí a matka zůstala v sovětské zóně).
Ve škole dlouho nevydržel. Měl bystrý talent, ale klasické vzdělání ho nelákalo – chtěl hlavně utéct z šedé reality. Miloval film a divadlo. Už ve 14 letech odešel ze školy a přidal se k mladým hercům v Berlíně. Poprvé stál na jevišti v roce 1949 jako patnáctiletý kluk v dětské roli v adaptaci Emil a detektivové. Prkna znamenající svět ho pohltila. Tam, v nasvíceném prostoru jeviště, mohl na chvíli zapomenout, kým je – mohl být kýmkoli.
Brzy také opustil rodný dům. Zatímco jeho rodina žila ve východní, sovětské sektoru města, Horst se vrhl za hereckou prací na Západ. Doslova utekl přes neviditelnou hranici rozděleného Berlína – kolem roku 1950 to ještě šlo bez větších překážek. Usadil se v západním Berlíně, v divadelním světě, který vřel novou energií. Dny trávil na zkouškách v Schillerově a Tribüne divadle, v noci si přivydělával jako rozhlasový a dabingový herec.
Měl vrozený jazykový talent: brzy mluvil plynně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky – a díky povinné ruštině ve škole i základy ruštiny. Stal se vyhledávaným dabérem zahraničních filmů a šepoty za mikrofonem ho naučily kázni i preciznímu výrazu.
Vzestup rebelujícího idolu
Zlom přišel v polovině 50. let. Filmoví režiséři hledali nové tváře – mladé, neokoukané talenty, které by ztělesnily poválečnou generaci. Horst Buchholz takovou tváří byl. Hubený kluk s vysokým čelem, uhrančivýma tmavýma očima a jiskrou vzdoru v pohledu – přesně zapadal do konceptu „rozhněvaných mladých mužů“, jak se tehdy říkalo.
V roce 1956 dostal Buchholz hlavní roli ve filmu Die Halbstarken (Doslova „napůl dospělí“, v ČSR uváděno jako Gang mladých, v USA jako Teenage Wolfpack). Zahrál si vůdce gangu mladých delikventů, kteří se bouří proti spořádané společnosti. Film způsobil senzaci: německé publikum v Horstovi spatřilo zosobnění nové svobodomyslné generace.
Okamžitě se z něj stal idol mládeže a tisk o něm psal jako o „německém Jamesi Deanovi“. Pro poválečné Německo byl ztělesněním rebelie proti hodnotám rodičů, hrdinou bez příčiny – atraktivním cizincem ve vlastní zemi, jak později poznamenal filmový historik Werner Sudendorf.
S náhlou slávou přišly peníze i nové známosti. Mladý Horst se líbil ženám i mužům – a on sám v sobě objevoval obojí. V konzervativních 50. letech ovšem ctil zdání slušnosti. Navíc homosexualita byla v té době v Německu trestná, stíhal ji obávaný § 175 trestního zákoníku.
Ve dvaceti letech okusil poprvé lásku k muži. Producent filmu Die Halbstarken Wenzel Lüdecke v něm viděl nejen herecký talent – stal se i Horstovým milencem a životním partnerem na několik intenzivních let.
Buchholz se coby charismatický bisexuál ocitl v nelehké situaci: ženy mu padaly k nohám, plakáty s jeho tváří zdobily dívčí pokojíčky, a on přitom každý večer usínal v náruči o generaci staršího muže, potají, za zdmi jeho vily. Tohle vnitřní napětí – nutnost skrývat část sebe sama – ho provázelo nadále.
Horstova filmová kariéra mezitím stoupala závratným tempem. Ještě důležitější však bylo, že se stal miláčkem publika. Lidé v něm viděli kus sebe: měl šarm i chlapectví zároveň, uměl být drsný rebel i zranitelné dítě. Nechtěl být zaškatulkován jako jediný „typ“ hrdiny, a tak si pečlivě vybíral různorodé úlohy. V jednom roce stihl milostnou romanci z Paříže (Monpti s Romy Schneiderovou), temný kriminální thriller (Nasser Asphalt) i dobrodružný příběh námořníků (Das Totenschiff). Toužil být především hercem, ne celebritou.
