Článek
Narodila se 21. dubna 1924 v Ostravě do rodiny úředníka. Vyrůstala v prostředí industriálního města plného kouře z vysokých pecí, uhelného prachu a tvrdé dělnické mentality. Už od dětství však projevovala nevídanou ctižádost a touhu po výjimečnosti.
Milovala poezii, měla přirozený hluboký hlas a dramatické cítění. Její dospívání přervala druhá světová válka. Po uzavření obchodní akademie jí začalo hrozit nucené pracovní nasazení v Německu. Budínová se už tehdy tajně učila herectví u významné ostravské herečky Marie Rýdlové. Právě možnost nastoupit profesionálně do divadla jí nakonec pomohla totálnímu nasazení uniknout.
V dubnu 1943 nastoupila jako elévka Českého divadla moravskoostravského a účinkovala nejen v činohře, ale podle potřeby také v baletu, opeře a operetě. Od sezony 1945/1946 se stala řádnou členkou činohry. Jenže už o rok později přišel první krutý úder.
V Ostravě její angažmá skončilo a díky přímluvě Marie Rýdlové se Budínová dostala do Východočeského divadla v Pardubicích. Tam vydržela necelé čtyři roky. A právě v Pardubicích dostala v červnu 1950 verdikt, který mohl méně tvrdohlavou herečku zlomit definitivně.
Výpověď pro nedostatek talentu. Pro mladou, nesmírně hrdou a ambiciózní ženu to byla zdrcující rána. Mnoho jiných začínajících herců by po takovém verdiktu rezignovalo a zvolilo civilní povolání. Slávka Budínová však v sobě zaťala zuby s pověstnou ostravskou tvrdostí.
Byla přesvědčena, že její problém není v nedostatku talentu, ale v tom, že ještě nenašla správný typ rolí. A zařekla se, že to jednou dokáže.
V srpnu 1950 nastoupila do činohry Krajského oblastního divadla v Olomouci. A právě tam strávila následujících deset let. Byla to dlouhá a trpělivá škola herectví.
Budínová hrála jednu roli za druhou a postupně se ukázalo, že jí nesvědčí půvabné naivky, do kterých ji v začátcích často obsazovali. Mnohem lépe jí seděly temperamentní ženy, charakterní postavy, dámy s ironickým odstupem, vnitřní silou a ostrými hranami.
Pilovala svou jevištní mluvu a dikci, precizně pracovala s hlubokým hlasovým rejstříkem a postupně si vytvořila neopakovatelný, osobitý herecký styl založený na vnitřním napětí, gestické úspornosti a ironickém odstupu.
Její nezdolná moravská vůle přinesla ovoce přesně o deset let později. V roce 1960 přešla spolu s režisérem Karlem Novákem a několika dalšími kolegy do pražského Divadla E. F. Buriana. A najednou jako by se všechny dřívější řeči o nedostatku talentu obrátily v absurdní vtip.
V Praze konečně dostávala role, které odpovídaly jejímu naturelu. Hrála velké tragické i komediální hrdinky a patřila k nejvýraznějším osobnostem souboru. Slávka Budínová se stala jednou z výrazných hvězd pražské divadelní scény. A otevřely se jí také dveře k filmu a televizi.
Karel Höger a utajené těhotenství
S rostoucí slávou, úspěchem a definitivním příchodem do Prahy se kolem Slávky Budínové začaly rojit nejrůznější pikantní a dramatické zvěsti. Byla to neobyčejně přitažlivá, uhrančivá, hrdá a dominantní žena s pověstí nebezpečné osudové femme fatale.
Právě kolem jejího soukromí se později zrodil dramatický příběh, který se dodnes pravidelně vrací na stránky populárních biografií. Podle těchto vyprávění prožila Budínová hluboký a přísně utajovaný milostný románek s ženatým národním idolem Karlem Högerem.
Höger byl symbolem kultivované gentlemanské elegance a své soukromí si úzkostlivě střežil. Legenda tvrdí, že Budínová s ním nečekaně otěhotněla. Měla proto podstoupit interrupci.
Některé pozdější články příběh ještě rozvíjejí tvrzením, že následné komplikace způsobily její celoživotní bezdětnost. Tady je však na místě zachovat mimořádnou faktografickou opatrnost.
Spolehlivé dobové dokumenty, které by celý příběh jednoznačně potvrzovaly, chybějí. Sama Budínová o údajném těhotenství s Högerem veřejně nemluvila a tvrzení o následné neplodnosti nelze bezpečně doložit.
Filmová a televizní kamera si Slávky Budínové výrazněji všimla až ve zralejším věku, ale o to výraznější stopu na plátně zanechala. Režiséři v ní rozpoznali ideální představitelku energických, rázných, kousavých a mírně cynických žen.
V roce 1973 přišla role, která ji nesmazatelně zapsala do srdcí několika generací diváků. Režisér Zdeněk Podskalský ji obsadil do kultovního hudebního filmu Noc na Karlštejně. Její paní Ofka, přísná a všetečná hofmistryně, se stala jedním z klenotů celého snímku.
Scény, v nichž se s naprostou samozřejmostí vměšuje do záležitostí císařského dvora a vede slovní souboje s purkrabím Jaroslavem Marvanem, baví diváky dodnes.
