Článek
Je začátek Štědrého dne roku 1953, krátce po jedné hodině ráno. Místo rodinné pohody však pro desítky lidí nastává boj o život. U stanice Šakvice na jižní Moravě se právě rozpoutalo peklo: do stojícího osobního vlaku narazil plnou rychlostí rychlík.
Střet rozmetal dřevěné vagóny a zanechal na místě zkázu nepředstavitelných rozměrů – více než stovka cestujících nepřežila, přes osmdesát dalších utrpělo zranění. Tolik lidí nedožilo Štědrého večera roku 1953.
O pár hodin dříve přitom nic nenaznačovalo blížící se katastrofu. Ve středu 23. prosince večer vyráží z Brna osobní vlak do Břeclavi, plný lidí jedoucích na Vánoce domů. Má hodinové zpoždění a vagóny doslova praskají ve švech – desítky pasažérů stojí namačkané v uličkách, unavení po celodenním předvánočním shonu.
Mnozí se vracejí na jižní Moravu k rodinám, do Šakvic, Hustopečí či Břeclavi, stejně jako devětadvacetiletý dělník Vítězslav Kostrhoun. Nikdo z nich netuší, že domů mnozí nedojedou. Krátce po půlnoci dorazí osobní vlak k Šakvicím.
Jen několik set metrů před tamní stanicí však musí zastavit a počkat na volnou kolej – po trati má totiž od opačné strany projet rychlík z Bratislavy. Netrpěliví cestující se tlačí ke dveřím. Někteří to nevydrží a vyskakují do mrazivé tmy, odhodláni dojít domů pěšky přes zasněžená pole.
Tato troufalost jim zachrání život – zatímco oni mizí ve tmě, k nehnutému osobáku se zezadu blíží smrtící hrozba. Z Brna se totiž právě řítí noční rychlík R4 na trase Praha–Bratislava, tažený mohutnou parní lokomotivou Albatros, chloubou československých drah. Za normálních okolností by před Šakvicemi zastavil a vyčkal, než bude trať volná. Tentokrát však ne.
Čtyřčlenná posádka rychlíku má za sebou už 21 hodin služby a před jízdou se „posilnila“ dvěma a půl litry červeného vína. Strojvedoucí Ambrož Růžička, jeho topič i vlakvedoucí jsou unavení a opilí. Během jízdy všichni usnuli přímo ve službě.
Rychlík proto ignoruje návěstidla a na opakované výzvy k zastavení nikdo nereaguje. Úsekem u Vranovic, kde směl jet nanejvýš čtyřicítkou, prosviští rychlostí kolem 90 km/h. Železničáři u Šakvic se ještě snaží vlak zastavit – marně. Obří souprava se řítí tmou neúprosně dál vstříc stojícímu osobáku plnému lidí. Osudná srážka je otázkou vteřin.
1:06 ráno. Vánoční noc náhle protne ohlušující úder kovu o kov. Lokomotiva rychlíku v plné rychlosti naráží do zadních vagónů osobního vlaku. Dřevěné vagóny praskají a tříští se jako sirky, devět vozů osobního vlaku je smeteno z kolejí a převrací se jako dětské hračky.
Tři vozy rychlíku také vykolejí a jeden z nich dokonce zasahuje protijedoucí bratislavský expres – i ten je poškozen. Během několika vteřin se z poklidné noci stává děsivé inferno. Sedící cestující jsou nárazem rozdrceni o rozlámané sedačky; ti, co stáli v uličkách nebo stihli vystoupit, mají paradoxně větší šanci přežít.
Uvnitř rozervaných vagónů se mísí křik, pláč a úpění. Ozývá se zoufalý pláč dětí a chrčivé steny zraněných. Jako by se země otevřela a pohltila celý vlak do pekla. „Strašný řev, křik, pláč děcek… a nejhorší byla ta lokomotiva, které ucházela pára, jak to syčelo… strašný,“ vzpomínal na tu hrůzu v dokumentu Osudové okamžiky Vítězslav Kostrhoun.
Mladý dělník Kostrhoun leží omráčený ve srázu u trati. Náraz ho vymrštil z vagónu ven oknem a na pár vteřin ztratil vědomí. Když procitnul z otřesu, cítil ostrou bolest zad a pramínek krve stékající po tváři. Všude kolem slyšel nářek, zoufalé volání o pomoc, sténání raněných v temných troskách. Mrzlo a on měl na sobě jen košili a kalhoty – kabát zůstal uvnitř rozbitého vagónu.
První na místo neštěstí dorážejí místní dobrovolní hasiči ze Staroviček, vesnice nedaleko Šakvic. Jedna z nich, teprve dvacetiletá Jarmila Kostrhounová, si zpočátku myslí, že jde o planý poplach – noční hlášení o výbuchu na kolejích na Štědrý den? Když však dorazí k trati, najde jen tmu, zmar a desítky zraněných i mrtvých těl.
„Sanitky jezdily jedna za druhou, připadalo mi to nekonečné. Někteří zranění mě prosili, abych je zabila, protože nesnesou tu hroznou bolest. Na to se nedá zapomenout,“ líčila hasička později tu mrazivou noc. Dobrovolníci se neptají a ihned začnou pomáhat, jak se dá. Vytahují zaklíněné cestující z trosek, ošetřují krvácející rány, rozdávají deky promrzlým a utišují vyděšené přeživší.
