Článek
Francie na počátku sedmdesátých let šestnáctého století procházela už desítky let vyostřenými náboženskými spory mezi katolíky a hugenoty, francouzskými stoupenci kalvinismu. Po smrti krále Jindřicha II., který roku 1559 podlehl zranění utrpěnému při turnaji, se na trůnu rychle vystřídali jeho mladí synové a mimořádný vliv na chod země získala královna matka Kateřina Medicejská.
Mír v Saint-Germain z roku 1570 hugenotům přinesl omezené ústupky a několik bezpečnostních měst. Skutečné zrovnoprávnění katolíků a protestantů to ale nebylo. Šlo o křehkou dohodu, již měl symbolicky upevnit sňatek.
Svatba, která měla usmířit Francii
Plánem bylo provdat katolickou princeznu Markétu z Valois, sestru krále Karla IX., za protestantského prince Jindřicha Navarrského, budoucího krále Jindřicha IV. Kateřina Medicejská patřila k hlavním politickým architektům tohoto smíření, zatímco navarrská královna Jeanne d'Albret měla k manželství svého syna s katolickou princeznou hluboké výhrady.
Jeanne zemřela 9. června 1572, jen několik týdnů před svatbou. Obřad se konal 18. srpna a do Paříže se kvůli němu sjela hugenotská šlechta z celé Francie. Už samotná ceremonie ukazovala, jak těžko se obě strany přibližovaly: Jindřich jako protestant zůstal před katedrálou Notre-Dame, zatímco Markéta se účastnila katolického obřadu uvnitř.
Mělo to být gesto pokoje. Místo toho se Paříž během několika dnů změnila v past, v níž se ocitla velká část protestantské elity země.
Čtyři dny po svatbě, 22. srpna 1572, se hugenotský admirál Gaspard de Coligny, který si mezitím získal značný vliv na mladého krále, stal terčem atentátu. Střelec ho zranil, ale nezabil. Za pokusem o vraždu bývá často spojován rod Guisů, který Colignyho vinil z podílu na zabití Františka de Guise v roce 1563.
Kdo přesně atentát zosnoval a jakou roli v něm hrála Kateřina Medicejská, zůstává mezi historiky předmětem sporů. Jisté je, že zraněný Coligny přežil a hugenotští šlechtici požadovali po králi spravedlnost. Karel IX. jim vyšetřování slíbil.
Na francouzský dvůr mezitím dolehl strach. V Paříži byli ozbrojení protestantští velmoži, katoličtí radikálové volali po pomstě a král se obával, že se situace vymkne z rukou. V několika dnech se tak rozpadla i poslední iluze, že svatba dokázala Francii uklidnit.
Rozkaz k preventivnímu úderu
Přesný průběh rozhodování v královské radě dnes nelze beze zbytku rekonstruovat. Dochované prameny jsou neúplné a odpovědnost Karla IX., Kateřiny Medicejské, vévody z Anjou i rodu Guisů se po staletí vykládala různě.
Shoda ale panuje v tom, že královský dvůr nakonec schválil zabití Colignyho a vybraných vůdců hugenotů. Mělo jít o preventivní zásah, který měl zabránit protestantské odvetě a ochránit korunu před dalším zhroucením autority.
Jenže takové rozhodnutí nemělo šanci zůstat omezené na několik jmen. V nábožensky rozjitřené Paříži, kde vedle sebe po léta žili katolíci a protestanti v atmosféře pomluv, strachu a drobných každodenních konfliktů, stačilo málo. A brzy už nebylo možné oddělit dvorskou akci od vražedného běsnění v ulicích.
V noci z 23. na 24. srpna, na vigilii svátku svatého Bartoloměje, vtrhla skupina ozbrojenců do Colignyho domu. Zraněného admirála zavraždili, jeho tělo vyhodili z okna na ulici a dav je následně zohavil. Dobová svědectví popisují i useknutí hlavy a vláčení těla ulicemi.
Mnozí katoličtí ozbrojenci se označovali bílým znamením na kloboucích, aby je lidé v nočním zmatku rozeznali. Následovalo vraždění dalších protestantských předáků, kteří přijeli do Paříže jako hosté královské svatby.
Původní zásah dvora se však během hodin proměnil v něco daleko většího. Z ulic se stalo bojiště, v němž už nerozhodoval jen královský rozkaz, ale také nenávist, strach, náboženské přesvědčení a osobní zájmy.
