8 let bez manžela a pak únik přes hranice v tanku: Libuše se v USA stala celebritou i indiánkou

Libuše Hrdonková vyrostla v západočeském městečku Stod poblíž Plzně. Dětství prožila za druhé světové války a osvobození v roce 1945 pro ni znamenalo zásadní zlom. Když americká armáda v květnu 1945 osvobodila západní Čechy, život dvacetileté Libuše se navždy změnil.

Na poválečné taneční zábavě v rodném Stodě se zahleděla do očí pohledného amerického desátníka Leonarda „Lennyho“ Clouda – jednoho z vojáků, kteří přišli přinést svobodu. Jeho jednotka pobývala přímo ve Stodu a mladý pár se od té doby scházel každý den. Ačkoliv si jazykově nerozuměli, jejich cit byl o to silnější. Jenže idyla netrvala dlouho. Jednoho dne Cloudova jednotka dostala rozkaz k návratu do vlasti a Lenny musel odjet tak náhle, že se nestihli ani rozloučit.

Libuše se zoufale rozběhla za odjíždějícím vojenským konvojem a chtěla mávat, ale „pro samý pláč nemohla“. Tehdy zůstala stát bezmocně na cestě a dívala se, jak Lenny mizí v náklaďáku s bílou americkou hvězdou na kapotě. „Pak přišel večer a Lenny už nepřišel. Pamatuji se na oblohu, jak byla tenkrát červená, zdálo se mi, že krvácela jako mé srdce,“ vzpomínala později na onen západ slunce, který se jí vryl do paměti.

Zamilovaná dvojice však neztratila spojení. Po Lennyho odjezdu si začali pravidelně dopisovat a snili o společné budoucnosti ve Spojených státech. Leonard na svou českou dívku nezapomněl – doma v Iowě jí říkal něžně „Lela“. Nakonec se rozhodl vrátit do Československa, aby si svou lásku vzal za ženu.

Přípravy nebyly snadné, ale v listopadu 1949 Lenny skutečně přijel do země, která se mezitím výrazně proměnila. Komunisté po únoru 1948 převzali v Československu moc a hranice se začaly uzavírat. Přesto se svatba ještě uskutečnila. Libuše Hrdonková si brala Leonarda Clouda s nadějí, že ji čeká nový život za oceánem po boku milovaného muže.

Jejich štěstí trvalo jen pár dnů. Úřady novomanželům nedopřály ani líbánky – Američanovi neprodloužily vízum a nařídily mu urychleně opustit zemi. Libuši naopak odmítly vydat povolení k vycestování. Hořké válečné loučení se tak opakovalo v ještě krutější podobě. Leonard musel odjet sám, bez své nevěsty.

Vlakem ho směla manželka doprovodit jen k československé hranici v Chebu – tam se v slzách rozloučila a musela vystoupit z vlaku, zatímco Lenny pokračoval dál do Ameriky. Libuše ve skrytu duše věřila, že je to jen krátké odloučení – že během pár týdnů úřady povolí, dostane pas a bude moci odjet za svým manželem. Netušila, jak krutě se mýlí.

Dny se protáhly v měsíce a měsíce v roky. Libuše podávala další a další žádosti o cestovní doklady, ale všechny končily zamítnutím. Paní Cloudová zatím zůstávala uvězněná ve své rodné zemi. Jako manželka Američana byla pro režim podezřelá – StB si ji často předvolávala k výslechům a sledovala každý její krok.

Tehdy poprvé naplno pochopila, že z domova, který tak milovala, se stal „žalář“ obehnaný ostnatým drátem. „Nevím, proč jsem neutekla včas, když byl útěk ještě možný. Snad jsem byla vázána rodiči, snad jsem chtěla odejít s jejich božím požehnáním. A pak zde byla bláhová víra, že cestovní pas mi úřady dát musí. Nevěřila jsem tehdy, že komunistická vláda nerespektuje žádná občanská práva,“ reflektovala později své promarněné šance.

Mladá žena se ocitla v pasti totalitního státu a postupně ztrácela naději na legální odchod. Kolem ní se utahovaly šrouby diktatury – kdysi volnou hranici teď lemovaly stále dokonalejší zátarasy s ostnatými dráty pod elektrickým proudem a široké přísně střežené pásmo, kam obyčejní lidé nesměli. Libuše přesto dospěla k rozhodnutí, že pokud se nemůže dostat za manželem legálně, pokusí se to jinak.

Příležitost našla tam, kde by ji čekal málokdo. Na sklonku roku 1949 se seznámila s rodinou Uhlíkových – manželé, kteří stejně jako ona toužili uniknout komunistickému sevření. Pan Uhlík býval zručný automechanik a vlastnil malou autoopravnu, o niž ho nový režim připravil znárodněním.

