Článek
Když se 1. dubna 1940 Wangari Muta Maathaiová narodila ve vesnici Ihithe v keňské centrální vysočině, nic nenasvědčovalo tomu, že by její jméno jednou mělo rezonovat po celém světě. Patřila k početnému etniku Kikujů a vyrůstala v prostředí, kde ženy měly jediné předem dané poslání: starat se o pole, rodit děti a nosit na zádech těžké otepi dříví. V té době většina keňských dívek nechodila ani do základní školy.
Wangari však měla štěstí. Její starší bratr přesvědčil matku, aby nadanou dívku poslala do školy. Později studovala na internátní škole St. Cecilia vedené italskými misionářkami. Wangari doslova hltala vědění, byla premiantkou a vynikala v přírodních vědách. V roce 1960 přišel zlom, který změnil běh jejího osudu.
Byla vybrána mezi keňské studenty, kteří díky programu organizovanému Tomem Mboyou a African American Students Foundation odcházeli studovat do Spojených států. Leteckou přepravu skupiny z roku 1960 pomohla financovat nadace rodiny Kennedyových poté, co se do projektu zapojil tehdejší senátor John F. Kennedy.
Mladá Keňanka odletěla do Kansasu, kde vystudovala biologii, a pokračovala magisterským titulem na univerzitě v Pittsburghu. V Americe v bouřlivých šedesátých letech zažila hnutí za občanská práva černochů, protesty proti válce ve Vietnamu i počátky moderního feminismu. Naučila se, že svoboda a rovnost nejsou samozřejmostí, ale hodnotami, za které se musí neúnavně bojovat.
Když se vrátila do Keni, stala se v roce 1971 vůbec první ženou ve východní a střední Africe, která získala doktorát. Na Univerzitě v Nairobi pak jako první žena v regionu stanula v čele katedry veterinární anatomie a v roce 1977 získala hodnost associate professor.
Nápad za pár drobných
Jako vědkyně a univerzitní profesorka se Wangari mohla těšit z pohodlného života a akademického respektu. Jenže v polovině sedmdesátých let začala stále častěji naslouchat venkovským ženám, které přicházely do Nairobi. Jejich nářky byly stále stejné: půda přestávala plodit, potoky, které odedávna napájely vesnice, vysychaly, dobytek hladověl a ženy musely za suchým dřívím na otop putovat desítky kilometrů denně.
Keňa procházela brutálním odlesňováním. Původní husté horské pralesy káceli těžaři a půdu nahrazovaly mimo jiné komerční plantáže čaje a kávy na vývoz. Půda bez kořenů stromů erodovala a tropické deště odnášely úrodnou prsť do řek. Wangari pochopila jednoduchou, leč geniální věc: bez stromů není voda, bez vody není úroda a bez úrody nastává hlad a chudoba.
V roce 1977, na Světový den životního prostředí, udělala symbolické gesto: společně s dalšími ženami zasadila v nairobském parku Kamukunji sedm stromů na počest historických komunitních vůdců. Z tohoto skromného činu se zrodilo hnutí Zeleného pásu (Green Belt Movement).
Její plán byl prostý a zároveň revoluční: zapojit chudé venkovské ženy. Učila je sbírat semena v divočině, zakládat lesní školky a sázet mladé stromky podél cest a kolem polí. Za každou sazenici, která přežila alespoň tři měsíce, dostala žena drobnou finanční odměnu.
Projekt měl okamžitý úspěch. Dával ženám vlastní příjem a ztracenou důstojnost. Ze závislých rolnic se staly ochránkyně krajiny. Pro keňský autoritářský režim se však tyto samostatně uvažující ženy začaly velmi brzy jevit jako smrtelné nebezpečí.
Nenávist diktátora
V roce 1978 se moci v Keni chopil prezident Daniel arap Moi. Jeho vláda se postupně proměnila v tvrdý autoritářský režim a od roku 1982 byla Keňa ústavně státem jedné strany. Korupce, represe a pronásledování opozice se staly symbolem jeho dlouhé vlády. Pro tento režim byla vzdělaná, neústupná profesorka s mezinárodním renomé noční můrou. Moi o ní veřejně prohlašoval, že je „šílená ženská“ a že nezná své místo v tradiční africké společnosti a nerespektuje autority.
Těžkou ránu však Wangari nezasadil pouze stát, ale i její vlastní rodina. Její manžel Mwangi Mathai, vlivný poslanec, neunesl její samostatnost, intelekt a rostoucí úspěch. V roce 1977 se rozešli a v roce 1979 následoval veřejně sledovaný rozvod. Před soudem svou ženu obvinil z nevěry s jiným poslancem a podle jejího pozdějšího líčení jí vytýkal, že je „příliš vzdělaná, příliš silná, příliš úspěšná, příliš tvrdohlavá a příliš těžko kontrolovatelná“.
Když Wangari po skončení rozvodového řízení v časopise označila soudce za zkorumpovaného nebo nekompetentního, byla odsouzena za pohrdání soudem k šesti měsícům vězení. Za mřížemi nakonec strávila jen několik dní.
Bývalý manžel po ní navíc požadoval, aby přestala používat jeho příjmení. Wangari se však nevzdala – k příjmení Mathai jednoduše přidala jedno písmeno „a“ a stala se z ní Maathaia. Vyšla z vězeňské cely se vztyčenou hlavou, připravená k ještě tvrdšímu střetu.
