Hlavní obsah

Maroš Kramár rozzuřil komunisty 12minutovým projevem. Rok ho nepustili před kameru

Foto: By David Sedlecký - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=149532944

Kritickým projevem na sjezdu mladých komunistů si Maroš Kramár vysloužil roční zákaz natáčení. Po revoluci pak vyměnil slávu za tvrdou anonymitu v USA, kde sám a v slzách balil kufry. Zkoušky ustál a v Česku našel druhý hvězdný domov.

Článek

Velký sjezdový sál v Bratislavě je v září roku 1987 naplněný funkcionáři Socialistického svazu mládeže (SSM). Na pódiu stojí osmadvacetiletý idol televizních divaček a hvězda slovenských televizních inscenací.

Maroš Kramár má na sobě tmavé sako a před sebou mikrofon. Místo bezproblémového projevu se ale pustí do kritiky poměrů, které kolem sebe vidí. Jeho vystoupení trvá dvanáct minut a funkcionáře zaskočí natolik, že po něm následuje přestávka. Organizátoři začnou kontrolovat všechny projevy, které mají zaznít po něm.

Kramár byl přitom předem dokonce navržen do Ústředního výboru SSM. Po svém vystoupení už se na celostátní sjezd v Praze nepodívá. Místo toho si ho předvolají k dlouhému vysvětlování každé věty, kterou pronesl. A následky jsou ještě bolestivější.

Jak po letech vzpomínal: „Rok jsem nedělal, komunisti mě zakázali.“ Mladý herec v té chvíli netuší, že po pádu režimu ho čeká ještě úplně jiný a mnohem osamělejší pád do prázdna.

Dětská hvězda z herecké dynastie

Narodil se 26. dubna 1959 v Bratislavě do výrazné slovenské umělecké rodiny. Jeho dědeček z matčiny strany Ján Klimo byl divadelním režisérem a hercem. Jeho otec Ján Kramár patřil k dlouholetým členům bratislavské Nové scény.

Malý Maroš vyrůstal v divadelních šatnách, na zkouškách a mezi kulisami. Byl to mimořádně pohledný, bystrý chlapec s přirozeným šarmem a výbornou pamětí.

Hrát začal už jako šestileté dítě. Před filmovou kamerou debutoval později, v roce 1972 ve snímku Ďaleko je do neba. O rok později dostal výraznou dětskou roli ve Vláčilově televizním filmu Pověst o stříbrné jedli. Právě při něm se intenzivněji setkal s češtinou, která se mu později mimořádně hodila.

Zatímco jeho vrstevníci seděli ve školních lavicích, mladý Kramár už poznával prostředí divadla a televize. V patnácti letech odešel do Brna, kde vystudoval herectví na Státní konzervatoři.

Brněnské prostředí mu dalo nejen vynikající jazykovou vybavenost v češtině, ale také jevištní disciplínu a zkušenost mimo domácí slovenské prostředí. Studium dokončil v roce 1978. Po škole působil rok v divadle v Brně a následně nastoupil do Divadla Andreja Bagara v Nitře, kde hrál v letech 1979 až 1985.

Teprve v roce 1985 se stal členem činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Současně patřil k tvářím slovenských filmů a televizních inscenací, které tehdy pravidelně sledovali diváci v obou částech federace.

V druhé polovině osmdesátých let začala ve společnosti probublávat skrytá nespokojenost s totalitním marasmem. Ačkoli v Sovětském svazu běžela perestrojka, československý komunistický aparát se zuby nehty držel své zkostnatělé moci.

Kramár byl v té době populární herec. Mohl pohodlně mlčet, točit televizní inscenace a těšit se ze své rostoucí popularity. Když ale v září 1987 vystoupil na slovenském sjezdu Socialistického svazu mládeže, odmítl sehrát roli poslušné celebrity.

Jeho projev trval přibližně dvanáct minut a byl mnohem kritičtější, než organizátoři očekávali. Mluvil o věcech, které podle něj ve společnosti nefungovaly, a dotkl se mimo jiné problémů mladých lidí a způsobu, jakým systém skutečnost přikrašloval.

Dopad jeho slov byl okamžitý. Po Kramárově vystoupení vedení sjezdu vyhlásilo přestávku a začalo kontrolovat připravené projevy dalších řečníků.