Teď musel, podobně jako mnoho „politicky nespolehlivých“, vykonávat pomocné lesnické práce. Osud ho zavál do pohraničních lesů, kde svážel dřevo, a právě to se mělo stát klíčové pro plán útěku. Uhlík díky své práci získal povolení vjíždět i s nákladním vozem do zakázaného hraničního pásma – pro pohraničníky byl známým a důvěryhodným a nikdo jej příliš nekontroloval.

Společný plán se rodil pomalu. Původně chtěli uprchnout nenápadně – pěšky, případně ukrytí pod plachtou náklaďáku. Na jaře 1950 se skupina rozhodla využít Uhlíkova povolení k průjezdu do hraniční zóny, ale právě v den, kdy se měli o útěk pokusit, začala armáda horečně vztyčovat nové drátěné zátarasy. Pěší průchod se rázem stal nemožným. Zklamaní uprchlíci se museli vrátit a vymyslet jiný způsob.

Na jaře 1951 se na Uhlíkovy konečně usmálo štěstí v podobě ohořelého kusu rezavého šrotu. V hlubokém šumavském lese narazil Václav Uhlík na vrak pásového obrněného transportéru – pozůstatek po německé armádě z války. V tu chvíli se mu v hlavě zrodil smělý plán: prorazit ostnaté dráty pomocí nalezeného obrněnce.

Zručný mechanik Uhlík viděl v hromadě ohořelého železa nečekaný klíč ke svobodě. Vytáhl vrak z lesa a začal ho u sebe na dvoře tajně opravovat a přestavovat. Zvědavým sousedům raději namluvil, že jde o starý polopásový traktor, který bude používat na tahání klád v lese. Když pak obrněné monstrum občas skutečně nasadil na svážení dřeva, nikdo nepojal podezření.

Původní motor ukořistěného stroje byl slabý a neutáhl plně obsazené vozidlo, Uhlík proto sháněl výkonnější pohonnou jednotku a další vylepšení. Uvnitř korby vybudoval polstrovaný úkryt pro šest osob, na bocích připevnil silné ocelové pláty a dovnitř navršil tlusté peřiny jako provizorní ochranu proti případným střelám.

S úpravami mu pomáhal i voják základní služby Waltr Hora, kterého v pohraničí nasadili na pomocné práce; ten dokonce tajně obstaral dvě zbraně pro případ ozbrojeného střetu s hlídkami. Do party se kromě Hory časem přidal i jeho kamarád z vojny Václav Krejčeřík a také bývalý politický vězeň Josef Písařík, který si v komunistickém kriminále odseděl několik let a nyní se chtěl pokusit utéct společně s nimi.

Po mnoha měsících příprav přišel první ostrý test „domácího tanku“. V říjnu 1952 se poprvé pokusili prorazit hranice obrněncem, ale motor starého stroje neunesl zátěž a ve strmých šumavských kopcích selhal. Uprchlíci museli obrátit a naštěstí se pod rouškou noci dokázali vrátit nepozorovaně domů.

Namísto svobody je tak čekal další rok čekání a vylepšování vozidla. Václav Uhlík se odmítl vzdát. Celý obrněný transportér znovu rozebral a krok za krokem zdokonaloval – po dlouhém shánění opatřil silnější motor a ještě odolnější pancéřování. Věděli, že další šance už nemusí přijít.

Osm statečných uprchlíků se znovu sešlo o rok později, v noci z 24. na 25. července 1953. Tentokrát nesmělo nic selhat. Za soumraku Uhlíkův dvůr ožil posledními přípravami. Bývalý automechanik ještě rychle překontroloval motor. Potom družstvo upevnilo na korbu přídavné ocelové pláty a celý stroj přetřelo tmavou vojenskou barvou.

Z větví smrků vytvořili provizorní maskování – jejich transportér měl na první pohled vypadat jako armádní vozidlo na cvičení někde v pohraničí. Nervozita stoupala, modlitby se střídaly s odhodláním. Konečně padla noc. Improvizovaný tank vyrazil zvolna kupředu směrem k šumavským hvozdům. Uvnitř panovalo stísněné ticho a každý naslouchal sebemenším zvukům zvenčí.

Po nějaké době se před nimi vynořila první závora označující vstup do přísně střeženého hraničního pásma. Podle plánu ji měli tou silou prorazit, ale závora šla kupodivu nahoru sama – zmatená hlídka nejspíš předpokládala, že opravdu jde o armádní vozidlo, a dokonce posádce zasalutovala.