Následovaly desítky dalších výrazných rolí v komediích, dramatech i televizních seriálech: hrála například ve filmech Léto s kovbojem, Můj brácha má prima bráchu, Vražda v hotelu Excelsior, Zítra vstanu a opařím se čajem nebo v seriálech Sňatky z rozumu a Byl jednou jeden dům.
Láska z Malé Strany
Ačkoli na filmovém plátně působila jako nedostupná a věčně nespokojená dáma, v soukromí toužila po klidu a bezpečí. Skutečnou životní lásku potkala až kolem padesátky.
Jejím osudovým partnerem se stal filmový režisér Ivo Toman, za kterého se v roce 1977 provdala během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory v Mongolsku.
Byl to mimořádně pevný svazek dvou zralých lidí. Slávka Budínová už koncem šedesátých let koupila starobylý renesanční dům U Bílé botky na pražské Malé Straně.
Dům byl ve špatném stavu a herečka se s obrovskou vášní vrhla do jeho rekonstrukce.
Budínová byla vášnivou sběratelkou starožitností. Nakupovala nábytek, porcelán, lustry, koberce a obrazy a své malostranské sídlo postupně proměnila v osobité soukromé muzeum. Nejprve v něm bydlela s rodiči, později s manželem Ivem Tomanem.
Společně milovali starožitnosti, psy, výlety a také svůj druhý domov na venkově. Byla to nejšťastnější a nejklidnější léta jejího života. Pak přišla rána, ze které se už nikdy úplně nevzpamatovala.
V pátek 23. prosince 1994 Ivo Toman ve věku sedmdesáti let zemřel. Podle vzpomínek lidí z Budínové okolí zemřel v jejich malostranském domě – v místnosti, do níž se herečka v posledních letech sama postupně stáhla.
Pro Slávku Budínovou znamenala jeho smrt zdrcující ránu. Ztratila člověka, s nímž prožila sedmnáct let manželství a který jí poskytoval stabilitu a zázemí, jež celý předchozí život postrádala.
Smrt manžela byla ranou, ze které se už nikdy nedokázala úplně vzpamatovat.
Dobrovolné vězení za renesanční zdí
Po Tomanově smrti se život Slávky Budínové výrazně změnil.
Někdejší hrdost a noblesu vystřídaly osamělost, zdravotní problémy a stále větší nedůvěra k okolnímu světu.
Dům byl navíc několikrát vykraden. Budínová začala mít strach nechávat své cennosti bez dozoru a postupně své malostranské sídlo opouštěla stále méně.
Její útěchou se stal alkohol. Zpočátku šlo o víno, šampaňské či koňak, později sama otevřeně přiznávala, že když přijdou deprese, nalije si sklenku a snaží se všechno zaspat.
V posledních letech už se její pití stalo vážným problémem. Ještě v roce 1996 se objevila v oscarovém Koljovi, v roce 1999 natočila film Dvojrole a roku 2001 ještě televizní snímek Ani svatí, ani andělé.
Čím byla starší a nemocnější, tím více se však stahovala do domu. Nakonec využívala prakticky jedinou místnost v přízemí a alkohol si nechávala dovážet až ke dveřím.
Někdejší elegantní dáma, která dříve nevyšla na ulici bez dokonale upraveného zevnějšku, fyzicky chátrala.
Navštěvovali ji příbuzní, známí a lékařka, která jí podle pozdějších vzpomínek poskytovala i domácí péči. Její pocit osamělosti byl přesto skutečný. Krátce před smrtí sama novinářům řekla, že ji všichni opustili.
Fyzický kolaps byl nakonec nevyhnutelný. Budínovou už delší dobu trápily vážné zdravotní problémy. V roce 2000 prodělala operaci a následné ozařování, měla problémy se srdcem a krevním oběhem a na jaře 2002 si při pádu zlomila žebra.
Na konci června roku 2002 se její stav prudce zhoršil. Dne 27. června si sama zavolala záchrannou službu kvůli problémům s krevním oběhem. Byla převezena do Nemocnice milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem.
V nemocnici strávila více než měsíc, část pobytu na jednotce intenzivní péče. Ve středu 31. července 2002 Slávka Budínová zemřela. Bylo jí osmasedmdesát let.
Tím však tragický příběh paní Ofky neskončil. Necelé dva týdny poté, v polovině srpna 2002, zasáhla Prahu katastrofální povodeň. Rozvodněná Vltava zaplavila Malou Stranu a voda vtrhla také do domu U Bílé botky. Přízemí domu bylo těžce poškozeno.
Voda poničila část zařízení a starožitného nábytku, zpřeházela těžké spotřebiče a silou vyrvala dokonce kovové a prosklené části domu, které byly nalezeny stovky metrů daleko.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-slavka-budinova-herecka.A240419_153543_pred-100-lety_vov
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/405235100211010/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/135558/slavka-budinova-78-nova-fakta-o-jeji-smrti.html
https://www.ndm.cz/cz/osoba/7431-budinova-slavka.html
https://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/2326-jedna-blondata-olomoucanka-mi-do-vezeni-nosila-tousty-vzpomina-izraelsky-pilot
https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/190-mestansky-dum-u-bile-botky
https://www.kinobox.cz/osobnosti/18248-slavka-budinova
https://www.fdb.cz/osobnost/486-slavka-budinova