Na následující celostátní sjezd v Praze ho už neposlali. Místo toho si ho předvolali a podle jeho vzpomínek ho přibližně hodinu a půl vyslýchali a chtěli po něm vysvětlovat jednotlivé věty jeho projevu.

Trest přichází v tichosti

Komunistický režim na sklonku své existence už nepoužíval brutální metody padesátých let. Neposílal populární herce do uranových dolů, ale dokázal jejich kariéru na čas přibrzdit mnohem nenápadněji. Kramár zůstal členem Slovenského národního divadla.

Před kamerou však pocítil následky svého projevu velmi tvrdě. Sám po letech celou situaci popsal stručně a bez obalu: „Rok jsem nedělal, komunisti mě zakázali.“

Pro člověka, který byl zvyklý pravidelně natáčet televizní filmy a inscenace, to byla výrazná profesní rána. Kramár však podle svých pozdějších vzpomínek své vystoupení neodvolal a dodnes odmítá tvrzení, že byl přesvědčeným podporovatelem tehdejšího režimu.

Zákaz nakonec neměl dlouhého trvání. Komunistickému systému zbývaly už jen dva roky života.

Listopad 1989 přinesl do země vytouženou svobodu a pád totalitního režimu.

Pro slovenské herce však devadesátá léta znamenala také konec světa, na který byli profesně zvyklí. Systém pravidelné výroby televizních inscenací a filmů se začal rozpadat.

Slavná televizní dramatická tvorba, která po desetiletí zaměstnávala desítky špičkových slovenských herců, výrazně ustoupila a na Kolibě se natáčelo stále méně.

Sám Kramár později situaci shrnul velmi jednoduše: „Po revoluci se přestalo točit.“ Pro herce jeho generace to byl blesk z čistého nebe. Najednou bylo výrazně méně práce před kamerou a divadlo zůstávalo jednou z mála jistot.

Kramár měl přitom pocit, že už dlouho šlape stále stejnou vodu. Otevřené hranice v něm probudily touhu zjistit, zda dokáže existovat i někde, kde jméno Maroš Kramár nebude znamenat vůbec nic. A tak se rozhodl pro Ameriku.

Sbalené kufry a slzy daleko od domova

Bylo mu už přibližně sedmatřicet let a ze Slovenského národního divadla si vzal dlouhodobé neplacené volno. Zamířil do oblasti Los Angeles, města, které je pro tisíce herců z celého světa symbolem velkého snu.

Jenže zatímco doma ho lidé poznávali na ulici, v Americe nebyl nikým. Jeho slavná minulost tam nic neznamenala. Nebyl ale ani chudým imigrantem, který by musel pracovat na stavbě. Právě naopak.

Žil především z peněz, které si před cestou našetřil, a kvůli svému pobytovému statusu měl dokonce podle vlastních slov „papír na to, že nesmí pracovat“.

Pobyt trval přibližně rok a půl. Objevil se v několika studentských filmech a získal i menší zkušenost s americkou produkcí, hlavním smyslem celé cesty však nakonec nebyla hollywoodská kariéra.

Byla to zkouška, zda dokáže žít úplně bez statusu celebrity. A nebylo to snadné. Když je člověk sám tisíce kilometrů od domova, má spoustu času přemýšlet. Kramár později přiznal, že se sám sebe se slzami v očích opakovaně ptal, co tam vlastně dělá.

A někdy toho měl dost natolik, že si skutečně sbalil věci. „Poplakal jsem si, i sbaleno jsem měl,“ vzpomínal. Nakonec ale pobyt dokončil.

A domů se vrátil s vědomím, že popularita, která člověku ve vlastní zemi připadá obrovská, může pár tisíc kilometrů za hranicemi znamenat přesně nulu.

Byl to člověk s mnohem větším nadhledem nad vlastní popularitou.

Sám později vyprávěl, že po návratu poslouchal kolegy v divadelním bufetu, jak řeší domácí politiku a problémy, a nechápal, proč se tím tolik zabývají.

Po několika měsících se přistihl, že sedí mezi nimi a dělá přesně totéž. Pokračoval v angažmá ve Slovenském národním divadle a postupně se znovu rozběhla také jeho práce před kamerou.

Stále významnější část kariéry se však přesouvala do České republiky. Češtinu ovládal díky studiím v Brně i mnohaleté práci před českou kamerou téměř bez problémů.

V letech 2006 a 2007 se výrazně prosadil v seriálu televize Prima Letiště, kde ztvárnil Václava Schindlera.

