Článek
Roku 1810 se v londýnské ulici Piccadilly scházel dav zvědavců, kteří zaplatili dva šilinky za jedinečnou podívanou. V přízemním sále domu č. 225 stála na nízkém pódiu dvacetiletá žena tmavé pleti, drobné postavy a výrazných křivek.
Na sobě měla přiléhavý kostým v barvě své kůže, který vzbuzoval zdání nahoty – kolem boků jí visely korálky a pera, aby zdůraznily „domorodý“ vzhled. Tu „atrakci“ pořadatelé inzerovali jako Hotentotskou Venuši podle hanlivého dobového označení Khoikhoiů. Ve skutečnosti šlo o Sarah Baartmanovou, mladou ženu pocházející z Jižní Afriky.
Podle pokynů impresária Hendrika Cezara byla Sarah předváděna podobně jako divoké zvíře. Musela před publikem chodit, otáčet se a snášet dotěrné pohledy i ponižující komentáře. Někteří diváci se podle dobových líčení neostýchali – jedna dáma ji měla šťouchnout špičkou deštníku, aby se ujistila, že její nápadně vystupující pozadí je „doopravdy pravé“.
Jiný návštěvník ji pobídl dlouhou holí a další zvědavci ji podle svědectví dokonce štípali do kůže pro vlastní pobavení. Většinu takových doteků snášela Sarah mlčky a s upřeným pohledem, ale občas ucukla nebo se mračila, když jí došla trpělivost.
V tu chvíli zakročil Cezar – hrozbou rákosky nebo přímým povelem zarazil její protest a pokračovalo se v produkci. Z Hotentotské Venuše se záhy stal fenomén londýnských panoptik. Píší o ní noviny, do Piccadilly míří i zvědaví cestovatelé z Evropy, aby viděli „kuriozitu z Afriky“.
Tou vystavovanou ženou byla Sarah (Saartjie) Baartmanová, příslušnice domorodých Khoikhoiů v oblasti Kapské kolonie. Narodila se kolem roku 1789 u řeky Gamtoos (dnešní Jihoafrická republika) a po smrti rodičů pracovala jako služebná v domácnostech osadníků. Brzy přišla o oba rodiče a v dospívání ztratila i snoubence, kterého zabili kolonisté při potyčce s Khoisany.
V mládí se dostala do domácnosti obchodníka Pietera Cezara v Kapském Městě. Tam sloužila i v domácnosti Cezarova bratra Hendrika – a právě Hendrik Cezar si všiml neobvyklých tělesných rysů dívky. Ve spolupráci s anglickým lékařem Williamem Dunlopem v ní spatřili příležitost, jak využít evropské posedlosti „exotickými zrůdami“.
Podle dochovaných zpráv s ní sepsali smlouvu: Sarah měla odcestovat do Anglie a vystupovat tam pět let pro peníze, načež se smí vrátit domů s podílem ze zisku. K podpisu připojila otisk prstu, byla totiž negramotná – oč přesně v dokumentu šlo, se mohla jen domýšlet. Dnes historici pochybují, že rozuměla závazku, k němuž byla donucena. Rodina Cezarů však měla finanční potíže a viděla v její „výjimečnosti“ zdroj snadného výdělku.
Do Londýna dorazila Sarah Baartmanová na podzim 1810 a okamžitě byla uvedena na scénu. Její vystoupení vzbuzovalo silné reakce – od senzacechtivého nadšení až po odpor. Už v říjnu 1810 se ozvali britští abolicionisté, kterým vadilo zacházení s Baartmanovou. Veřejné vystavování téměř nahé domorodé ženy pokládali za ponižující a podezřívali organizátory, že ji do Evropy přivezli pod nátlakem.
Případ se dostal před londýnský soud, který zkoumal, zda Cezar a Dunlop svým podnikáním neporušují zákony proti obchodu s otroky. Soud vyslechl také výpověď samotné Baartmanové. Sarah – pravděpodobně instruovaná svými zaměstnavateli – dosvědčila, že do Anglie odjela dobrovolně, že není v okovech a dostává za svá vystoupení zaplaceno.
Hendrik Cezar zároveň předložil k soudu smlouvu s jejím „podpisem“. Soud nakonec stížnost zamítl s tím, že zákon porušen nebyl. Hotentotská Venuše směla v Londýně pokračovat, byť soudce nařídil mírně zlepšit podmínky: Sarah měla dostat teplejší oblečení a větší podíl z výdělků (v praxi ale jen nepatrný).