Po několika stech metrech se z tmy vynořil další ozbrojený strážce. Pochopil, že něco nehraje, a rozběhl se za vozidlem s křikem, ať okamžitě zastaví. Mířil na vůz puškou, ale ke střelbě se neodhodlal. Hora s Krejčeříkem byli připraveni opětovat palbu, pokud by pohraniční stráž začala střílet. Nebylo to však potřeba: voják se na víc nezmohl, jen zůstal ohromeně stát uprostřed silnice, zatímco za jeho zády v dálce rachotily pásy unikajícího stroje.

Stráž u poslední závory se pokusila obrněné vozidlo zastavit také, ale Uhlík místo brzdění opět dupl na plyn a s rachotem překonal i tuto překážku. Za vsí Lísková sjel vůz z cesty do lesa. Teď už před nimi stála jen „neprostupná“ hraniční barikáda. Pásový transportér zařval motorem, najel přímo na první stěnu ostnatých drátů a začal ji tlačit před sebou, až kůly praskaly a dráty povolovaly.

Hned nato se před přídí objevila i druhá řada, která skončila pod pásy stejně jako první. Kola a pásy skřípěly a drtily překážku centimetr po centimetru. Když se pak před maskovaným strojem vynořila i třetí linie zátarasů, Uhlík nezaváhal – opřel se do ní plnou silou, prorval ji a otevřel tak průchod na svobodný Západ. Železná opona praskla ve švech.

Uprchlíci přesto nezpomalovali a uháněli hluboko do bavorského vnitrozemí – chtěli si být jistí, že je na území Německa už nic nedostihne. Zhruba po třiceti kilometrech jízdy je zastavila americká vojenská hlídka společně s německými pohraničníky. Celou tu dobu byli američtí vojáci v pohotovosti – z druhé strany hranice zahlédli podivný stroj a obávali se možného incidentu.

Ani po překročení hranic však skupina neměla úplně vyhráno. Byli volní, avšak následovaly týdny výslechů a prověřování jejich příběhu – uprchlíky vozili z jednoho tábora do druhého a nesměli se volně pohybovat, dokud o nich nerozhodnou úřady.

Libuše navíc trpěla úzkostí při pomyšlení na své rodiče. O svých plánech jim nikdy nic neřekla, čímž je zřejmě uchránila od vězení, i tak je ale doma čekaly nepříjemné výslechy StB a šikany při domovních prohlídkách.

Libuše se v bavorském táboře modlila za jejich bezpečí a užírala se výčitkami, že je nechala v Čechách bez rozloučení. Zatím však neměla možnost ani poslat zprávu – musela trpělivě vyčkat, až úřady dokončí veškeré procedury.

Zpráva o obrněném voze, který prorazil železnou oponu, mezitím obletěla svobodný svět. Západní novináři pokřtili unikátní stroj výstižným názvem „Tank svobody“. Jeho posádka se přes noc stala symbolem odvahy utlačovaných národů. Už v malém příhraničním městečku Cham, kde skupina překročila hranice, se místní obyvatelé sbíhali, aby si prohlédli podivuhodný opancéřovaný vehikl z Východu.

Krátce nato uspořádali zástupci americké armády velkou tiskovou konferenci, na níž se sjeli novináři z celého světa. Libuše a ostatní Čechoslováci, oblečení do vypůjčených svátečních šatů, pózovali hrdě u svého tanku před desítkami fotoaparátů a poskytovali první rozhovory o dramatickém útěku.

Zatímco na Západě se z Libuše Cloud-Hrdonkové stala senzace, doma v Československu její jméno upadlo na dlouhá léta v zapomnění. Režim se postaral, aby se o drzém průlomu železné opony raději nemluvilo, a její čin oficiální místa označovala jen jako těžký zločin proti republice.

Ve svobodném světě však byla líčena jako odvážná žena, která v pásovém transportéru proklestila cestu ke svobodě a ke svému muži z lásky. Příběh odvážné jízdy za svobodou tehdy zpracovala většina západních médií. Konečně se o neuvěřitelném činu dozvěděl také Lenny Cloud ve svém domově v Iowě.

Od jejich seznámení uplynulo už osm let a on téměř nedoufal, že ji ještě někdy uvidí. Teď se z novin dozvěděl, že jeho žena žije – a že je na cestě za ním.

Ani poté však nešlo vše tak rychle, jak si vysnění novomanželé představovali. Libuše musela v Mnichově podstoupit důkladné lékařské prohlídky, zdlouhavé pohovory a čekání na americká vstupní víza. Teprve na své 31. narozeniny, 14. září 1953, mohla konečně nastoupit do letadla směr New York.

O tři dny později přistála drobná česká žena na letišti v New Yorku a nestačila se divit. Na letištní ploše ji vítaly davy lidí a desítky fotografů a novinářů. „Vypadalo to, jako bych do New Yorku přiletěla jako nějaká slavná žena, ale vždyť jsem nic tak slavného neudělala. Před mým útěkem mě nikdo neznal, byla jsem tou prostou Libuší Hrdonkovou, v dětství malou Lilinkou,“ popsala skromně své pocity, když ji oslnily záblesky fotoaparátů.