Později se objevil také v české Ordinaci v růžové zahradě 2, První republice, Slunečné,Lajně a dalších seriálech. Z českého prostředí se stal jeho druhý pracovní domov.

A právě z České televize měla přijít nabídka, která jeho tvář připoutala k českým obrazovkám na další dlouhé roky.

Mistr televizní zábavy

V roce 2009 dostal Maroš Kramár od České televize nabídku na moderování nového zábavně-vzdělávacího pořadu Zázraky přírody. První díly se začaly připravovat už na přelomu let 2008 a 2009.

Kramár vytvořil dokonale sehranou moderátorskou dvojici s Vladimírem Kořenem. Jejich role byly od počátku trochu odlišné.

Kořen představuje v pořadu především popularizátora vědy a člověka, který na vlastní kůži podstupuje nejrůznější experimenty, zatímco Kramár se stará hlavně o kontakt s hosty, improvizaci a zábavnou část pořadu.

A dělá to navíc v češtině. Sám před prvními díly přiznával, že pro něj bude improvizování v jiném jazyce výzvou. Český divák mu drobné slovenské stopy v jeho češtině nejen odpustil, ale přijal je jako součást jeho televizního šarmu.

Dvojice Kramár–Kořen funguje na obrazovce už více než patnáct let. Zázraky přírody se mezitím staly jedním z nejtrvalejších zábavně-vzdělávacích formátů České televize.

Kramár se však nikdy nepřestal považovat především za herce. Sám opakovaně říká, že moderování je pro něj spíš zvláštní disciplína, zatímco jeho skutečným domovem zůstává jeviště a film.

Zároveň se neustále vracel ke svému milovanému dramatickému řemeslu.

Jeden z jeho nejvýraznějších pozdních výkonů přišel ve slovenském kriminálním seriálu Za sklom. Kramár ztvárnil podnikatele a mafiána Mariána Voznera.

Tvůrci při této postavě otevřeně pracovali s motivy a veřejně známými událostmi, které divákům výrazně připomínaly kontroverzního podnikatele Mariana Kočnera.

Byla to úplně jiná tvář Maroše Kramára. Žádný rozesmátý moderátor ani pohádkový princ. Vozner byl chladný, nebezpečný, manipulativní a mocný muž pohybující se na hranici byznysu, politiky a organizovaného zločinu.

Kramár v této roli připomněl, že pod maskou televizního baviče stále zůstává zkušený charakterní herec.

Ani ve vyšším věku Maroš Kramár nezpomalil své životní tempo. Jeho soukromý život prošel zásadními změnami.

V roce 2019 se po dvaceti letech manželství rozvedl se svou dlouholetou manželkou, právničkou Natašou Nikitinovou, se kterou má tři děti: Tamaru, Timura a Marka.

Rozchod proběhl bez velkých veřejných válek a Kramár později říkal, že dál dokážou fungovat jako rodina. Herec však nezůstal sám.

Našel štěstí po boku partnerky Iny Oravcové, která se zároveň stará o management jeho pracovních projektů. Dne 11. dubna 2024 se stal ve čtyřiašedesáti letech počtvrté otcem. Narodila se mu dcera Rija. Její jméno podle Kramára znamená naději.

Zdroje:

https://www.parlamentnelisty.sk/arena/210037/nikdy-som-nepropagoval-komunizmus-nikdy-som-s-komunistami-nemal-nic-spolocne-ani-moja-cela-rodina-nech-idu-tam-odkial-prisli-odkazuje-maros-kramar/

https://www.pravda.sk/koktail/hviezdne-kauzy/clanok/61160-maros-kramar-mam-panicky-strach-z-lekarov

https://snd.sk/profil/1314/maros-kramar

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10214135017-zazraky-prirody/2773-moderatora-marose-kramara/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/maros-kramar-cestina-slovenstina-televize-jazyk-unos-meciarismus.A170309_105108_lidicky_zar

https://www.markiza.sk/relacie/mama-na-prenajom/clanok/889953-velke-prekvapenie-marosovi-kramarovi-sa-narodila-dcerka

https://diva.aktuality.sk/clanok/M6zNupI/maros-kramar-otvorene-o-otcovstve-po-60-tke-kocikujem-uspavam-no-uz-viem-aj-prebalovat-dolezite-su-vsak-pre-neho-aj-starsie-deti-pozrite-sa/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz