Štyrského erotická kniha Emilie nesměla na pulty ani do knihoven. Jeden výtisk prodali za 2 miliony

Československo třicátých let bylo demokratickou zemí, v otázkách obscénnosti a pornografie však jeho tisková a trestní legislativa rozhodně nepatřila k liberálním. Stát mohl nemravné publikace konfiskovat a vydavatelé erotických tisků proto hledali způsoby, jak se riziku zásahu vyhnout. Štyrský využil model soukromého bibliofilského tisku určeného pouze omezenému okruhu předplatitelů a přátel.

Nebyl to kouzelný právní trik, který by knihu učinil pro policii nedotknutelnou, ale fungoval jako způsob, jak nebezpečný materiál udržet mimo běžnou distribuční síť knihkupectví a knihoven. Historici cenzury právě Štyrského erotické edice uvádějí jako příklad podobného „paralelního“ oběhu tiskovin.

Emilie přichází ke mně ve snu vyšla jako šestý svazek Štyrského Edice 69, kterou založil v roce 1931. Celkový náklad činil pouhých 69 exemplářů. Prvních deset bylo vytištěno na kvalitním holandském papíře a obsahovalo větší fotografické přílohy, dalších devětapadesát vzniklo s menšími fotografiemi. Kniha obsahovala krátký Štyrského text, deset vlepených reprodukcí jeho fotomontáží a doslov mladého psychoanalyticky orientovaného autora Bohuslava Brouka. Dnes vlastní jeden z prvních deseti výtisků například newyorské Museum of Modern Art.

Nejvýmluvnější je samotná tiráž. Vydavatel v ní uvedl, že jde o „přísně soukromý tisk pro kruh přátel vydavatelových a pro subskribenty“. Následuje zákaz veřejného prodeje, vystavování, půjčování i zařazení do veřejných knihoven a nakonec příkaz, aby byl výtisk uložen na nepřístupném místě. Štyrský skutečně vydal knihu, která už ve vlastních nakladatelských údajích říkala svému majiteli: tohle nepatří do běžné knihovny.

Ani tak však před státem úplně neunikl. Roku 1934 provedla policie v Štyrského bytě domovní prohlídku a nalezené erotické edice spolu s dalšími publikacemi konfiskovala. Právě tato událost ukazuje, že obavy kolem Edice 69 nebyly jen teatrální hrou avantgardních umělců na zakázané ovoce. Hranice toho, co stát považoval za umění a co už za nelegální obscénnost, byla skutečně nebezpečně tenká.

Jindřich Alexandr Ladislav Štyrský se narodil 11. srpna 1899 v Dolní Čermné. Nebyl nemanželským dítětem, jak se někdy uvádí. Byl synem učitele Jindřicha Štyrského a jeho manželky Marie, rozené Markové. V domácnosti vyrůstal také s Marií, dcerou matky z jejího prvního manželství. Nevlastní sestra byla o dvanáct let starší a malý Jindřich k ní měl mimořádně silný vztah. Když roku 1905 ve věku jednadvaceti let zemřela na srdeční vadu, bylo mu pouhých šest let. Její smrt se stala jedním z nejhlubších zážitků jeho dětství a znovu se vracela v jeho obrazech, snech a literárních textech.

Právě zde historici umění hledají jeden z pramenů Štyrského celoživotního propojování erotiky a smrti. Štyrský své osobní zkušenosti přetvářel, spojoval je s pozdějšími erotickými zážitky a nechával mezi vzpomínkou, snem a fantazií záměrně rozmazané hranice.

Smrt mladé Marie však Štyrského provázela po celý život. Vrací se nejen v Emilii, ale i v jeho snových záznamech a dalších dílech. Pro tohoto umělce totiž smrt nebyla jen koncem života. Neustále ji stavěl vedle touhy, sexuálního vzrušení, tělesnosti a krásy. Čím lákavější obraz vytvořil, tím častěji do něj nechal proniknout něco zneklidňujícího – rozklad, prázdnotu, zranění nebo předtuchu zániku. Právě tato směs přitažlivosti a odporu se později stala jedním z nejvýraznějších znaků jeho tvorby.

Štyrský nejprve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1920 až 1923 pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry Jakuba Obrovského a Karla Krattnera. Roku 1922 během cesty do Jugoslávie potkal na ostrově Korčula Marii Čermínovou, která už brzy začala vystupovat pod jménem Toyen. Setkání vytvořilo jednu z nejvýznamnějších uměleckých dvojic českého 20. století. O rok později oba vstoupili do Devětsilu a začali společně vystavovat, cestovat a pracovat na knihách a časopisech.

Jejich osobní vztah není potřeba cpát do běžných škatulek milenců či přátel. Byli si mimořádně blízcí a po řadu let tvořili téměř nerozlučný tvůrčí pár. V letech 1925 až 1928 žili společně v Paříži, nikoli pět let, jak se někdy píše. Právě tam roku 1926 formulovali vlastní směr nazvaný artificialismus. Malba měla vyvolávat vzpomínky, pocity a představy místo toho, aby pouze zobrazovala viditelný svět.

Po návratu do Prahy se Štyrský stal v sezoně 1928–1929 šéfem výpravy Osvobozeného divadla. Postupně se stále více přibližoval surrealismu, zapisoval si sny a pracoval s fotografií, koláží i erotickými motivy. Roku 1934 patřil společně s Toyen, Vítězslavem Nezvalem, Karlem Teigem a Bohuslavem Broukem k zakladatelům Skupiny surrealistů v ČSR. Freudova psychoanalýza, dílo markýze de Sade, Lautréamonta i francouzských surrealistů mu nabízely jazyk, kterým mohl propojit to, co ho fascinovalo od mládí – touhu, sen, vzpomínku a smrt.