V následujících dnech ji čekalo oficiální přijetí v budově OSN a návštěva rozhlasového studia Hlasu Ameriky, kde podala svědectví o komunistické diktatuře ve své zemi. Poté už spěchala dál na západ – přes Chicago až do vysněného cíle, Sioux City v Iowě, kde na ni netrpělivě čekal její manžel Leonard Cloud.

Příjezd Libuše do Sioux City se proměnil v triumfální jízdu hodnou filmové hvězdy. Na tamním letišti ji vítaly stovky lidí, hrála kapela a k uvítání se dostavili i zástupci města a státu Iowa.

Dokonce ji adoptoval místní indiánský náčelník do svého kmene. Když pak po osmi letech poprvé padla do náruče svému Lennymu, desítky fotografů zachytily jejich první novomanželský polibek. Zástupy občanů lemovaly cestu z letiště a mávaly československými i americkými vlajkami.

Amerika milovala takové příběhy – a ten Libušin byl jako stvořený pro legendu. Zamilovaná dívka z nesvobodné země si vlastnoručně proklestila cestu ke svobodě a shledání se svým americkým vojákem. Z prosté Češky se takřka přes noc stala celebrita a zároveň politický symbol. Zvaly ji desítky organizací, krajanských spolků, škol i klubů na besedy a přednášky.

Všude lidé dychtivě naslouchali jejímu vyprávění o životě za železnou oponou. A ona všude důrazně varovala před ideologií komunismu, která dusila její národ. Opakovala pokorně, že její čin „nebyl aktem odvahy, nýbrž zoufalství“. Nikde se nechlubila, naopak popisovala strach a bezmoc, které ji k riskantnímu útěku dohnaly.

Brzy se k Libuši Cloud-Hrdonkové připojili v Americe i ostatní členové posádky Tanku svobody – do konce roku 1953 získali azyl ve Spojených státech také manželé Uhlíkovi s dětmi, Waltr Hora, Václav Krejčeřík i Josef Písařík. Dokonce i samotný obrněný transportér se dostal za oceán.

Nadšení Američané nechali celý stroj převézt lodí do USA, kde se stal hlavní atrakcí turné na podporu uprchlíků zpoza železné opony. Václav Uhlík osobně jezdil s tankem po amerických městech, předváděl ho zástupům lidí a vyprávěl o jejich útěku. Uhlíkovi se pak natrvalo usadili v Kalifornii na vlastní farmě.

Libuše mezitím začala nový život po boku svého muže. V Sioux City zapustila kořeny a vytvořila s Leonardem šťastný domov. Brzy se jim narodily první dvě děti a zanedlouho poté přibyl ještě třetí potomek.

Štěstí rodiny však kalil stín Leonardova podlomeného zdraví. Jejich romantické shledání při příletu do Ameriky bylo bohužel zároveň začátkem závodu s časem. Leonard Cloud, bývalý voják a farmář, neměl příliš pevné zdraví a v sedmdesátých letech vážně onemocněl.

Navzdory veškeré péči manželky zemřel roku 1983, ve věku pouhých 58 let, přesně třicet let po dni jejich šťastného shledání.

Libuše Cloud-Hrdonková se dožila úctyhodných devadesáti let. Zemřela v prosinci 2012 ve Sioux City, daleko od rodné země, ale srdcem stále doma. V její rakvi byla uložena schránka s nápisem „půda z České republiky“ a česká vlajka – aby mohla symbolicky spočinout v milované vlasti, kterou musela kdysi opustit. Její děti a sedm vnoučat jí na pohřbu zazpívali českou hymnu na rozloučenou. Sioux City Journal, místní noviny, otiskly po jejím pohřbu dlouhý nekrolog připomínající její neobyčejný životní osud.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sd.Kfz._254

https://cs.wikipedia.org/wiki/Libu%C5%A1e_Cloud-Hrdonkov%C3%A1

https://magazin.aktualne.cz/tank-svobody-libuse-cloud-hrdonkova-skaut-usa/r~855f0facd20711e8b295ac1f6b220ee8/

https://dvojka.rozhlas.cz/nezastavila-ji-ani-zelezna-opona-za-svoji-laskou-uprchla-v-tanku-osudove-zeny-8588158

https://www.respekt.cz/tydenik/2021/50/laska-tank-a-svoboda?respekt_app_banner=1&page=2&srsltid=AfmBOorcBjG6tTUo4_EA5zuCSV9idb6KCNoTT-dhzaHhBW_7wE0YjeOO

https://epochaplus.cz/uteky-na-svobodu-dumyslne-zpusoby-jak-prchat-ze-socialistickeho-ceskoslovenska/