Krvavý boj o park Uhuru
Nejznámější a nejnebezpečnější střety s režimem svedla Wangari Maathaiová na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Prezident Moi se rozhodl, že v samém srdci Nairobi, v parku Uhuru – jedné z nejdůležitějších zelených ploch hlavního města, kde odpočívali i chudí lidé –, vznikne gigantický komplex s přibližně šedesátipatrovým mrakodrapem pro vládnoucí stranu KANU a další instituce. Součástí plánů byla také obrovská socha samotného prezidenta Moie. Projekt měl stát stovky milionů dolarů.
Wangari byla zděšena. Začala psát protestní dopisy mezinárodním institucím, ambasádám i investorům. Vysvětlovala, že stavba zničí životní prostředí města a ekonomicky zemi zatíží. Režim reagoval zběsile. Prezident Moi ji napadal jako „šílenou ženu“ a hrozbu pro pořádek, poslanci ji veřejně uráželi a Green Belt Movement přišel o své dosavadní kanceláře.
Když zahraniční investoři pod tlakem mezinárodní kampaně od financování mrakodrapu odstoupili a projekt na počátku roku 1990 padl, Wangari svůj boj o Uhuru Park vyhrála. V únoru 1992 se však na stejné místo vrátila kvůli jiné bitvě. Připojila se k matkám politických vězňů, které v parku Uhuru zahájily hladovku za propuštění svých uvězněných synů. Režim poslal pořádkovou policii.
Scény, které následovaly, šokovaly svět. Policie vtrhla mezi pokojně demonstrující ženy se slzným plynem a obušky. Staré ženy se v zoufalství začaly svlékat donaha – což je v místní tradici mimořádně silné gesto kletby a morálního zahanbení mužů. Wangari Maathaiovou zasáhl slzný granát a během policejního zásahu byla zraněna a upadla do bezvědomí. Spolu s dalšími ženami skončila v nemocnici. Protest však pokračoval a matky politických vězňů později přesunuly svou akci do nedaleké katedrály All Saints.
Po konci Moiovy vlády v roce 2002 kandidovala Wangari do parlamentu a drtivě zvítězila – získala 98 procent hlasů. Byla jmenována náměstkyní ministra životního prostředí, přírodních zdrojů a ochrany přírody. Ani ve vládní funkci však neztratila svou kritickou nezávislost a neváhala kritizovat své vládní kolegy, pokud viděla, že pokračují v nekalých praktikách svých předchůdců.
Dne 8. října 2004 přišla zpráva, která znamenala zadostiučinění. Norský nobelovský výbor oznámil, že Wangari Maathaiové uděluje Nobelovu cenu za mír za její přínos k udržitelnému rozvoji, demokracii a míru. Bylo to poprvé v historii, kdy toto ocenění získala africká žena, a její ocenění zároveň výrazně propojilo otázky míru, demokracie a ochrany životního prostředí.
Když se v Oslu postavila k řečnickému pultu v tradičním africkém oděvu s jasnými barvami, mluvila s pokorou o stromech, o půdě a o lidech. Připomněla, že strom se během keňského demokratického boje stal symbolem odporu proti zneužívání moci, korupci a ničení životního prostředí a že stromy míru byly vysazovány na podporu politických vězňů i smíření mezi komunitami.
Ani zisk nejprestižnějšího ocenění světa Wangari nezměnil. Až do konce svých sil zůstala neúnavnou aktivistkou, která s motykou v ruce objížděla vesnice a sázela stromky s obyčejnými lidmi. Často vyprávěla bajku o kolibříkovi: Když začal hořet obrovský prales, všechna velká zvířata – slon, lev i další – bezmocně stála a v hrůze sledovala plameny. Jen malý kolibřík létal k potoku, nabíral do zobáčku kapky vody a pouštěl je na oheň. Ostatní zvířata se mu smála: „Co si myslíš, že zmůžeš, ty malý tvore?“ A kolibřík odpověděl: „Dělám to nejlepší, co mohu.“
A přesně tak žila svůj život. V roce 2011 však její tělo napadl nepřítel, kterého nebylo možné porazit ani nezdolnou vůlí. Wangari Maathaiová zemřela 25. září 2011 v nemocnici v Nairobi na rakovinu vaječníků ve věku jednasedmdesáti let.
Před svou smrtí vyslovila přání, aby její tělo nebylo uloženo do klasické dřevěné rakve. Nechtěla, aby kvůli ní byl poražen strom. Při státním pohřbu proto spočívala v rakvi s bambusovou konstrukcí vyrobené z vodního hyacintu a papyru. Poté byla podle své vůle zpopelněna při soukromém obřadu v Nairobi.
Zdroje:
https://www.greenbeltmovement.org/wangari-maathai
https://www.greenbeltmovement.org/history/
https://www.nobelprize.org/prizes/peace/2004/maathai/biographical/
https://www.nobelprize.org/prizes/peace/2004/press-release/1000/
https://wmi.uonbi.ac.ke/node/242
https://www.nelsonmandela.org/wangari-maathai-bio
https://www.hrw.org/legacy/reports/pdfs/g/general/general2926.pdf
https://hrlibrary.umn.edu/cat/Rapporteur/cat-kenya.htm
https://www.washingtonpost.com/archive/national/1992/01/14/government-critics-arrested-in-kenya/b2beb8a3-a5a2-487a-9f6b-8cc7663163d5/
https://www.theguardian.com/world/2011/mar/08/wangari-maathai-100-women