Rabování a vyřizování účtů pod pláštíkem víry
K organizovanému vraždění se přidaly pařížské milice i obyvatelé města. Násilí se obrátilo proti hugenotům bez ohledu na jejich postavení, věk nebo pohlaví. Umírali šlechtici, řemeslníci, obchodníci, ženy i děti.
Historik Jérémie Foa popsal tuto stránku Bartolomějské noci jako „masakr blízkosti“. Neznamená to, že každý vrah osobně znal svou oběť. Dochované záznamy však ukazují, že v mnoha případech se lidé zabíjeli v rámci vlastních čtvrtí, obchodních vazeb a sousedských sporů.
Oběťmi tak mohli být obchodníci, u nichž katolíci celé roky nakupovali, sousedé z vedlejšího domu, dlužníci, věřitelé nebo dávní obchodní společníci. Lidé, kteří se předtím míjeli na tržišti nebo ve stejné ulici, najednou stáli na opačných stranách smrti.
Pro mnoho účastníků masakru nešlo jen o náboženskou horlivost. Vraždění otevřelo prostor také pro rabování domů a dílen zavražděných, pro staré dluhy, majetkové spory a osobní mstu.
Hranice mezi náboženským fanatismem, politickým oportunismem a obyčejnou lidskou krutostí se toho rána v Paříži téměř smazala. Víra poskytovala vraždám zdánlivé ospravedlnění, ale pod ní se často skrývaly i velmi pozemské motivy.
To je na podobných událostech možná nejděsivější. Velké dějiny začnou rozkazem z paláce, ale do domu souseda pak může vstoupit člověk, který přesně ví, kde jeho oběť bydlí, co vlastní a s kým se stýká.
Král, který nedokázal násilí zastavit
Vraždění, které mělo podle všeho odstranit především protestantské vedení, pokračovalo v Paříži i v dalších dnech. Královské pokusy násilí omezit nebo mu dát jiný výklad už nedokázaly obnovit pořádek.
Zprávy z hlavního města se navíc rozšířily do dalších částí Francie. Masakry následovaly v Orléansu, Lyonu, Bourges, Rouenu, Bordeaux, Toulouse a dalších městech. V některých oblastech trvaly násilnosti až do října.
Nešlo o jedinou dokonale řízenou operaci, ale o řetězec vražd, represí a místních rozhodnutí. Paříž dala signál. Města a regiony pak reagovaly podle vlastních poměrů, vlastních konfliktů a vlastní míry nenávisti.
Počet obětí se dodnes nedá přesně určit. Jen v samotné Paříži mohlo zahynout kolem tří tisíc lidí. Celkové odhady pro celou Francii se nejčastěji pohybují mezi pěti a třiceti tisíci mrtvých.
Dobové zprávy popisují těla v Seině i dalších řekách. Nelze všechny jejich dramatické detaily ověřit, ale rozsah vraždění byl natolik obrovský, že otřásl celou Evropou a stal se jedním z nejtemnějších symbolů francouzských náboženských válek.
Papež Řehoř XIII. přijal zprávu z Francie jako porážku údajného hugenotského spiknutí proti králi. V Římě se konalo děkovné Te Deum a vznikla pamětní medaile. I to ukazuje, jak hluboce byla tehdejší Evropa rozdělená náboženskými a politickými liniemi.
Samotný ženich Jindřich Navarrský masakr přežil. Jeho manželství s Markétou mu mohlo poskytnout určitou ochranu, zásadní ale bylo, že byl pro korunu příliš významným politickým vězněm, než aby ho jednoduše zabili. Byl držen u dvora a pod hrozbou smrti přinucen přestoupit ke katolictví.
V roce 1576 z dvora uprchl, svou konverzi odvolal a znovu se postavil do čela hugenotů. Po zavraždění krále Jindřicha III. nastoupil roku 1589 na francouzský trůn jako Jindřich IV. Aby získal Paříž a uznání katolické většiny, roku 1593 znovu přestoupil ke katolictví.
Zdroje:
https://museeprotestant.org/en/notice/st-bartholomews-day-24th-august-1572/
https://www.huguenotsociety.org.uk/blog/a-sombre-anniversary-the-massacre-of-st-bartholomews-day-450-years-on
https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/st-bartholomews-day-massacre
https://www.cambridge.org/core/books/saint-bartholomews-day-massacre/3C5B46AADEF58471A6D1BF346BBB2F62
https://shs.cairn.info/journal-books-and-ideas-2024-1-page-XXII?lang=en
https://rg-encyklopedie.soc.cas.cz/index.php/bartolom%C4%9Bjsk%C3%A1_noc_(JKI-K)