Samotná Emilie přichází ke mně ve snu je překvapivě krátká. Štyrského text má podobu lyrické, eroticky nabité prózy, v níž se postava Emilie neustále proměňuje mezi skutečnou ženou, vzpomínkou a snem. Následuje deset fotomontáží a závěrečný text Bohuslava Brouka.

Štyrský využíval dobové erotické fotografie a rozkládal je do nových, znepokojivých souvislostí. Fragmenty nahých těl, pohlavních orgánů, očí, rostlin a nejrůznějších předmětů se v montážích přestávají řídit pravidly skutečného světa. Ženské tělo už není pouze erotickým objektem. Právě zde je nejsilněji patrný motiv, který se Štyrského tvorbou neustále vrací – sousedství slasti a smrti, později často vykládané pomocí freudovského protikladu Erótu a Thanatu.

Štyrský rozhodně nevnímal erotickou tvorbu jako pouhé prostředí pro sexuální vzrušení. V jeho práci měla obscénnost útočit na konvence a rozšiřovat prostor umělecké představivosti. Bohuslav Brouk v doslovu rozlišoval mezi pouhou pornografií a uměleckým zacházením s erotickým materiálem. V tom spočívala provokativnost celého projektu.

Právě omezený způsob vydání ale znamenal, že kolem Emilie v roce 1933 nepropukl žádný celonárodní skandál s rozzuřenými davy před knihkupectvími. Většina veřejnosti knihu nikdy neviděla. Znali ji především lidé z avantgardního okruhu, sběratelé a několik desítek odběratelů Edice 69. Její pověst zakázaného a těžko dostupného předmětu se vytvářela postupně – a právě její nedostupnost z ní časem udělala téměř mytický objekt.

Štyrského opatrnost měla své důvody. V roce 1934 policie jeho byt prohledala a erotické publikace, které našla, konfiskovala. Ukázalo se tak, že označení „soukromý tisk“ neposkytovalo absolutní ochranu. Prvorepubliková cenzurní praxe dokázala zasáhnout i proti publikacím, které se oficiálně neprodávaly v běžných knihkupectvích. Erotické revue a Edice 69 se pohybovaly přesně na hraně prostoru, který demokratické Československo ještě tolerovalo.

Štyrského zdraví bylo dlouhodobě špatné. Trpěl chronickým onemocněním srdce a ledvin a během pobytu v Paříži v roce 1935 vážně onemocněl. Přesto dál maloval, fotografoval, psal a zapisoval své sny. Poslední roky jeho života už probíhaly v okupovaném Československu. Zemřel v Praze 21. března 1942 ve věku pouhých dvaačtyřiceti let. Toyen, která mu byla po velkou část života nejbližší uměleckou partnerkou, se o něj v obdobích zhoršeného zdraví starala.

Skutečně dostupného českého reprintu se Emilie přichází ke mně ve snu dočkala až v roce 2001, kdy ji vydalo nakladatelství Torst. Publikace věrně navázala na původní vydání z května 1933 a přinesla Štyrského text, reprodukce koláží i Broukův doslov. Kniha, jejíž první vydání mělo pouhých devětašedesát kusů, se tak po téměř sedmdesáti letech dostala k běžným čtenářům.

Originál však mezitím získal úplně jiný status. Jeden z původních exemplářů vlastní Museum of Modern Art v New Yorku a Štyrský je dnes mezinárodně uznávaným představitelem české avantgardy a surrealismu. Jeho fotomontáže už nejsou kuriózním erotickým materiálem, který je třeba schovávat před zraky veřejnosti, ale předmětem kunsthistorického výzkumu a sběratelského zájmu.

A ceny tomu odpovídají. V březnu 2024 se v Aukčním domě Zezula objevil exemplář číslo 39 pocházející ze sbírky významného historika fotografie Antonína Dufka. Vyvolávací cena činila 750 tisíc korun. Kladívková cena vystoupala na 1,6 milionu a po započtení aukční přirážky nový majitel zaplatil 1 952 000 korun. Devětašedesát kusů vytištěných pro malý okruh lidí kolem české avantgardy se tak proměnilo v jeden z nejcennějších českých bibliofilských tisků své doby.

Emilie přichází ke mně ve snu dokáže provokovat i dnes. Kdo její montáže otevře bez znalosti Štyrského tvorby, může vidět jen explicitní erotické fotografie rozřezané a poskládané do bizarních výjevů. To, co bylo pro část společnosti obtížně přijatelné před devadesáti lety, nemusí být automaticky stravitelné ani současnému čtenáři.

Zdroje:

https://www.moma.org/collection/works/434120

https://www.moma.org/artists/5713-jindrich-styrsky

https://www.ubugallery.com/exhibition/jindrich-styrsky-emilie-comes-to-me-in-a-dream-and-eroticism-in-surrealist-photography-collage-1929-1948/

https://www.ubugallery.com/project/jindrich-styrsky-august-11-1899-march-21-1942/

https://www.artantiques.cz/jindrich-styrsky

https://www.ngprague.cz/udalost/3083/ngp-on-air-vystavy-mezi-abstrakci-a-surrealismem-artificialismus-jindricha-styrskeho-a-toyen-pariz-1925-1928

https://www.galeriekodl.cz/cs/autori/4183-jindrich-styrsky/

https://www.christies.com/en/lot/lot-5054146

https://livebid.cz/auction/zezula76_brezen2024/detail/114

https://www.torst.cz/czech/detail.php?pk=264