Britské publikum nejevilo o Hotentotskou Venuši zájem věčně. Zhruba po čtyřech letech, v září 1814, se Hendrik Cezar přesunul se svou svěřenkyní i celou show do Paříže. V té době se napoleonské války chýlily ke konci a francouzská metropole nabízela nové možnosti výdělku.
Krátce po příjezdu však Cezar Sarah předal či prodal její vystupování jinému podnikateli – za blíže neznámou sumu ji získal muž jménem S. Réaux, který se živil jako krotitel zvířat a provozovatel podívaných. Tím pro Baartmanovou začala nová kapitola.
Prodaná krotiteli zvěře
S. Réaux zařadil Sarah do svého repertoáru mezi zvířecí atrakce. V Paříži ji podle některých líčení předváděl po boku cvičených zvířat – například v jedné show měla Hotentotská Venuše vystupovat v kleci vedle živého mláděte nosorožce. Baartmanová musela na povel sedat, vstávat a ukazovat své pozadí zvídavým návštěvníkům, podobně jako to Réaux dělal se svými opicemi a šelmami.
Pařížské obecenstvo bylo stejně lačné senzací jako to londýnské, a tak organizátoři „přitvrdili“: při vystoupeních byla Sarah často vystavena téměř nahá. Dovolili jí zahalit se jen do bederní zástěrky tělové barvy – Baartmanová trvala na tom, že musí zakrýt alespoň své intimní partie, které považovala za posvátné a tabu. Jinak ale stála v cirkusové manéži obnažená a bezmocná, zatímco ji Pařížané okukovali jako bizarní kuriozitu z dalekých končin.
Sláva Hotentotské Venuše pronikla i do salonů vyšší společnosti. Na vybraných soukromých večírcích sloužila jako „překvapení programu“ – po půlnoci, kdy doznívala hudba a hosté odkládali sklenice, přivedli sluhové mladičkou Afričanku do sálu, aby si ji páni a dámy mohli zblízka prohlédnout.
V cizím městě, bez peněz a bez přátel, se ocitla na samém okraji společnosti. Podle některých pozdějších svědectví začala utápět svou bolest v alkoholu a byla nucena i k prostituci, aby se vůbec uživila. Trpěla také zdravotně – evropské podnebí a stres zanechaly následky na jejím organismu. V Paříži se stala obětí posměchu i zneužívání a ocitla se v bídě, ze které nebylo úniku.
Začátkem roku 1815 projevili o Hotentotskou Venuši zájem francouzští vědci. Přírodovědec Georges Cuvier a jeho kolegové získali od Réauxe svolení zkoumat Baartmanovou zaživa v rámci „vědeckého pozorování“. V březnu 1815 tak docházela k anatomům, kteří si ji měřili, prohlíželi a dělali si podrobné poznámky o jejích fyzických rysech.
Cuvier považoval Baartmanovou za cenný „případ“ pro teorii o vývojové hierarchii lidských ras – už během posledních týdnů jejího života vykládal její tělo v duchu tehdejších rasistických teorií jako údajný důkaz blízkosti Afričanů ke zvířatům.
Smrt a pitva
Dne 29. prosince 1815 Sarah Baartmanová v Paříži zemřela ve věku zhruba šestadvaceti let. Jako bezprostřední příčina její smrti se v různých pramenech uvádí buď zápal plic, nebo pravé neštovice. Některé novější studie spekulují i o komplikacích syfilidy či otravě alkoholem. Ve všech verzích ale platí, že svůj život skončila v hluboké nouzi, nemocná a opuštěná v cizí zemi.
Ani po smrti však ponižování Hotentotské Venuše ihned neskončilo. Georges Cuvier získal od úřadů tělo Baartmanové pro účely vědy a vzápětí provedl detailní pitvu. Nešlo mu o zjištění příčiny úmrtí – místo toho se s chirurgickou přesností zaměřil na odlišnosti v její anatomii.
Zhotovil sádrový odlitek celého těla, aby uchoval podobu tzv. exotické rasy, a poté její ostatky rozebral na části. Takřka posvátnou úctu tradiční kultury Khoikhoiů k tělu zemřelých Cuvier zcela ignoroval: ba co víc, právě pohlavní orgány a mozek Sarah Baartmanové vyjmul a naložil do alkoholu, aby je uchoval pro další zkoumání.
