Článek
Píše se rok 1957. Muži v montérkách s tupým skřípěním vrážejí ocelové špachtle do vnitřních stěn komínu a oškrabují silnou vrstvu průmyslového odpadu. Padá to do otlučených plechových kýblů. Vypadá to jako popílek z parní lokomotivy nebo toxická kolomaz, která patří do jámy za chemičku. Jenže tenhle dehtovitý mour obsahuje něco, co má v centrálně plánované ekonomice cenu ryzího zlata: kofein.
Zatímco na Západě teče proudem ledová Coca-Cola z orosených skleněných lahví a z jukeboxů hraje Elvis Presley, za ostnatým drátem železné opony je kofein strategická, nedostupná surovina. Každý kilogram dovozu stojí tvrdou měnu. A devizy komunistické Československo nemá.
Přesně z tohoto černého komínového prachu, který by dnes hygienik zapečetil žlutou páskou, se v následujících letech zrodí fenomén, který přežije pád režimu i invazi nadnárodních korporací. Kofola.
Vládní úkol doputoval do Výzkumného ústavu léčivých rostlin v Praze bez slavnostních fanfár. Žádné marketingové analýzy, žádné dotazníky mezi spotřebiteli. Jen strohý papír s kulatým razítkem a ministerskou direktivou.
Vedením výzkumu byl pověřen ředitel ústavu, docent Zdeněk Blažek. Precizní vědec, farmakognost, muž zvyklý na latinské názvosloví, herbáře a chromatografické zkumavky. Zadání, které dostal na stůl, však připomínalo spíše alchymistickou hádanku: vyvinout nealkoholický nápoj kolového typu na kofeinové bázi, využít domácí suroviny nebo suroviny ze spřátelených zemí a ušetřit devizy.
Za suchým úředním textem stál ideologický komplex i hospodářská bezradnost. Coca-Cola a Pepsi byly pro komunistickou propagandu synonymem zahnívajícího západního kapitalismu. Jenže občané na ně stáli fronty před Tuzexem a platili těžce sháněnými bony. Režim potřeboval lidem ukázat, že socialistické hospodářství zvládne víc než jen těžký průmysl a traktory – že dokáže vyrobit vlastní kolu, která bude moderní, lidová a zdravější.
Docent Blažek čelil problému, který by většinu potravinářů odradil hned na startu. Kofein izolovaný z komínových sazí ve Vysočanech byl po vyčištění chemicky bezvadný, ale chuťově naprosto brutální. Měl pronikavou, trpkou, agresivní hořkost, která stahovala hrdlo.
Blažek se odmítl vydat cestou laciné syntetiky. Nechtěl americký originál kopírovat ani plýtvat prostředky na shánění kolových ořechů, které v mírném pásmu nerostou. V improvizovaných podmínkách laboratoře v pražské Jilské ulici – která vznikla přestavbou dvou vlhkých pokojů bývalého domovnického bytu – se pustil do práce. Žádné nablýskané nerezové linky. Blažek míchal byliny na obyčejném plynovém dvouvařiči a chladil je v kádinkách pod tekoucí vodou.
Trvalo to dva roky. Metodou pokus-omyl zkoušel stovky kombinací. Věděl, že hořkost kofeinu nesmí přebít tunami cukru, jinak vyrobí jen lepkavou limonádu, která nezažene žízeň.
Výsledkem byl hustý, temně hnědý koncentrát, který zapsal do protokolu pod názvem sirup KOFO. Čtrnáct přírodních ingrediencí. Žádná chemická barviva, žádná umělá aromata. Základem se stala směs malinové šťávy a bylinných extraktů z listí ostružiníku, maliníku a jahodníku. K tomu přidal lékořici pro táhlou kořeněnou sladkost, skořici, koriandr, kardamom a silice ze sušené pomerančové kůry. Celé to spojil speciálně upravený světlý i tmavý karamel.
A kofein z komínového mouru? V této bylinné lázni se stalo něco nevídaného. Ostrá hořkost se rozpustila v kořeněném těle a proměnila se v suchý, elegantní dozvuk, který z nápoje udělal dokonale vyváženou substanci.
Jenže uvařit pár litrů sirupu na plynovém hořáku v Jilské ulici byl teprve začátek. Blažek byl teoretik, muž od mikroskopu. Aby se nápoj dostal mezi lidi, potřeboval někoho, kdo dokáže laboratorní vzorec přetavit v tisíce hektolitrů. Tím mužem byl Jaroslav Knap.