Jenže sláva si ho stejně našla. Když se na natáčení filmu Bekenntnisse des Hochstaplers Felix Krull (1957, Zpověď hochštaplera Felixe Krulla) seznámil s mladičkou Romy Schneiderovou, přeskočila mezi nimi jiskra. Dohromady vytvořili magnet na slávu. Německo konce padesátých let po nich šílelo.
Romy Schneiderová však brzy potkala v Paříži charismatického Alaina Delona a bezhlavě se zamilovala. V roce 1958 opustila Německo i Horsta – utekla za Delonem do Francie a Horstovi zanechala jen bolavé srdce.
Bylo mu pouhých 24 let, zažil hvězdnou slávu i první tvrdé ztráty. Rok 1958 mu vzal milenku a přivedl manželku. Snad aby zahnal hořkost z Romy, vrhl se Horst do nové známosti – a vzal si ji. Francouzská herečka Myriam Bru se stala jeho ženou a brzy i matkou jeho dětí. Buchholz se tvářil šťastně: krásná ženuška po boku, syn Christopher (nar. 1962) a dcera Beatrice (nar. 1963) v kolébce. Miloval svou rodinu – a přece ho cosi táhlo jinam.
Hollywoodské sny
Zatímco osobní život byl jako na houpačce, profesně mířil Buchholz stále výš. Naučil se plynně anglicky a otevřela se mu brána do světa. Roku 1959 si zahrál v britském krimifilmu Tiger Bay po boku mladičké Hayley Millsové – a byl to úspěch i v zámoří. Krátce nato přišla nabídka z Hollywoodu, jakou nešlo odmítnout: role horkokrevného pistolníka Chica ve westernu Sedm statečných (1960, The Magnificent Seven).
Buchholz opustil Evropu a s nadšením se vrhl do Ameriky. Ve filmu, který se stal klasikou žánru, sice hrál mezi samými hvězdami (Yul Brynner, Steve McQueen, Charles Bronson ad.), ale neztratil se – naopak jeho Chico patří k nejpamátnějším postavám. Pro mnohé diváky byl právě on tím „srdcem příběhu“, mladým horkokrevným rebelem, který v průběhu děje dozraje v oddaného ochránce slabých. Buchholzova hvězda tak stoupla už i v Americe.
Na přelomu 50. a 60. let patřil Horst Buchholz k největším evropským hereckým nadějím – a Hollywood o něj stál. Jenže pak, vinou série nešťastných rozhodnutí, se ta fantastická kariéra začala zadrhávat. Horst prošvihl několik velkých rolí, které mohly jeho hvězdu vynést až na absolutní vrchol. Kvůli zdlouhavému natáčení Wilderovy komedie nemohl přijmout nabídku na roli Sharifa Aliho ve velkofilmu Lawrence z Arábie (1962) – ta pak proslavila egypťana Omar Sharif.
Z podobného důvodu odmítl i nabídku na roli Tonyho ve filmovém muzikálu West Side Story (1961), jenž se stal legendou. Ještě hůře dopadla jeho spolupráce s italskými mistry: Federico Fellini ho chtěl obsadit do Sladkého života a Luchino Visconti do filmů Rocco a jeho bratři i Gepard, Buchholz ale oběma projektům řekl ne – prý ho urazilo, když po něm Visconti (známý homosexuál) prý chtěl fotku v plavkách.
A pak tu byla nabídka, která ho mohla katapultovat na úplně jinou úroveň slávy – a Horst ji rovněž nepřijal. Když italští tvůrci připravovali první spaghetti western Pro hrst dolarů (1964), sháněli vhodného představitele hlavní role. Padlo i Buchholzovo jméno. Jeho agent mu ovšem radil, ať do podezřelého levného projektu nejde – a Horst ho poslechl. Odmítl roli, z níž se pak stal legendární „Muž beze jména“ Clinta Eastwooda. Eastwood díky ní nastartoval hvězdnou kariéru, zatímco Buchholz si po pár letech mohl jen povzdychnout nad promarněnou příležitostí.
Ironií osudu Horst Buchholz zvažoval i roli, která by mu zajistila nehynoucí slávu v rodném Německu – ale zavrhl ji. Producent Horst Wendlandt jej roku 1962 lákal, aby ztvárnil apačského náčelníka Vinnetoua ve filmu podle románů Karla Maye. Buchholz však dal přednost kariéře v Hollywoodu, a tak německé westerny s Vinnetouem točili jiní. (Roli nakonec dostal tehdy neznámý Francouz Pierre Brice, jemuž změnila život.)
Jeho hollywoodský sen trval jen několik let. Zpátky do Německa se mu příliš nechtělo, v Americe se nakonec pevně neusadil. Koncem 60. let se usídlil i s rodinou v Paříži, do USA létal jen za prací.
Dvojí život
Během 70. let se kdysi tak zářivý Horst Buchholz propadl do hluboké osobní krize. Jeho dvojí život – spořádaný manžel a otec na jedné straně, utajovaný milovník mužů na straně druhé – si začal vybírat daň. Horst se to snažil zvládat. O svých „výletech“ za mužskou láskou s manželkou nemluvil a Myriam se neptala.
Svůj vnitřní konflikt a pocity viny se Buchholz pokoušel zahnat prací – a stále častěji také alkoholem. Natáčel teď spíš druhořadé filmy a seriály, což ho frustrovalo. Sám sobě i všem okolo chtěl dokázat, že je víc než hasnoucí hvězdička. Umínil si například, že zkusí režírovat: nadšeně adaptoval román Bockshorn a plánoval režijní debut, jenže nesehnal financování. Každý další nezdar ho zraňoval a on před bolestí unikal do sklenky vodky.
Jeho kariéra se v 70. letech ztenčila na občasné vedlejší role v béčkových koprodukčních filmech a na výstupy v televizních seriálech. Objevil se sice v několika mezinárodních projektech, ale vesměs nevýrazných. A výjimky – jako třeba role ve válečném dramatu Peklo v Pacifiku (1979) – nedokázaly zastřít, že Horst Buchholz pomalu vyhasíná.
Koncem 80. let se definitivně odstěhoval zpátky do rodného Berlína. Pronajal si útulný apartmán poblíž Kurfürstendammu a po desetiletích cest zase zakotvil – v jediném městě, jemuž zůstal věrný celý život. Vrátil se také k milovanému divadlu, kde to všechno začal.
Až v roce 1997 se Horst Buchholz objevil ve snímku, který dojal celý svět – v italském filmu Život je krásný. Ztvárnil tam laskavého lékaře Dr. Lessinga po boku Roberta Benigniho. Znovu se také vrátil do Prahy, tentokrát pracovně a zcela veřejně. Český režisér Václav Vorlíček si ho totiž vybral do výpravné pohádky Pták Ohnivák (1997), kde Buchholz zahrál dobrotivého krále Jörgena. Dne 3. března 2003 pak Horst Buchholz naposledy vydechl.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Horst_Buchholz
https://u.osu.edu/berlin2798horstbuchholz/2015/05/15/biography/
https://www.calameo.com/books/002514922362142929462
https://www.hdg.de/lemo/biografie/horst-buchholz.html
https://www.tagesspiegel.de/kultur/der-grosse-schweiger-6659965.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-serialy-filmy-kino-a-tv/829174/bourlivak-horst-buchholz-69-ze-sedmi-statecnych-v-pohadce-ptak-ohnivak-miloval-zeny-a-tajne-muze.html
https://www.teddyaward.tv/en/archive/horst-buchholz-mein-papa/