Její kostru očistil a zkompletoval. Výsledky svého bádání shrnul v odborné zprávě pro Francouzskou akademii, v níž Baartmanovou představil jako primitivní formu člověka údajně blízkou zvířatům.
Cuvier se postaral, aby se tělo Hotentotské Venuše stalo součástí veřejných sbírek. Preparované pozůstatky byly předány do pařížského Muzea člověka (Musée de l’Homme). Tam zůstaly vystaveny neuvěřitelně dlouho: sádrový odlitek nahé Baartmanové v životní velikosti a její kostra patřily k exponátům muzea ještě ve 20. století.
Lebka a zavařené orgány byly uchovány v odborných depozitářích. Teprve v roce 1974, po stížnostech z řad afrických studentů a z obav před ostudou, stáhli kurátoři kostru Baartmanové z vitrín; sádrový odlitek byl z expozice odstraněn o dva roky později. Ostatky pak uložili do depozitáře.
Příběh Hotentotské Venuše upadl na čas v zapomnění – připomněl jej až americký evoluční biolog Stephen Jay Gould ve své vlivné knize The Mismeasure of Man (1981), kde rozebral osud Baartmanové jako odstrašující příklad rasistických teorií ve vědě.
Návrat ostatků do Jižní Afriky
Teprve závěr 20. století přinesl pro Sarah Baartmanovou zadostiučinění. Po pádu apartheidu v Jihoafrické republice začali tamní představitelé usilovat o návrat jejích ostatků. V roce 1994, krátce po svém zvolení, poslal prezident Nelson Mandela oficiální dopis francouzské vládě s žádostí o vydání pozůstatků Baartmanové, aby mohly být konečně pohřbeny v rodné zemi.
Francie nejprve reagovala váhavě – obávala se precedentu, kdy by si i jiné státy nárokovaly vrácení historických artefaktů a trofejí ze svých bývalých kolonií. Nakonec však francouzský parlament schválil zvláštní zákon, který repatriaci umožnil.
Dne 29. dubna 2002 byly ostatky Sarah Baartmanové slavnostně předány zástupcům Jihoafrické republiky na ceremoniálu v Paříži. V Muzeu člověka, kde její tělo kdysi tak dlouho leželo, zazněly téhož dne tóny afrických marimb a gospelové zpěvy na rozloučenou.
její hrob v Africe
Kovová schránka s její kostrou, skleněné nádoby s konzervovanými orgány a sádrový odlitek těla byly zabaleny do veliké látky zdobené tradičními africkými vzory. „Tento čin je pro nás symbolem potřeby vyrovnat se s vlastní minulostí a navrátit důstojnost a čest všem našim lidem,“ pronesla při předávacím aktu jihoafrická velvyslankyně Thuthukile Skweyiya.
Z Paříže pak ostatky Hotentotské Venuše putovaly speciálem do Kapského Města a odtud dál do Východního Kapska, odkud Sarah Baartmanová kdysi pocházela.
Dne 9. srpna 2002 – symbolicky na Den žen, jihoafrický státní svátek – byla Sarah Baartmanová za účasti představitelů vlády i zástupců Khoikhoiů uložena k věčnému odpočinku na pahorku nedaleko městečka Hankey. Trvalo bezmála 200 let, než africká Venuše nalezla důstojný klid ve své rodné zemi.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sarah_Baartman
https://sahistory.org.za/people/sara-saartjie-baartman
https://www.theguardian.com/world/2002/apr/30/education.arts
https://www.news24.com/paris-says-goodbye-to-saartjie-20020429
https://www.abc.net.au/news/2021-11-17/stuff-the-british-stole-sarah-baartman-south-africa-london/100568276
https://www.abc.net.au/listen/programs/stuff-the-british-stole/not-your-venus/13572994
https://www.britannica.com/biography/Sarah-Baartman
https://blackpast.org/global-african-history/baartman-sara-saartjie-1789-1815/
https://mg.co.za/article/2002-05-17-00-fetching-saartjie/
https://time.com/3586176/kim-kardashian-saartjie-baartman/
https://www.newyorker.com/magazine/2007/01/15/briefly-noted-700