Setkali se v roce 1959 na sjezdu lékárníků v Karlových Varech. Mezi přednáškami o syntéze léčiv a farmaceutické distribuci začali probírat podivný projekt z Jilské ulice. Mladý technolog Jaroslav Knap byl čerstvým absolventem farmacie a v národním podniku Galena v Opavě-Komárově měl na starost výrobu galenik – rostlinných tinktur a extraktů. Znal průmyslovou praxi, věděl, jak se chovají obří lisy a jak snadno se spálí bylinná várka, když selže termoregulace.
Dohodli se během několika desítek minut. Dělba práce byla jednoduchá: Blažek dodá konečnou recepturu, Knap ji v komárovské továrně vyrobí a pošle do stáčíren. V Opavě začala technologická bitva. Knap musel vyřešit potíže s převedením laboratorní receptury do průmyslové výroby.
V březnu 1960 bylo hotovo. V Opavě se naplnily první expediční cisterny a sudy s hustým sirupem KOFO a zamířily do prvních sodovkáren. Nápoj se měl původně jmenovat Kofokola. Název však byl příliš dlouhý a provázely ho problémy s registrací ochranné známky. Název se zkrátil. Zrodila se Kofola.
To, co následovalo po uvedení prvních třetinkových skleněných lahví do prodeje na jaře 1960, zaskočilo i samotné plánovače. Režim čekal vlažný zájem o domácí náhražku. Místo toho vypuklo šílenství. Kofola nebyla pouhou náhražkou nedostupného západního zboží. Byla jiná. Byla bylinková, voňavá, jemně perlivá, měla hustou pěnu a oproti západním kolovým nápojům měla výrazně méně cukru a neobsahovala kyselinu fosforečnou. Lidé si ji zamilovali okamžitě.
Pila se v nádražních bufetech i v luxusních pražských kavárnách. Byla na stolech pionýrských táborů, točila se v zakouřených venkovských čtyřkách z píp vedle desítky piva, vezla se v kufrech rodinných škodovek na dovolenou k Máchovu jezeru. V šedesátých letech odebíralo sirup z Galeny dvacet plníren po celém Československu.
Jenže v prostředí centrálně plánované ekonomiky naráží každý grandiózní triumf na vlastní limity. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dosáhla roční spotřeba Kofoly neuvěřitelných 180 milionů litrů. A systém narazil na nedostatek surovin.
Problém představoval samotný kofein. Pak přišla ještě drtivější rána: došly bylinky. Receptura vyžadovala gigantická množství sušeného listí ostružiníku, jahodníku a maliníku. Jenže žádné velkoplošné zemědělské lány s ostružinami neexistovaly. Státní statek ani jednotná zemědělská družstva se sběrem plevelného listí v lesích nezabývala – měla plné ruce práce s plněním plánu v obilí a řepě.
Výroba národního nápoje se stala rukojmím školáků a důchodců. Kvůli výrobě Kofoly se organizoval celostátní sběr bylin i pomerančové kůry. Do lesů a remízků vyrazily desetitisíce pionýrů s plátěnými taškami. Děti dostávaly za nasbíraná kila bylin drobné odměny. Jenže domácí sběr nestačil a koncem šedesátých let se byliny musely začít dovážet.
Kofola se propadla do kategorie úzkoprofilového zboží. Z hospodských stolů mizela, čepovala se jen někde a lahve se začaly schovávat pod pulty pro známé, vedle nedostatkového banánového likéru, vepřové panenky a toaletního papíru. Permanentní nedostatek paradoxně její kultovní auru ještě posílil.
Všechno se zdálo být neměnné. Až do listopadu 1989. Pád železné opony otevřel hranice a do Československa vtrhl divoký kapitalismus. Pro Kofolu to nebyl začátek nové éry. Byla to brutální poprava na volném trhu. Hranice prořízly kolony nablýskaných kamionů a na silnicích se objevily obří billboardy. Coca-Cola a Pepsi spustily marketingovou ofenzívu, jakou tato země nikdy nezažila. Pro společnost lačnící po všem západním to byl jasný vzkaz: americká kola je esencí svobody, demokracie a moderního světa.
Kofola byla ze dne na den označena za trapný socialistický relikt. Za komunistickou náhražku pro chudé, která patří do muzea vedle spartakiádních cviček a sifonových bombiček. Mladí lidé se jí štítili. Kdo si v devadesátých letech v restauraci objednal Kofolu, koledoval si o posměch. Jenže skutečný úder nepřišel z amerických centrál. Značku málem definitivně zabili čeští podnikatelé.
Ani existující ochrana duševního vlastnictví nezabránila pozdějším sporům o značku. Galena v Opavě sice dál vlastnila recepturu sirupu KOFO, ale po listopadu 1989 se o právo používat název Kofola vedly spory. Nastala éra naprostého rozkrádání. Ochrannou známku si nárokovaly různé subjekty, po celé republice se rozhořely soudní spory. V mezidobí začal nápoj s názvem Kofola stáčet prakticky kdokoli, kdo měl funkční stáčecí linku a přístup k vodě. Na trhu se vyrojily desítky výrobků podobných Kofole.
