Jedna cigareta zabila 38 horníků. Tragédii na Dole Michálka roku 1950 zavinil jediný kuřák

Bylo středeční odpoledne 4. října 1950. V ostravském černouhelném Dole Michálka právě začínala odpolední směna a do podzemí sfáralo 143 horníků. Většina z nich rutinně mířila na svá pracoviště v 6. a 11. patře dolu. Netušili, že během následujících minut se klidná šichta změní v boj o život a že důlní chodby se stanou dějištěm jedné z nejhorších hornických katastrof v poválečném Československu.

Pod povrchem číhal neviditelný nepřítel – metan, plyn bez barvy a zápachu, který se za určitých podmínek dokáže proměnit v nevypočitatelnou trhavinu. Stačí malá jiskra a směs metanu se vzduchem exploduje, jak později varoval i geolog Václav Cílek: „Stačí doopravdy hodně málo, aby plyn, když zrovna máte tu smůlu a je namíchaný ve správném poměru se vzduchem, explodoval“.

V dole Michálka ovšem panovalo přesvědčení, že koncentrace metanu je zde zanedbatelná a žádné velké nebezpečí výbuchu nehrozí. Horníci proto často fárali bez přenosných indikátorů plynu a ani dozorci nebývali příliš důslední v kontrolách ovzduší. Tato uspokojivá domněnka se toho dne měla tragicky vyvrátit. Přibližně kolem třetí hodiny odpolední, krátce po nástupu havířských čet na pracoviště, zahřměl v hlubině náhlý výbuch. Ve sloji Leopold nad jedenáctým patrem došlo k mohutné explozi metanu, jež otřásla celým dolem.

Exploze otřásla chodbami v 11. patře takovou silou, že většina horníků v okolí byla smetena tlakem a uhořela nebo upadla do bezvědomí. V jediném okamžiku se pracoviště proměnilo v ohnivé peklo – ohnivá vlna spálila dřevěnou výztuž, rázová vlna katapultovala nářadí a kusy dřeva do lidí a hustý dým zahalil chodby temnotou.

Zničená důlní zařízení a závaly v chodbách svědčily o ničivé síle výbuchu. Bezprostředně po explozi se navíc začal důlními díly šířit smrtící plyn – oxid uhelnatý, neviditelný zabiják, který vyplnil prázdné prostory po požáru. Horníci pracující v přilehlých úsecích náhle ucítili tlak a poté nasládlý zápach kouře; ve tmě, s porouchaným osvětlením a dusivým kouřem v plicích, nastal boj o přežití.

K explozi došlo, jak se později zjistilo, vinou tragické nedbalosti. Brigádník Teodor Borinský (48 let), náruživý kuřák pracující ve špici porubu č. 84 na 11. patře, se osudného dne odpojil ze svého pracoviště a zamířil do blízké opuštěné chodby – do stařin starého dolu – aby si tam, skryt před zraky nadřízených, potají zapálil cigaretu.

Právě na tomto vyvýšeném místě se však zcela nečekaně nahromadilo větší množství metanu, které se jinak z dolu Michálka obvykle nevyskytovalo. Borinský nemohl tušit, že výbušný plyn číhá ve tmě nad hlavami havířů. Když škrtl zápalkou, aby připálil svou cigaretu značky Partyzánka, ozvala se mohutná detonace.

Stařiny vzplály a tlaková vlna zničila takřka celé pracoviště na 11. patře, včetně výdřev a zařízení. Borinský byl explozi nejblíže – jeho tělo našli později zohavené, s ohořelým obličejem a popálenýma rukama; v kapsách jeho blůzy a okolí se válely cigaretové papírky, tabák, nedopalky i sirky a škrtátko. Všechno svědčilo o jediné příčině: zákaz kouření byl porušen a doutnající cigareta probudila smrtící metanového „zabijáka“ k životu.

Bezprostředně po výbuchu panoval v podzemí chaos. U hlavní jámy dole na 11. patře probíhali zmatení a kašlající muži pokrytí sazemi. Z vzdálenějších porubů a chodeb se horníci snažili utéct do bezpečnějších částí dolu, ale cestu jim zkřížily oblaka kouře. Předák jedné ze směn na 11. patře zahlédl, jak se po hlavní třídě valí kouř – poslal proto několik hornických učňů, aby vyhledali pomoc, a sám se vydal zjistit situaci.

Pod úklonnou chodbou („svážnou“) spatřil v dýmu ležet nehybné tělo střelmistra. Okamžitě k němu zamířil, aby mu pomohl, avšak jedovatý plyn jej srazil k zemi dříve, než stačil cokoli udělat. Kolem slyšel jen křik zděšeného učně, který ho doprovázel – pak i jeho hlas zanikl. Zbylí mladí učni, které předák zanechal na místě, podlehli panice a rozutekli se přímo do závoje kouře místo k únikovým cestám.

Ve stejnou dobu na jiném místě 11. patra se havířští kamarádi snažili improvizovaně bojovat s šířícím se kouřem a plynem. Skupina horníků se pokusila vytvořit provizorní přetlakovou komoru – přesekli hadice od přívodu čerstvého vzduchu ke sbíječkám, aby proudící vzduch z vysokotlakých rozvodů zahnal kouř zpět.

Jejich zoufalý pokus však zmařil jiný zaměstnanec, jenž v domnění, že omezuje plýtvání, ve vzdálenější části dolu neúmyslně zastavil hlavní přívod vzduchu. Proudění se zastavilo a jedovatý plyn se tak mohl dál volně šířit šachtami. Havíři, kteří se ještě před chvílí snažili uniknout, ztráceli vědomí a klesali k zemi, jakmile se nadýchali oxidu uhelnatého.

Poplach na povrchu nastal bezprostředně po výbuchu. Bylo něco po 15. hodině, když k strojníkovi těžního stroje doběhl udýchaný zámečník – toho exploze zastihla asi 40 metrů od postiženého důlního pracoviště a ihned po vyváznutí z ohrožení spěchal nahoru podat zprávu. Siréna svolávala důlní záchranné sbory.

Tři důlní technici, kteří byli v té době náhodou na povrchu, okamžitě sfárali co nejblíže k místu neštěstí a snažili se proniknout do zamořených prostor bez dýchacích přístrojů – rychle však pochopili, že bez speciální výstroje to nebude možné. Během několika desítek minut se proto sjely k Dolu Michálka záchranné čety z širokého okolí Ostravy.

Celkem se náročných záchranných operací účastnilo přes sto báňských záchranářů z dvanácti různých závodů. Ve speciálních izolovaných dýchacích přístrojích se spouštěli do hlubin a postupně pročesávali jednotlivé třídy a chodby zahalené kouřem.

Záchranáři na 5. sloji potkávali ve tmě prchající hornické učně, křičící bolestí a strachem, a další zmatené havíře. Mnozí z nich byli popálení a neměli světla – karbidové lampy a baterky se rozbily při výbuchu. Dva učně s ošklivými popáleninami a bez svítidel se záchranářům doslova zhroutili do náručí.

Jeden záchranář s nimi ihned zamířil k výtahu na čerstvý vzduch, zatímco druhý pokračoval sám dále do nitra postižené sloje Leopold. Cestou zakopl o tělo dalšího horníka – byl těžce zraněn, měl rozbitou hlavu, ale stále slabě pulsoval. Záchranář ho na místě naložil na nosítka a s pomocí dalších mužů ze zálohy dopravili raněného k jámě.

Jiné záchranné skupiny mezitím pronikaly pod svážnou chodbu porubu č. 57, kde před chvílí marně zasahovali havíři s přetlakovou komorou. Hluboko v závalu tam nalezli několik ležících bezvládných těl – byli to ti nešťastní mladí učni a další horníci, které potkávali prchající v kouři na počvě jen o pár minut dříve.

Dva záchranáři se pokusili pokračovat vpřed závalem, ale po několika metrech jeden z nich sám zkolaboval účinky oxidu uhelnatého. Jeho kolega jej obratem odtáhl zpět k čerstvému proudu vzduchu, kde omdlelého havíře ostatní začali křísit. V ten moment již bylo jasné, že zásah si vyžádá obrovské úsilí a že v dole nastalo hotové peklo, jaké si nikdo z přítomných nepamatoval.

Po šestnácté hodině bylo na místo neštěstí povoláno stále více posil, včetně čerstvých čet báňských záchranářů z dalších ostravsko-karvinských dolů. Všichni nasazovali život v prostředí, kde se stále vznášel jedovatý plyn a kde nebylo vidět na krok.

Teprve kolem 22. hodiny večer téhož dne se ovzduší v dole díky větrání a kontrovaným odstřelům uzávěr z větší části vyčistilo natolik, že bylo možné se pohybovat i bez dýchacích přístrojů. Následující den pokračovaly likvidační a dohledávací práce. Poslední ze zasypaných horníků byl vyproštěn přibližně po 26–28 hodinách od výbuchu, až v podvečer 5. října.

Když se prohledávání zborcených chodeb a odklízení trosek završilo, vyšla najevo zdrcující bilance neštěstí. V nejhůře postiženém úseku dolu pracovalo v době exploze 45 osob. Z nich pouze tři horníci vyvázli zcela bez zranění – byli to šťastlivci, kteří se náhodou nacházeli mimo zamořený okrsek. Další čtyři havíři dokázali zničenou oblast opustit po svých, přestože utrpěli různá poranění (bohužel jeden z nich později na následky otravy zemřel v nemocnici).

Dva zasažené horníky se podařilo přímo v dole přivést k vědomí a zachránit – i tady ale osud zasadil ránu, neboť jeden z této dvojice přežil tragédii jen o pět dní a podlehl posléze těžkým komplikacím. Zbývajících 38 mužů bylo nalezeno mrtvých v podzemí. Pitevní nálezy potvrdily, že většina obětí – 36 havířů – se otrávila oxidem uhelnatým, zatímco dva zahynuli v důsledku zranění.

Celkový počet obětí tragédie se v následujících dnech ustálil na 38 zemřelých hornících. Většina z nich podlehla bezprostředně v dole nebo krátce po vyproštění, dva těžce ranění vydechli naposledy v nemocnici v průběhu několika dní po nehodě.

Mezi mrtvými bylo sedm hornických učňů, tedy velmi mladých horníků, kteří se teprve zaučovali v řemesle a měli před sebou celý život. Jejich nadějné životy, stejně jako životy zkušených havířů, vyhasly pod zemí během pár minut. Tato skutečnost tragédii ještě prohloubila – havárie na Michálce byla ranou pro celé hornictví, zvláště pro rozvoj mladé generace horníků.

Přišla o ně své rodiny, které nic netušily, dokud se jejich synové nevrátili ze směny domů. Dolosloví má příznačnou frázi, že „smrt chodí s havíři na každou šichtu“ – a onoho říjnového dne roku 1950 byla Smrt obzvlášť krutým společníkem.

Zraněných tentokrát zůstalo poměrně málo, neboť explozi uprostřed směny se málokdo stačil aktivně ubránit. Zranění utrpělo dle odhadů méně než deset osob, z nichž část přežila jen díky rychlé pomoci kolegů a lékařů. Zničené vybavení dolu a dlouhý zásah navíc způsobil, že důl Michálka musel být na nějaký čas uzavřen, než se podařilo obnovit provoz a zajistit postižené chodby.

Zpráva o katastrofě se rychle rozšířila Ostravou i celým krajem. Ještě téhož dne večer a následující ráno o neštěstí referoval tisk, ačkoli v různých verzích. V dobovém tisku nebylo zprvu jasno ani o definitivním počtu obětí – některá periodika uváděla 36 mrtvých, jiná psala dokonce o 38 zahynulých hornících. Tato nejednotnost vyvolala u veřejnosti nejistotu a podezření, zda úřady nezkoušejí skutečný rozsah tragédie zamlčovat či bagatelizovat. Očití svědkové a rodiny havířů moc dobře věděli, kolik kamarádů a příbuzných se z práce nevrátilo. Ostravu opanoval hluboký smutek a rozhořčení. Před bránou Dolu Michálka se začali scházet uplakané rodiny, ženy horníků, jejich děti i rodiče. Po improvizovaném smutečním obřadu před šachtou byly postupně vynášeny černé rakve a ukládány na nákladní auta za doprovodu čestné báňské stráže v uniformách. Mnozí pozůstalí se neubránili hněvu – tragédie se podle nich nemusela stát, kdyby se v dole dodržovaly bezpečnostní předpisy a více se dbalo na prevenci.

Událost byla natolik závažná, že se jí musela zabývat i nejvyšší místa. Československá vláda svolala mimořádné zasedání, na němž projednala příčiny a důsledky havárie. Kabinet se jednomyslně usnesl uspořádat obětem státní pohřeb se všemi poctami. V pondělí 9. října 1950 se tak Ostrava oděla do černé. Veřejnost byla vyzvána k účasti na smutečním průvodu a řada podniků dala zaměstnancům volno, aby se mohli s horníky naposledy rozloučit.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFl_Mich%C3%A1lka

https://encyklopedie.ostrava.cz/home-mmo/?acc=profil-udalosti&load=1873

https://www.patriotmagazin.cz/fajront-kdyz-komuniste-hledali-sabotery-a-viniky-dulnich-nestesti?regionId=1

https://www.zdarbuh.cz/reviry/okd/vybuch-metanu-na-dole-michalka-4-rijna-1950/