Trvá ještě dlouhé hodiny, než dorazí další posily z okolních měst. Svítilny hasičů osvětlují děsivou scénu: těla obětí leží pod pokroucenými plechy, mezi nimi bloudí otřesení lidé jako stíny. Z Břeclavi, Hustopečí i Brna přijíždějí se skřípotem brzd sanitky, ale je jich zoufale málo – mnoho zraněných čeká na ošetření nekonečně dlouho.
K ránu se na místo sjíždí také armáda a SNB. Nejen proto, aby pomohli se záchranou a vyšetřováním, ale i kvůli nepochopitelným případům lidského hyenismu. Ještě v noci se totiž v rozcupaných vagónech objevili jedinci, kteří nepřišli pomáhat, ale krást.
Využili zmatku a začali obírat mrtvé cestující o hodinky, peněženky či šperky. Zatímco jedni bojovali o holý život a druzí neváhali nasadit vlastní krk, aby je zachránili, našli se i tací, kteří sahali do kapes umírajících pro pár cenností. Jak mohl někdo v tomto pekle myslet na krádež?
Místo neštěstí muselo být urychleně uzavřeno a začalo ho střežit vojsko. Teprve pak bylo možné v relativním klidu vyprošťovat ostatky obětí. Zranění byli rozvezeni do nemocnic v Brně, Břeclavi i dalších městech, ale pro mnohé pomoc přišla pozdě. Bilance tragédie je mrazivá: 106 mrtvých a 83 zraněných.
Stovka rodin čekala marně na své blízké, kteří se toho dne nikdy nevrátili domů. Co ale tuhle hrůzu způsobilo? Na vině nebyla technická porucha ani nepřízeň počasí, ale hrubá nedbalost a lidská nezodpovědnost. Už první vyšetřování odhaluje otřesná fakta. Posádka rychlíku byla ve službě bez odpočinku skoro celý den a na oslavu blížících se Vánoc společně vypila dost červeného vína.
Strojvedoucí rychlíku, topič i vlakvedoucí tak před nehodou usnuli a minuli několik varovných návěstí. Rychlík uháněl tmou nekontrolovaně, až narazil do stojícího vlaku před sebou. Nebýt této neomluvitelné lehkovážnosti, k neštěstí nemuselo vůbec dojít. Viníci tragédie – strojvedoucí Růžička i jeho kolegové – sice srážku sami přežili bez vážnější újmy, ale spravedlnost je neminula.
U soudu padly nepodmíněné tresty: Růžička dostal pět let vězení, topič Štefan Adamec čtyři roky a vlakvedoucí Josef Hubač tři roky. Soud také vyčíslil škodu na vlacích na pět milionů korun. Žádný trest však nemohl vrátit životy desítkám nevinných pasažérů.
Zprávy o katastrofě se rychle rozšíří mezi lidmi, ale oficiální místa nastolují přísné informační embargo. Píše se rok 1953 a komunistický režim nechce připustit skandál ani paniku. Teprve tři dny po srážce, 27. prosince, otiskne celostátní deník Rudé právo kratičkou osmnáctiřádkovou zprávu s názvem „Úřední zpráva ministerstva dopravy“.
Obsahuje jen holou informaci o tom, že došlo k nehodě a „je větší počet mrtvých a raněných“. Přesné číslo obětí ani podrobnosti se veřejnost nedozví – víc se o nehodě psát nesmělo. O dvě další zmínky v tisku se postarají až stručné zprávy koncem roku, které dodatečně uvedou počet mrtvých a vinu svedou na „nedbalost zaměstnanců“.
Tím to však končí. Neexistují žádné dobové fotografie z místa ani filmový záznam; vyšetřovací spisy byly utajeny v archivu. Tragédie u Šakvic byla na dlouhá léta zametena pod koberec – zapomnělo se na ni, alespoň v „oficiální“ paměti národa.
Pozůstalým po obětech nezbylo než truchlit v tichosti. A přeživší si odnesli trauma, o němž se nemluvilo. Někteří z nich se prý ještě desítky let poté budili ze sna při zaslechnutí nočního houkání vlaku. Pro Vítězslava Kostrhouna a další, kteří peklo u Šakvic přežili, zůstal každý další Štědrý den navždy připomínkou té mrazivé noci, kdy se ocitli tváří v tvář smrti.
Teprve po téměř půlstoletí začalo toto smutné tabu pozvolna mizet. V roce 2011, bezmála 58 let od nehody, byla na nádraží v Šakvicích odhalena prostá pamětní deska připomínající oběti tragédie. Připomíná zmařené lidské životy, na které se málem zapomnělo.
Hrdinství obyčejných lidí, kteří tehdy neváhali a běželi pomoct, bylo oceněno už v době nehody – třicet dobrovolných záchranářů obdrželo vyznamenání od prezidenta Antonína Zápotockého. Byla mezi nimi i mladá hasička Jarmila Kostrhounová, které prezident daroval náramkové hodinky jako poděkování. Ironií osudu jí však tento pamětní dar po roce někdo ukradl.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_nehoda_u_%C5%A0akvic
https://brnensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/vanoce_tragedie_20071222.html
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/pred-60-lety-zahynulo-na-stedry-den-106-cestujicich.A131221_2014729_brno-zpravy_eko
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/stedreho-vecera-1953-se-v-sakvicich-nedozilo-pres-sto-lidi-zabil-je-opily-strojvedouci-343905
https://zoom.iprima.cz/historie/zeleznicni-nestesti-sakvice-420348
https://www.hustopece.cz/vanoce-pred-60-lety-nehoda-vlaku-sakvicich-zabila-106-lidi