V téže době, kdy se Kofola potácela na pokraji zkázy, sváděla na severní Moravě svůj vlastní boj o přežití jedna rodina. Rodina, jejíž kořeny nesahaly do české kotliny, ale pod horké řecké slunce. Kostas Samaras byl dítětem řecké tragédie. V roce 1948, kdy v Řecku zuřila krvavá občanská válka mezi komunistickými partyzány a vládními vojsky, ho jako malého chlapce spolu s tisíci dalších dětí naložili do vlaku směřujícího do východní Evropy. Skončil v Československu. Zde vyrostl, vystudoval, zapustil kořeny a založil rodinu.
Po sametové revoluci se Kostas se svými syny pustil do podnikání. V Krnově založili firmu Santa nápoje. Začínali od píky. V pronajatých halách na starých strojích stáčeli ovocné sirupy do plastových lahví. Dřeli do úmoru, spali v kancelářích, počítali každou korunu.
Vůdčí osobností rodinného podniku se stal syn Jannis Samaras. Chlap s jižanskou energií, který v sobě spojoval tvrdou podnikatelskou neústupnost s hlubokou úctou k lokální tradici. Zatímco většina tehdejších českých byznysmenů snila o tom, že se stanou lokálními distributory západních korporací, Jannis se díval jinam.
V roce 2000 udělala rodina Samarasových krok, nad kterým si bankovní experti klepali na čelo. Šli do absolutního rizika. Uzavřeli s farmaceutickou společností Galena (kterou v té době vlastnil americký farmaceutický gigant Ivax) licenční smlouvu na stáčení Kofoly.
A v roce 2002 přišel finální úder: za 215 milionů korun odkoupili od Ivaxu samotnou ochrannou známku Kofola i originální recepturu sirupu KOFO.
Byla to šílená sázka. Pro středně velkou rodinnou firmu z Krnova představovalo 215 milionů korun nepředstavitelné peníze. Zadlužili se až po uši. Kdyby plán nevyšel, Samarasovi by přišli o všechno – o firmu, o majetek, o budoucnost. Byla to hra vabank.
Zároveň Samaras udělal klíčové rozhodnutí: vsadil na původní recepturu Zdeňka Blažka a Jaroslava Knapa. Žádný sacharin, žádný levný sirup. KOFO se dál v Opavě vařilo podle originální receptury – ze čtrnácti bylinných a ovocných látek doplněných o kofein. Chuť byla zpátky. Byla hutná, kořeněná, nezaměnitelná.
Samaras odmítl bojovat s Coca-Colou na jejím vlastním hřišti. Nesnažil se konkurovat západní dokonalosti. Místo toho vsadil na emoci, upřímnost a lokální patriotismus. V roce 2001 spustila Kofola kampaň s novým sloganem, který vymyslela agentura Euro RSCG:
„Když ji miluješ, není co řešit.“
A pak přišel rok 2003 a televizní reklama, která se stala národním dědictvím. Zasněžený les, otec s pilkou hledající vánoční stromek a malá holčička v růžové čepici:
„A tati, a bude mít ty velký zahnutý zuby nahoru?“ „Musíš vydržet a budou i zuby.“ „Ne ne, já nemusím, já už ho vidím!“
Z téhle scénky s divočákem se stal fenomén. Kofola se stala synonymem českých Vánoc.
Zdroje:
https://www.kofola.cz/our-story
https://www.kofola.cz/aktuality/od-koupe-receptury-na-kofolu-letos-ubehlo-20-let-na-nohy-ji-postavila-rodina-samarasu
https://cesky.radio.cz/kofola-legendarni-limonada-ktera-nahradila-za-socialismu-slavne-americke-napoje-8768477
https://dvojka.rozhlas.cz/kofola-s-nedostatkem-kofeinu-se-pri-vyrobe-nepocitalo-zuzitkovaly-se-saze-8220735
https://www.prolekarniky.cz/casopisy/casopis-ceskych-lekarniku/2020-12-2/ceske-stopy-ve-svete-vynalezu-127479
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/135824/pred-50-lety-vyrobil-prvni-kofolu.html
https://www.euro.cz/clanky/kofola-je-jina-nez-americke-koly-875397/
https://www.tyden.cz/rubriky/marketing/video-prvni-zamilovana-reklama-kterou-uvedla-kofola-v-roce-2001_385902.html
https://www.kofola.cz/cs/aktuality/kofola-slavi-65-let-jak-se-psal-pribeh-lasky-nezamenitelne-chuti-a-uspesneho-podnikani
